Zen (2011)

Musím se vám přiznat, milí a imaginární, že na Zena jsem se těšila už od chvíle, kdy jsem tento sewellovský projekt začala, ale protože jsem tvrdohlavá a odhodlaná postupovat chronologicky, musela jsem si na ten gloriózní okamžik chvíli počkat. A když říkám chvíli, ráda bych připomněla, že jsem tento projekt odstartovala v září 2019. 

Proč jsem se na Zena tak velice těšila, aniž bych vůbec něco věděla o existenci knižní předlohy z pera Michaela Dibdina? Ani vám nevím, asi ženská intuice. Zahlédla jsem pár propačních obrázků, úryvků na youtube, a tak nějak jsem prostě věděla. Bylo mé tušení ohledně této minisérie správné? Čtěte dál, milí a imaginární, a vše se dozvíte!

Seriál nese jméno po svém hlavním představiteli, Aureliovi Zenovi (hádáte správně, toho hraje Rufus), Benátčanovi, pracujícímu a žijícímu v Římě, kde je pro svůj původ považován za outsidera. Zen je veskrze poctivý člověk, ironické však je, že v prostředí zkorumpované italské policie je mu to  v mnoha ohledech spíš na škodu. Je to totiž právě jeho morální kompas, kvůli kterému vyčnívá mezi svými kolegy, a on se tak, ani sám neví jak, ocitá v hledáčku významných, ale i nebezpečných lidí z italské vlády. Na koho jiného totiž bude spolehnutí, než na toho jednoho jediného poctivého a neškodného poldu? 

Zen se víceméně proti své vůli stává figurkou ve velké hře, jejímž pravidlům se učí za pochodu, a je proto svými protihráči podceňován. Není divu, že zpočátku je oběma stranami šachovnice, v jejímž středu bezradně uvázl, zmítán ze strany na stranu, a pravidelně se nalézá v patových situacích, kdy bez ohledu na to, které straně ustoupí, on sám prohraje a přijde o všechno. 

Ta okouzlující věc na Zenovi je fakt, že je to „just a guy“, prostě jen normální týpek, jak v jednom rozhovoru pravil přímo pan Sewell. Když je vtažený do politických intrik, kde je malým pánem a nemá šanci ubránit se, ze stresu se pozvrací, když přijde s riskantním plánem a je dotázán, jestli ví, co dělá, popravdě odvětí, že absolutně ne, a když se před lapeným zločincem chystá přednést vítězoslavnou řeč, někdo ho zezadu praští do hlavy. 

Zen sice není ambiciózní, přinejmenším se tak zpočátku neprojevuje, nakonec se ale pravidla zákulisních mocenských her přece jen naučí (ostatně v mnoha situacích to byla věc přežití), ale chytře na sobě nic nedá znát, takže ve chvíli, kdy ten zdánlivě dobrácký a prostý polda v defenzívě zaútočí nazpět, je to okamžik velké satisfakce pro něj, ale i pro diváky. 

Zen má také velice milou romantickou linku – je už od první epizody tajně zamilovaný do sekretářky svého šéfa, a jeho úsměvný crush se na poměry televizních scénářů projevuje velice vzácně – není vůči ní ani dotíravý ani vlezlý, když se mezi jeho kolegy rozběhne sázka o to, kdo se s ní vyspí jako první, neúčastní se jí, a spíš jen v tichém údivu přihlíží. Prostě se vůbec neprojevuje jako „creepy nice guy“, co předpokládá, že když na ni bude dostatečně milý, ona mu za to něco automaticky dluží. 

Milý Aurelio se naopak vedle Tanie (nevím, jak se to skloňuje, tohle je divoký odhad, lol) chová až školácky plaše. Když ji vidí vcházet do sídla policie, přeběhne přes rušnou ulici, div se nenechá zajet, jen aby se potkali u výtahu a on jí mohl popřát dobré ráno, když ji uvidí na kouřové, požádá ji o cigaretu, ačkoliv se snaží přestat, jen aby měl záminku ji oslovit a nakonec je to ona, kdo ho musí popostrčit velmi prostou otázkou: 

„My dva spolu budeme mít poměr?“ 

„Jo,“ odpoví Zen s úsměvem, „myslím, že jo.“ 

„Okay.“ 

Awww. Ti dva. Tolik pocitů. Lotte shipuje. 

Mohla bych o Zenovi psát celé statě, ale myslím, že už moji pointu chápete. Zen do posledního puntíku splnil má očekávání a mou  jedinou lítostí je, že se nedočkal druhé série. Smůla Zena byla v tom, že se natáčel zrovna v době, kdy se v dané televizi střídalo vedení, a Zen byl mezi projekty, který to odskákal. Tvrdé to odvětví, co říct. 

Zakončuji své nadšení hlubokým porozuměním pro pana Sewella. Už chápu, proč Zena označil za svou oblíbenou roli. 

Zdroj obrázku: https://www.imdb.com/title/tt1618371/