Náhradnice - 24. kapitola: Mathieu

Mathieu se za svůj život nesčetněkrát ocitl na večírcích či plesech, na kterých z celého srdce nechtěl být, ale nenašel dostatečně zdvořilou záminku pro svoji absenci. Jeho nejčastějším útočištěm před nechtěnou realitou v takových chvílích byla jeho fantazie, která ho vábila představou praskajícího krbu, skleničky bourbonu, dobré knihy a ticha, sladkého ticha. 

Jaká to byla ironie, že teď, když seděl u skutečně velice tiché novoroční večeře s maman a Alicí, netoužil po ničem jiném, než hlučném a přeplněném plese, který se v tuto chvíli s nejvyšší pravděpodobností odehrával v Twighburgu. 

S pramalým nadšením pohlédl na dezert, který před něj postavil zachmuřený lokaj, a zhluboka upil ze svého vína.  

„Dávej si pozor, to je už tvá čtvrtá sklenička. Pokud si dobře pamatuji, neměl jsi moc dobrou toleranci pro alkohol,“ opáčila maman, aniž by vzhlédla od svého talíře. 

„Protože jsem byl ještě dítě, maman,“ neodpustil si Mathieu, ačkoliv toho okamžitě zalitoval.

Maman k němu s nečitelným výrazem vzhlédla. „Ano? Přemýšlím, kým je tato má nevzdělanost zaviněná.“ 

Mathieu měl pocit, jako by mu na hrudi přistál balvan. „Mnou, maman,“ zamumlal. To přece chtěla slyšet, ne? Jemu už to všechno bylo jedno, hlavně aby se nezačali hádat. 

---

„Tohle tvůj otec taky dělával – namísto, aby odpověděl, co si myslí, zbaběle se pochleboval čímkoliv, o čem si myslel, že to druhá strana chce slyšet,“ odsekla maman ledově. 

Alice se zavrtěla na své židli a odkašlala si. 

„A co tedy mám říct? Už posté se vám omluvit? Přece jste mi už jednou řekla, že mi to nikdy nezapomenete,“ opáčil unaveně. 

Alice mezi oběma těkala pohledem a její vidlička zůstala trčet ve vzduchu. „To jste opravdu řekla, maman?“ 

„Nač něco zastírat,“ odpověděla maman suše. 

Alice se zatvářila rozpačitě, k Mathieuovu úžasu dokonce i lítostivě. „Možná bychom už měli nechat staré křivdy za námi,“ řekla tiše. 

„Jenže mě vlastní syn zničil život!“ 

„Neměla byste ho takhle obviňovat,“ řekla Alice a Mathieu k ní s nakrabaceným čelem obrátil tvář, avšak marně, sestra jeho pohled neopětovala. „Já své dítě nikdy z ničeho vinit nebudu,“ zašpitala a sklonila pohled k nedojedenému dortu. 

„Opravdu?“ zeptala se maman s povytaženým obočím. „Ráda si pár let počkám, abych se ujistila o pravdivosti tvých slov. Nedělej si žádné iluze, Alice, i přes moji pomoc ses dostala do situace, ze které není úniku, a ani tvé dítě nečeká snadný život, pokud ho tvůj manžel skutečně nepřijme za své…“

„Ne,“ zarazila ji Alice ostře, „on pro mě nehne ani prstem, a je to tak ostatně dobře, protože si ho už nikdy nepřeji vidět!“ 

Matčin pohled zjihl. „Máš pravdu, má milá, nebudeme o něm už mluvit.“

U stolu na okamžik zavládlo tíživé ticho. 

Mathieuova ruka se roztřásla tak, že nebyl schopný udržet vidličku, a s hlasitým cinknutím ji upustil na stůl. 

„Odjedu odsud,“ oznámil prázdným hlasem. Překvapil tím výrokem sám sebe, ani v nejmenším se nejednalo o promyšlené rozhodnutí, avšak i přesto cítil, že bylo nezbytné. 

„Kam?“ otázala se maman. 

Pokrčil rameny. „Nevím. Ale jsem relativně finančně zabezpečený, a tudíž mi přijde nevhodné nadále zneužívat vaší pohostinnosti, maman.“ 

„Alice tě svou dojemnou podporou vyburcovala k pocitu ublíženosti?“ ptala se maman dál, stále tím stejným netečným hlasem, který mu naháněl hrůzu.

Mathieu prudce vstal, div nepřevrhl svoji židli, ale matčin pohled i nadále zůstával lhostejný. 

„Bylo jsem dítě! Bylo mi deset let!“ zahřímal. Věděl, že za pár hodin se za tento výstup bude stydět, ale ani to mu v jeho výlevu nedokázalo zabránit. Cítil na sobě Alicin pohled, ale tentokrát to byl on, kdo její pokusy o oční kontakt záměrně přehlížel. 

„Ano, to velmi rád opakuješ,“ odtušila maman. 

