Náhradnice - 30. kapitola: Alexej
„Její Císařské Veličenstvo vás přijme, pane ministerský předsedo," oznámil císařovnin tajemník.
Alexej stroze přikývl, vyvedený z míry, že ho císařovna nechala čekat tak dlouho. U regentky byl na takové jednání zvyklý, ale u císařovny takový přístup zažil poprvé.
Přesto neklesal na duchu, byla to jejich první schůzka po jejím návratu na trůn, a jemu z ramen spadla tíže, jejíž váhu by už o moc déle nedokázal snášet.
Byl uveden předpokojem až ke své panovnici, které se hluboce poklonil, když ji líbal na nabídnutou ruku.
„Posaďte se, pane ministerský předsedo,“ vybídla ho a sama se posadila na čalouněné křeslo naproti oknu. Jarní slunce tak ozařovalo celou její postavu jako kdyby kolem sebe měla nadpozemskou gloriolu.
Posadil se naproti ní a pohlédl na ni, naplněn nekonečnou pýchou. Stále byla velmi bledá a jistě i unavená, ale nic z toho na sobě nedávala znát. Nesla břemeno vlády statečně, jak bylo hodno skutečného Perebella.
Na okamžik se zamyslela a sklonila hlavu. „Ach, Alexeji,“ vzdychla tiše a on na ni udiveně pohlédl.
„Madam?“ na okamžik se polekal, že se jí udělalo nevolno a chtěl vyskočit ze svého místa aby přivolal pomoc, ale když k němu znovu vzhlédla, poznal, že špatně přečetl situaci. Pohled jejích očí byl pevný a energický.
„Alexeji, jak dobře víte, provedla jsem důkladné prošetření poměrů za vlády regentky,“ potřásla hlavou a semkla rty do pevné linky. „Nemohu říci, že jsem s výsledky právě spokojená, ale už od začátku jsem si nedělala valné naděje.“
Lítostivě přikývl. „Ano, Madam. Vaše sestřenice na svoji úlohu nebyla připravená,“ pronesl a rozhodl se být diplomatický. Nač kopat do mrtvoly.
Zavrtala do něj dlouhý pohled. „Ale tady nejde jen o Estellu,“ císařovna vstala, obešla křeslo a sevřela mezi prsty jeho pozlacenou opěrku. „Oceňuji, zápal, se kterým jste po dobu mé nepřítomnosti hájil staré pořádky říše, tím chci začít,“ řekla tišším hlasem.
„Madam, vy víte, že k vám chovám nehynoucí loajalitu. Už ve chvíli, kdy jste nastoupila na trůn-“
„Ano,“ přerušila ho. „Byla jsem tehdy ztracená. V dělání začátečnických chyb, které napáchala Estella, mi zabránilo vzdělání, které se mi na rozdíl od ní dostalo, ale i tak byly mé začátky neohrabané.“
„Podceňujete se, Madam.“
„Kdepak, pouze vykládám fakta. Byl jste mi mentorem, nejen to, v mnoha ohledech jste mi nahradil otce, o kterého jsem přišla tak krutě brzy. Vězte proto, že rozumím pohnutkám, které vás vedly k jistým krokům během regentčiny vlády,“ řekla naléhavě.
Alexej tázavě povytáhl obočí. „Madam?“
Zhluboka se nadechla. „Uznejte sám – musíte to přece vidět – že způsob, jakým jste zasahoval do suverenity koruny, nemohu nechat bez odezvy. Vaše vláda se začala vměšovat do mých posvátných práv a povinností, a to je nepřijatelné, Alexeji.“
„Ale, Madam!“ vyjekl vyděšeně. „To byla nouzová opatření vydaná kvůli regentce! Platnost všech nařízení ohledně Regentské rady a dalších obranných mechanismů vypršela ve chvíli, kdy jste se vrátila na trůn! Madam, musíte přece uznat, že ve chvíli, kdy začala zpronevěřovat korunní peníze, jsem nemohl konat jinak!“
Chmurně přikývla. „Nemusíte se obhajovat, chápu, že jste se ocitl v mezní situaci. Jenže to dospělo do bodu, kdy jste proti ní začal vést osobní vendetu, že je to tak?“ otázala se smutně. „Dělal jste jí nepříjemnosti ohledně rozdělení její domácnosti, v jednu chvíli dokonce váš podpis začal platit větší váhou než její..,“ potřásla hlavou. „Existuje mnoho lidí, kterým by se líbilo, kdyby takový stav trval i nadále. Mnoho lidí z vaší vlastní strany, Alexeji,“ vydechla a na okamžik zavřela oči. „Kvůli původu mého otce jsem byla mnohokrát označená za nelegitimní panovnici a teď, po mém uzdravení, jsem musela projít absurdním množstvím lékařských prohlídek, protože by se nejednomu poslanci hodilo, kdybych byla prohlášena za nesvéprávnou, a regentství s vaší loutkou namísto panovnice by pokračovalo,“ přešla k němu blíž a on povstal. Vzala ho za ruku.
