Náhradnice - 20. kapitola: Danielle

Danielle věděla, že Estella měla ten den hned ráno nějakou důležitou oficiální audienci, a tak se strategicky vyklidila do zasněžených zahrad, aby se se všemi těmi důležitými lidmi pokud možno nesetkala. Příjezd delegace ji tedy zastihl v altánku na vyvýšeném kopečku palácových zahrad, který jí poskytoval dobrý výhled na příjezdovou cestu do paláce. Vykulila oči, když napočítala hned pět kočárů vjíždějících před hlavní vchod. To za Estellou jistě přišli řešit něco vážného, když jich bylo tolik. Musela při té představě spolknout knedlík v krku, to ona by jednání s takovými muži nikdy nezvládla, Petrov, Silverwolf a jemu podobní ji jednoduše děsili. Nikdy by s Estellou neměnila.

---

Pokračovala ve svém bloumání zahradami, rozhrnovala špičkami bot čerstvě napadaný sypký sníh a vzhlížela k pocukrovaným jehličnatým stromům, které vypadaly jako z pohádky.

Nic ji zpět do paláce netáhlo. Nikdy si tam nezvykla a ani nezvykne, není to domov, je to dvůr. Věčně přeplněný, věčně intrikující, nesmyslně velký a plný drahých a nenahraditelných předmětů, na které se bála jen podívat, aby je náhodou nerozbila.

Věděla, že Estella život na tichém předměstí nenáviděla, ale jí se stýskalo. Měla tam malý, ale zato věrný kruh tváří kterým mohla věřit, život tam byl pomalý, ale předvídatelný a klidný, nic ji nemohlo vyvést z míry. Tady? Každý den se probouzela s tušením nejhoršího.

Z nanejvýš ponurých myšlenek ji vytrhlo křupání sněhu značící, že se někdo přidal k jejímu bloumání po zahradě. Jenže tyhle kroky byly rozhodné a rychlé, takže mířily za jistým cílem. Mohla jen doufat, že ten cíl není ona sama.

Když ale v přibližující se siluetě rozeznala Mathieua, docela změnila názor a rozběhla se k němu.

"Dobrý den, Mathieu, co vy tady? Poslední dny jsem vás skoro nezahlédla, máte teď jistě hodně práce, že ano?" rozhovořila se, rozradostněná, že ho po delší době zase vidí.

Smutně se usmál a uklonil se. "Ano, mrzí mě, že jsem se z vaší společnosti nemohl těšit tak často, jak bych si přál. A o to víc mě to mrzí i proto, že se za vámi přicházím rozloučit."

Danielle zmateně povytáhla obočí. "Rozloučit? To znamená, že Estella už zase musí někam odcestovat? Takhle před Vánoci?" podivila se nad tou krutostí a zároveň se jí sobecky ulevilo. Jestliže se za ní přišel rozloučit, znamená to, že ona nikam jezdit nemusí. "To proto za ní dnes přijelo tolik lidí?" zeptala se ještě, když si vzpomněla na ten strašidelný průvod kočárů, který před chvílí sledovala opouštět palácové brány.

Mathieu sklopil pohled a zatvářil se, jako kdyby ho něco bolelo. "Ne, Danielle, ne. Estella nikam neodjíždí, pouze já. Musíte totiž vědět, že jsem rezignoval na svůj post tajemníka."

Ve chvíli, kdy si Danielle myslela, že už chápe, zjistila, že nechápe vůbec nic.

"Co se stalo?"

"Nerad bych rozebíral podrobnosti," zamumlal Mathieu a podivně se mu zachvěl hlas. "Ale buďte ujištěna, že mezi mnou a Estellou není žádná zlá krev…tedy, alespoň v to doufám."

"V tom případě už vůbec ničemu nerozumím, ale nebudu na vás tlačit abyste mi to vysvětloval, nedlužíte mi žádné odpovědi," Danielle nejistě přešlápla a usilovně pomrkávala. "Ale bude se mi po vás stýskat. Vždycky…vždycky jste ke mně byl laskavý…a to i když nikdo jiný nebyl," ze všech sil se nutila neplakat a částečně jí v tom pomáhal její šok, vždyť jeho rozloučení přišlo jako rána z čistého nebe.