Mathieuovi se do očí nahrnuly slzy a neskutečně se za svoji slabost styděl. „Protože neposloucháte! Když za mnou otec tehdy přišel, ani ve snu by mě nenapadlo neuposlechnout! Celým svým srdcem jsem věřil, že cokoliv otec řekne, je správné a dobré, ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že po mě můj milovaný papá bude žádat něco špatného! Vyhověl jsem mu, ano! Ale nevěděl jsem, co dělám!“ 

„Neopovažuj se na mě zvyšovat hlas,“ i maman vstala, ale na rozdíl od něj tak učinila docela klidně a s jistou grácií. 

Mathieu ke svému zděšení nedokázal kontrolovat svůj roztřesený hlas. „Slovo od slova jsem se naučil všechno, co po mě papá žádal, a byl jsem na sebe pyšný, když mě za to pochválil. Předstoupil jsem před soud, aniž bych věděl, co to všechno znamená, a kdo ten muž, zapisující každé mé slovo je-„ 

„Přestaň,“ varovala ho maman. 

„Trvalo mi ještě několik let, než mi došel plný rozsah toho, co jsem udělal. Zprvu jsem si to odmítal  přiznat,“ šeptal Mathieu jako šílený, a  nedokázal už příval starých křivd déle zadržovat. „To zjištění, že jsem křivě vypovídal v neprospěch své matky, lživě ji u rozvodového řízení jako údajný očitý svědek obvinil z nevěry...zrazen otcem, abych byl použit jako nástroj ke zradě matky. Jak mám po tomhle ještě někomu ve svém životě věřit…“ 

„Takže ty bys rád, abych tě litovala, je to tak?“ matčinu ledovou hráz samozřejmě neprolomil. 

Zaskřípala i třetí židle, to když se na nohy namáhavě zvedla i Alice. „Maman, nebuďte tak…tak…“ 

„Tak co?“ maman překřížila ruce na hrudi a Mathieu se po spatření Alicina bezradného obličeje rozhodl do situace vstoupit. A zatlouct si poslední hřebíček do rakve. 

„Bezcitná, maman. Nevím, co chtěla Alice říct, ale to je slovo, které bych použil já.“ 

„A on nebyl bezcitný? Když tě při rozvodu použil jako svoji loutku, obral mě o většinu mého jmění, a pak si tě sebou odvezl do té ohavné země? Ten tvůj vzor a idol, pro kterého jsi byl ochoten lhát a zaprodat se, ten nebyl bezcitný?“ Mathieu maman poprvé v životě slyšel zvýšit hlas a bezděčně se přikrčil. 

„Bylo příliš pozdě, když jsem si uvědomil, kým ve skutečnosti můj otec je. Tisíce kilometrů daleko od domova v cizí zemi, co jsem měl dělat? Co mi zbývalo než žít dál, studovat, pracovat…a potom otec zemřel a já doufal, že se tím všechno konečně uzavře...“ 

„Příliš pozdě, mám-li opakovat tvá slova. Nic nám už nevrátí ta ztracená léta, a moji zadupanou důstojnost. Pokaždé, když mě přijedeš navštívit, vidím v tobě cizince. Ty nejsi ten malý chlapeček, kterého mi Rhett odvezl do Twighburgu…je mi to líto, opravdu líto, ale jsi mi cizí.“ 

„Rozumím,“ uslyšel říkat sám sebe, nepoznávaje svůj vlastní hlas. 

Pomalu vyšel z jídelny a po cestě velice pobouřil lokaje, protože mu z tácu nepokrytě ukradl celou láhev vína. Ani nevěděl, kam jde a chvíli bezcílně bloumal chodbami, než se ukryl na nejvděčnějším místě, v otcově knihovně. Byla tam tma a zima, ale nenamáhal se s rozděláváním ohně v krbu ani se svíčkami. Rozvalil se na divanu pod oknem a chvíli bez hnutí zíral do stropu. 

Odmítal si připustit plný dosah toho, co se právě odehrálo, co matčina slova znamenala, jak bolela, jak nenávratně zněla. 

Po jejím vzoru si kolem sobě stavěl hradby, za kterými své emoce držel jako rukojmí, stejné hradby, za kterými se krčila i jeho zhrzená láska k otci a nanejvýš pošetilé city k Estelle a vydatně si napomáhal otupováním mozku alkoholem. 

Tak trochu doufal, že když po váhavém otevření dveří, které vyrušilo jeho myšlenky, zachová absolutní nehybnost, třeba si potemělá postavička ve dveřích jeho stínu pod oknem nevšimne a zase odejde.

„Ve hře na schovávanou jsi proti mně nikdy nevyhrál, petit frère.“

Hořce se uchechtl a mhouřil oči proti nevítanému světlu, když Alice vstoupila dovnitř a jala se rozsvěcovat svíce. 

„Takže ty se teď hodláš utápět v žalu a alkoholu?“ otázala se bez obalu, když se za mnoha protestů usadila vedle něj, čímž ho přiměla, aby se namáhavě vyškrábal do sedu a uvolnil jí místo.