„Tohle všechno je jen začátek. Tlaky, kterým čelím, se budou jen stupňovat, pokud rázně neodpovím,“ řekla a zpříma mu pohlédla do očí.
„Existuje mnoho možností, jak takovým drzostem důrazně učinit zadost, Madam, mohu vám nabídnout rezignaci ministra pro veřejné zdraví, které rozpoutal mnoho z intrik proti koruně po vašem vyléčení-“
Zavrtěla hlavou. „To nestačí a vy to víte. Musí padnout celá vláda. Musíte rezignovat, Alexeji.“
Celý svět se zhoupl a utichl. „A-ale,“
Stiskla jeho ruku pevněji. „Nezasloužíte si to. Ještě nikdy jsem nemusela učinit rozhodnutí tak nespravedlivé, ale přece tak nezbytné. Musíte to pochopit,“ zašeptala.
Ochable přikývl. Z jeho plic byl násilně vytlačen veškerý vzduch a teď, když svůj břitký rozum potřeboval ze všeho nejvíc, měl v hlavě absolutní prázdno. Nit jeho myšlenek se zpřetrhala na cáry mimo záchranu.
„Odejděte na odpočinek, který si tolik zasloužíte,“ přesvědčovala ho vlídně. „Nikdo nemusí vědět, že jste byl k rezignaci dotlačen okolnostmi mimo naši kontrolu. Obraťte narativ ve svůj prospěch, dávám vám k tomu volné ruce. Za vaše celoživotní služby vlasti budete odměněn a vyznamenán, jak muži vašeho kalibru náleží. Nedovolím, aby utrpěla vaše pověst, rozumíte? Bude to důstojný odchod po mnoha zásluhách,“ císařovně zakolísal hlas. „Společně to zvládneme, že ano?“
Přikývl, aniž by věděl čemu. „Ano, Madam,“ řekl cizím hlasem.
Upřela na něj velké hnědé oči a on v nich byl ztracen.
„Odpusťte Madam, ale...ale…“
Ale co? Co ještě může říct nebo udělat?
„Mohu být omluven?“ zachroptěl.
Smutně přikývla. „Samozřejmě. Nechte si to projít hlavou a potom – kdykoliv – se znovu ohlaste na audienci. Projednáme detaily vaší rezignace, které…dnes počkají.“
„Děkuji, Madam,“ s poklonou od ní zacouval na tři kroky a opustil přijímací pokoj. Odcházel dlouhými studenými chodbami, jejichž bludiště ho nechtělo vysvobodit. Čím víc chtěl být pryč, tím klikatěji ho palác mučil.
„Pane ministerský předsedo?“ uslyšel za sebou povědomý hlas.
Ohlédl se a uvědomil si, že prošel bez povšimnutí kolem bývalé regentky, teď už jen docela obyčejné princezny. Stejně jako on byl jen bývalý ministerský předseda, teď už jen docela obyčejný muž na odpočinku. Poklonil se.
„Odpusťte, Vaše Císařská Výsosti, byl jsem zamyšlen,“ zablekotal.
Přimhouřila vypočítavé oči do úzkých škvírek. „Zamyšlen? Vypadáte jako muž, co na svých ramenou nese váhu celého světa. Nemělo by se vám teď, když jsem mimo hru, ulevit?“ zeptala se chladně.
Potřásl hlavou. „V tom je asi ten problém, Madam. Vláda není hra.“
Ošklivě zkřivila tvář. „Nakonec vás taky vymění, jen počkejte. Brzy budete stejný ztroskotanec jako já.“
Nekontrolovatelně se mu roztřásly rty a přistoupil k ní blíž. „To vy jste ji navedla, že ano? Byla jste to vy!“
Povytáhla obočí. „A k čemu jsem měla sestřenku navést? Zrovna já, nejnedůvěryhodnější osoba v celé říši?“ Zašklebila se na něj. „Aha, rozumím. Mé předpovědi se už stihly naplnit, že? Nevěštím vám tu chmurnou budoucnost, poněvadž je už realitou,“ bezcitně na něj pohlédla. „Tak teď už chápete, jaký je to pocit. Nic moc, což?“
„Byla byste zkázou naší říše!“ rozkřikl se na ni, podrážděn způsobem, jakým se na něj samolibě uculovala. „Procitnutí císařovny byl Boží zásah, stejně jako když se její matce před lety vrátil zrak! Jste prohnilá, stejně jako byl váš otec!“
Konečně z jejího obličeje srazil ten nanicovatý výraz! „Jak se opovažujete-“ zašeptala, zesinalá vzteky.
Beze slova se k ní obrátil zády a odešel, užaslý sám sebou.
Tohle musí být jen zlý sen, to se nemůže doopravdy dít, ne jemu…
Nechtěl jít domů, ostatně, ani to domov nebyl, ne doopravdy. Šel místo toho do budovy parlamentu, protože věděl, že tam touto dobou nikdo nebude. Potřeboval klid na srovnání myšlenek.
K svému údivu ale ve ztichlé budově přece jen někoho našel, a to dokonce přímo ve své kanceláři.
„Co tu děláš?“ podivil se při pohledu na svého prvního náměstka.
Robert k němu zdvihl hlavu od nedělních novin. „Bylo mi jasné, že rovnou od císařovny zamíříš sem. Jsi muž železného zvyku, Aljošo.“
„To neodpovídá na mou otázku.“
„Chtěl jsem vědět, co po tobě chtěla. Nepozvala by si tě v neděli, kdyby se nejednalo o něco zvláštního,“ odpověděl Robert.
Zavrtěl hlavou. „Mýlíš se. Jen si..prověřovala nějaké kroky vlády během regentčiny vlády.“
Robert povytáhl obočí. „Nelíbí se jí, jak jsme se vměšovali, že? Nebo mám spíš říct - jak ses ty vměšoval?“
„Ne, nelíbilo,“ vydechl Alexej. Nemělo cenu Robertovi lhát, ale neměl sílu mu říct úplnou pravdu.
Robert soustrastně zamručel. „Takže jsi byl na koberečku. Ech, i co...tomu se čas od času nevyhne nikdo. Ale hlavní je, že regentka je pryč, ne?“
Alexej se unaveně usmál. Robert se ho snažil rozptýlit a přitom...kdyby jen věděl…
„Chceš jít na skleničku?“ nabídl se Robert.
Alexej přikývl. „Ano, ano, půjdeme, ale dej mi ještě chviličku. Sejdeme se tam, ano?“
„Na obvyklém místě?“
„Na obvyklém místě,“ přitakal Alexej.
Robert se vydal ke dveřím, ale Alexej ho ještě zastavil. Náhle si uvědomil, že to je naposledy, co svého přítele vidí. Přesto byl zvláštně klidný. Tento fakt na něj dolehl s takovou samozřejmostí, jako že zítra vyjde slunce a začne nový den.
„Díky za všechno, Roberte,“ zamumlal.
Robert se na něj podíval, jako kdyby se zbláznil. Potom se zasmál a poplácal ho po rameni.
„Neotálej, zdá se, že tu skleničku vážně potřebuješ, když začínáš být takhle na měkko.“
Alexej se z posledních sil zasmál spolu s ním a vyprovodil ho ze dveří.
Přešel ke svému pracovnímu stolu a odemkl nejspodnější šuplík mahagonového stolu.
Jeho revolver byl pořád na místě.
Opřel se do své židle a dlouze se zamyslel, i když ve skutečnosti už rozhodnutí učinil ve chvíli, kdy jeho život tak jako tak skončil.