„Jestli jsi mě přišla soudit, Alice, tak zase odejdi, ve vší slušnosti tě o to prosím. Máš pocit, že tohle teď toužím poslouchat?“

„Nechci tě soudit.“ 

„Proč ses mě před maman vůbec zastávala? V soukromí mluvíš víceméně stejně jako ona,“ neodpustil si Mathieu. 

Odmlčela se. „Hádám, že bylo něco jiného poslechnout si ten příběh od tebe. Pár věcí si uvědomit…a potom, je jedna věc, když tě týrám já, ale úplně jiná, když se toho dopouští někdo jiný.“ 

Sice mu to bylo pramalou útěchou, ale i přesto se rozesmál, snad mu v tom napomáhalo i zpola vypité víno. Natáhl se a se zavřenýma očima si položil těžkou hlavu do jejího klína. 

„Na co myslíš?“ zněla její otázka. 

Znovu se zasmál. „V tom to právě je – já se snažím nemyslet.“ 

„Někdo jako ty neumí nemyslet, petit frère.“ 

„Já hlupák,“ zasténal, „já hlupák myslím na ni…“

*

Rozhodl se odjet do Paříže. Neměl tam známé ani kdovíjaké perspektivní vidiny, ale kam jinam by měl člověk bez cílů a přátel jet? 

Být to na něm, odjel by okamžitě, ale naneštěstí bylo zapotřebí vyřídit mnoho organizačních a logistických záležitostí, takže trvalo dobré tři dny, než si vůbec mohl začít balit. Ani v nejhorším snu by nepředpokládal, že součástí uzavírání marseillské kapitoly bude i jedno další definitivní a bolestné rozloučení. 

Jak ho upozornil vrchní štolba, který si všiml, že Mathieuovy toulky po pozemcích sídla zpravidla vedly k Lordovi, stařičký kůň jednoho dne odmítl vstát, a jeho hnědé oči nabraly podezřelého skelného výrazu. 

„Máte toho koně rád, pane, a on vás taky, to já poznám, tak jsem si říkal, že byste to možná chtěl vědět, než budu muset…však víte.“

„Cožpak mu už opravdu není pomoci?“ zděsil se Mathieu. Lord přežil celé ty roky, jen aby zemřel ve chvíli, kdy se Mathieu vrátí?

Štolba vrtěl hlavou, i když mu Mathieu nabízel všemožné alternativy a oháněl se penězi, které nebudou problém, ale jak už dávno zjistil, ty nejzásadnější věci se za peníze koupit stejně nedají. 

Sice přibližně věděl, co v tu chvíli, kdy vstoupí do stáje, čekat, i přesto se mu bolestně stáhlo hrdlo při pohledu na pohaslou hromádku na zemi, na apatický pohled zvířete, které k němu po jeho příchodu ani nezdvihlo oči. 

Pohladil Lorda po hlavě s pocitem naprosté marnosti a bezradnosti. 

„Je suis désolé, mon ami,“ pošeptal mu, protože nabyl pocit, že by měl svému dávnému dětskému příteli něco říct, ale zároveň se žádná slova nezdála dostatečně vhodná.

Pomalu od Lorda vstal a s těžkým srdcem na něj pohlédl. Vedle něj si už štolba připravoval pušku, zatímco nic netušící zvíře před nimi dál nepohnutě leželo, aniž by mělo ponětí o svém osudu. 

Čím déle však Lordovi hleděl do očí, tím palčivěji v něm sílil pocit, že se mýlí. Kdepak, on dobře ví, co ho čeká. Ví to a přijímá. 

Nebo si to jen namlouval, aby se měl čím utěšovat? 

Napřáhl ruku, aby zastavil štolbovy pohyby. „Dovolte mi…nechte mě…,“ nedokázal svůj požadavek zformulovat do slov, natolik obludný se mu zdál. 

Muž však pochopil a vtiskl mu pušku do rukou. 

„Přesně mezi oči, pane. Dejte si záležet, nenechte ho trápit se.“

Mathieu semkl rty do pevné linky. Jako kdyby takové rady potřeboval. Na poslední chvíli zarazil sarkastickou poznámku a raději se kousl do jazyka. Ten muž to přece myslel dobře. 

Pozdvihl zbraň proti Lordovi, ale potom se setkal s pohledem jeho očí a znovu pušku sklonil. 

Jen tak ukončit něčí život, jako sfouknout svíčku, jak toho může být jeden vůbec schopný? 

Uslyšel po svém boku významné odkašlání, ale rozhodl se muže vedle sebe ignorovat. Co na něm teď sejde. Cožpak je to jeho život, který visí na vlásku?

Podruhé zdvihl pušku a pečlivě namířil. Představoval si, že je jen divák, že se ho nic z toho netýká, že pocit provinilosti nepatří jemu…

Vystřelil. 

Marseillská kapitola tak byla uzavřena.