Obětoval pro svou zemi celý život.
Alexej stroze přikývl, vyvedený z míry, že ho císařovna nechala čekat tak dlouho. U regentky byl na takové jednání zvyklý, ale u císařovny takový přístup zažil poprvé.
Přesto neklesal na duchu, byla to jejich první schůzka po jejím návratu na trůn, a jemu z ramen spadla tíže, jejíž váhu by už o moc déle nedokázal snášet.
Byl uveden předpokojem až ke své panovnici, které se hluboce poklonil, když ji líbal na nabídnutou ruku.
„Posaďte se, pane ministerský předsedo,“ vybídla ho a sama se posadila na čalouněné křeslo naproti oknu. Jarní slunce tak ozařovalo celou její postavu jako kdyby kolem sebe měla nadpozemskou gloriolu.
Posadil se naproti ní a pohlédl na ni, naplněn nekonečnou pýchou. Stále byla velmi bledá a jistě i unavená, ale nic z toho na sobě nedávala znát. Nesla břemeno vlády statečně, jak bylo hodno skutečného Perebella.
Na okamžik se zamyslela a sklonila hlavu. „Ach, Alexeji,“ vzdychla tiše a on na ni udiveně pohlédl.
„Madam?“ na okamžik se polekal, že se jí udělalo nevolno a chtěl vyskočit ze svého místa aby přivolal pomoc, ale když k němu znovu vzhlédla, poznal, že špatně přečetl situaci. Pohled jejích očí byl pevný a energický.
„Alexeji, jak dobře víte, provedla jsem důkladné prošetření poměrů za vlády regentky,“ potřásla hlavou a semkla rty do pevné linky. „Nemohu říci, že jsem s výsledky právě spokojená, ale už od začátku jsem si nedělala valné naděje.“
Lítostivě přikývl. „Ano, Madam. Vaše sestřenice na svoji úlohu nebyla připravená,“ pronesl a rozhodl se být diplomatický. Nač kopat do mrtvoly.
Zavrtala do něj dlouhý pohled. „Ale tady nejde jen o Estellu,“ císařovna vstala, obešla křeslo a sevřela mezi prsty jeho pozlacenou opěrku. „Oceňuji, zápal, se kterým jste po dobu mé nepřítomnosti hájil staré pořádky říše, tím chci začít,“ řekla tišším hlasem.
„Madam, vy víte, že k vám chovám nehynoucí loajalitu. Už ve chvíli, kdy jste nastoupila na trůn-“
„Ano,“ přerušila ho. „Byla jsem tehdy ztracená. V dělání začátečnických chyb, které napáchala Estella, mi zabránilo vzdělání, které se mi na rozdíl od ní dostalo, ale i tak byly mé začátky neohrabané.“
„Podceňujete se, Madam.“
„Kdepak, pouze vykládám fakta. Byl jste mi mentorem, nejen to, v mnoha ohledech jste mi nahradil otce, o kterého jsem přišla tak krutě brzy. Vězte proto, že rozumím pohnutkám, které vás vedly k jistým krokům během regentčiny vlády,“ řekla naléhavě.
Alexej tázavě povytáhl obočí. „Madam?“
Zhluboka se nadechla. „Uznejte sám – musíte to přece vidět – že způsob, jakým jste zasahoval do suverenity koruny, nemohu nechat bez odezvy. Vaše vláda se začala vměšovat do mých posvátných práv a povinností, a to je nepřijatelné, Alexeji.“
„Ale, Madam!“ vyjekl vyděšeně. „To byla nouzová opatření vydaná kvůli regentce! Platnost všech nařízení ohledně Regentské rady a dalších obranných mechanismů vypršela ve chvíli, kdy jste se vrátila na trůn! Madam, musíte přece uznat, že ve chvíli, kdy začala zpronevěřovat korunní peníze, jsem nemohl konat jinak!“
Chmurně přikývla. „Nemusíte se obhajovat, chápu, že jste se ocitl v mezní situaci. Jenže to dospělo do bodu, kdy jste proti ní začal vést osobní vendetu, že je to tak?“ otázala se smutně. „Dělal jste jí nepříjemnosti ohledně rozdělení její domácnosti, v jednu chvíli dokonce váš podpis začal platit větší váhou než její..,“ potřásla hlavou. „Existuje mnoho lidí, kterým by se líbilo, kdyby takový stav trval i nadále. Mnoho lidí z vaší vlastní strany, Alexeji,“ vydechla a na okamžik zavřela oči. „Kvůli původu mého otce jsem byla mnohokrát označená za nelegitimní panovnici a teď, po mém uzdravení, jsem musela projít absurdním množstvím lékařských prohlídek, protože by se nejednomu poslanci hodilo, kdybych byla prohlášena za nesvéprávnou, a regentství s vaší loutkou namísto panovnice by pokračovalo,“ přešla k němu blíž a on povstal. Vzala ho za ruku.
„Tohle všechno je jen začátek. Tlaky, kterým čelím, se budou jen stupňovat, pokud rázně neodpovím,“ řekla a zpříma mu pohlédla do očí.
„Existuje mnoho možností, jak takovým drzostem důrazně učinit zadost, Madam, mohu vám nabídnout rezignaci ministra pro veřejné zdraví, které rozpoutal mnoho z intrik proti koruně po vašem vyléčení-“
Zavrtěla hlavou. „To nestačí a vy to víte. Musí padnout celá vláda. Musíte rezignovat, Alexeji.“
Celý svět se zhoupl a utichl. „A-ale,“
Stiskla jeho ruku pevněji. „Nezasloužíte si to. Ještě nikdy jsem nemusela učinit rozhodnutí tak nespravedlivé, ale přece tak nezbytné. Musíte to pochopit,“ zašeptala.
Ochable přikývl. Z jeho plic byl násilně vytlačen veškerý vzduch a teď, když svůj břitký rozum potřeboval ze všeho nejvíc, měl v hlavě absolutní prázdno. Nit jeho myšlenek se zpřetrhala na cáry mimo záchranu.
„Odejděte na odpočinek, který si tolik zasloužíte,“ přesvědčovala ho vlídně. „Nikdo nemusí vědět, že jste byl k rezignaci dotlačen okolnostmi mimo naši kontrolu. Obraťte narativ ve svůj prospěch, dávám vám k tomu volné ruce. Za vaše celoživotní služby vlasti budete odměněn a vyznamenán, jak muži vašeho kalibru náleží. Nedovolím, aby utrpěla vaše pověst, rozumíte? Bude to důstojný odchod po mnoha zásluhách,“ císařovně zakolísal hlas. „Společně to zvládneme, že ano?“
Přikývl, aniž by věděl čemu. „Ano, Madam,“ řekl cizím hlasem.
Upřela na něj velké hnědé oči a on v nich byl ztracen.
„Odpusťte Madam, ale...ale…“
Ale co? Co ještě může říct nebo udělat?
„Mohu být omluven?“ zachroptěl.
Smutně přikývla. „Samozřejmě. Nechte si to projít hlavou a potom – kdykoliv – se znovu ohlaste na audienci. Projednáme detaily vaší rezignace, které…dnes počkají.“
„Děkuji, Madam,“ s poklonou od ní zacouval na tři kroky a opustil přijímací pokoj. Odcházel dlouhými studenými chodbami, jejichž bludiště ho nechtělo vysvobodit. Čím víc chtěl být pryč, tím klikatěji ho palác mučil.
„Pane ministerský předsedo?“ uslyšel za sebou povědomý hlas.
Ohlédl se a uvědomil si, že prošel bez povšimnutí kolem bývalé regentky, teď už jen docela obyčejné princezny. Stejně jako on byl jen bývalý ministerský předseda, teď už jen docela obyčejný muž na odpočinku. Poklonil se.
„Odpusťte, Vaše Císařská Výsosti, byl jsem zamyšlen,“ zablekotal.
Přimhouřila vypočítavé oči do úzkých škvírek. „Zamyšlen? Vypadáte jako muž, co na svých ramenou nese váhu celého světa. Nemělo by se vám teď, když jsem mimo hru, ulevit?“ zeptala se chladně.
Potřásl hlavou. „V tom je asi ten problém, Madam. Vláda není hra.“
Ošklivě zkřivila tvář. „Nakonec vás taky vymění, jen počkejte. Brzy budete stejný ztroskotanec jako já.“
Nekontrolovatelně se mu roztřásly rty a přistoupil k ní blíž. „To vy jste ji navedla, že ano? Byla jste to vy!“
Povytáhla obočí. „A k čemu jsem měla sestřenku navést? Zrovna já, nejnedůvěryhodnější osoba v celé říši?“ Zašklebila se na něj. „Aha, rozumím. Mé předpovědi se už stihly naplnit, že? Nevěštím vám tu chmurnou budoucnost, poněvadž je už realitou,“ bezcitně na něj pohlédla. „Tak teď už chápete, jaký je to pocit. Nic moc, což?“
„Byla byste zkázou naší říše!“ rozkřikl se na ni, podrážděn způsobem, jakým se na něj samolibě uculovala. „Procitnutí císařovny byl Boží zásah, stejně jako když se její matce před lety vrátil zrak! Jste prohnilá, stejně jako byl váš otec!“
Konečně z jejího obličeje srazil ten nanicovatý výraz! „Jak se opovažujete-“ zašeptala, zesinalá vzteky.
Beze slova se k ní obrátil zády a odešel, užaslý sám sebou.
Tohle musí být jen zlý sen, to se nemůže doopravdy dít, ne jemu…
Nechtěl jít domů, ostatně, ani to domov nebyl, ne doopravdy. Šel místo toho do budovy parlamentu, protože věděl, že tam touto dobou nikdo nebude. Potřeboval klid na srovnání myšlenek.
K svému údivu ale ve ztichlé budově přece jen někoho našel, a to dokonce přímo ve své kanceláři.
„Co tu děláš?“ podivil se při pohledu na svého prvního náměstka.
Robert k němu zdvihl hlavu od nedělních novin. „Bylo mi jasné, že rovnou od císařovny zamíříš sem. Jsi muž železného zvyku, Aljošo.“
„To neodpovídá na mou otázku.“
„Chtěl jsem vědět, co po tobě chtěla. Nepozvala by si tě v neděli, kdyby se nejednalo o něco zvláštního,“ odpověděl Robert.
Zavrtěl hlavou. „Mýlíš se. Jen si..prověřovala nějaké kroky vlády během regentčiny vlády.“
Robert povytáhl obočí. „Nelíbí se jí, jak jsme se vměšovali, že? Nebo mám spíš říct - jak ses ty vměšoval?“
„Ne, nelíbilo,“ vydechl Alexej. Nemělo cenu Robertovi lhát, ale neměl sílu mu říct úplnou pravdu.
Robert soustrastně zamručel. „Takže jsi byl na koberečku. Ech, i co...tomu se čas od času nevyhne nikdo. Ale hlavní je, že regentka je pryč, ne?“
Alexej se unaveně usmál. Robert se ho snažil rozptýlit a přitom...kdyby jen věděl…
„Chceš jít na skleničku?“ nabídl se Robert.
Alexej přikývl. „Ano, ano, půjdeme, ale dej mi ještě chviličku. Sejdeme se tam, ano?“
„Na obvyklém místě?“
„Na obvyklém místě,“ přitakal Alexej.
Robert se vydal ke dveřím, ale Alexej ho ještě zastavil. Náhle si uvědomil, že to je naposledy, co svého přítele vidí. Přesto byl zvláštně klidný. Tento fakt na něj dolehl s takovou samozřejmostí, jako že zítra vyjde slunce a začne nový den.
„Díky za všechno, Roberte,“ zamumlal.
Robert se na něj podíval, jako kdyby se zbláznil. Potom se zasmál a poplácal ho po rameni.
„Neotálej, zdá se, že tu skleničku vážně potřebuješ, když začínáš být takhle na měkko.“
Alexej se z posledních sil zasmál spolu s ním a vyprovodil ho ze dveří.
Přešel ke svému pracovnímu stolu a odemkl nejspodnější šuplík mahagonového stolu.
Jeho revolver byl pořád na místě.
Opřel se do své židle a dlouze se zamyslel, i když ve skutečnosti už rozhodnutí učinil ve chvíli, kdy jeho život tak jako tak skončil.
Obětoval pro svou zemi celý život.
Komentáře
Okomentovat