"Danielle," oslovil ji a trpělivě čekal, dokud k němu zase nevzhlédne, "je pravda, že byste ve svém okolí potřebovala více laskavosti," řekl a upřel na ni posmutnělé oči, "ale pokud mi odpustíte, že to říkám, věřím, že nejvíc laskavosti vám chybí od vás samotné. Pokuste se nebýt k sobě tak přísná a pohleďte na sebe jako na tu inteligentní, vnímavou a veskrze dobrou mladou dámu, kterou jste, zkusíte to pro mě udělat?"

Danielle zrudla a znovu musela usilovným mrkáním zahánět slzy. "Pokusím se," přislíbila plačky.

Mathieu se na ni naposledy usmál, políbil jí ruku a s posledním ohlédnutím odešel.

Danielle mu nešťastně zamávala a s pocitem naprosté hrůzy zamířila zpět do paláce.

Jediný přítel a laskavá tvář pryč.

Nepřítomně kráčela chodbami paláce a zavrtala pohled do země pokaždé, když potkala někoho od dvora. Všichni se jí tady za jejími zády vysmívali, nikdy je nepřistihla, ale jednoduše to věděla.

Se svraštěným obočím vklouzla do jejích a maminčiných soukromých apartmánů, a ačkoliv chtěla vyhledat samotu své ložnice, nebylo jí to přáno, protože maminka si ji po zaslechnutí jejích kroků zavolala zpět do salonu.

"Kde jsi byla tak dlouho? Víš přece, jaké hrozné starosti si o tebe dělám, když takhle zmizíš! Doma jsi takové krutosti nevyváděla, to až v té bezbožné Titairy jsi začala s takovými manýry!"

Danielle dělalo problém chápat souvislost, ale tak či tak k tomu ani nedostala šanci.

"A proč jsi celá ubrečená, prosím tě? Utři si nos! Ale ne do rukávu, pro všechno svaté!"

Nervózně se zatahala za rukáv. "Ach kdepak, nejsem ubrečená."

"Jsem tvoje matka a znám tě lépe než ty sama, takže mi netvrď, že se nic neděje, když se očividně něco děje!" dožadovala se maminka.

Danielle si povzdechla. "Jen mi přišlo líto, že pan Durand rezignoval na svůj post a že odjíždí, to je celé," zamumlala provinile. Moc dobře věděla, že maminka Mathieua nemá ráda.

Vzhlédla do maminčiny tváře a podle jejího překvapeného, avšak triumfálního výrazu poznala, že o ničem nevěděla.

"A kvůli němu roníš slzy? Nesmysl!" energicky zavrtěla hlavou a skryla úsměv za šálkem čaje. "Stejně je to od tebe necitlivé!"

"Prosím?" zahuhlala Danielle zmateně.

"Znovu opakuji, že jsem dnes v noci měla příšernou noční můru, o které jsem ti mimochodem říkala už u snídaně, a že jsem se půlku noci celá jen třásla a plakala. Víš, že jsem rozrušená a unavená, a stejně přede mě přijdeš v takovém stavu! A kvůli čemu? Durandovi!" třískla porcelánovým hrníčkem o podšálek a Danielle se přikrčila. "Jsi moje krev, celý můj život a já každé tvé trápení prožívám jako své. Přitěžuješ mi, když mě rozčiluješ takovými nepodstatnými záležitostmi jako je jeden nahraditelný zaměstnanec."

Danielle nasucho polkla a vstala. "Já se…já se moc omlouvám, maminko. Půjdu se upravit, abych ti…nepřidělávala starosti," zašeptala a vycouvala z místnosti. Jenže namísto aby poslušně zamířila do svého pokoje, utekla zpátky na chodby paláce. Jednoduše zbaběle utekla. Ach, z toho ještě bude dopuštění.

Mathieu ale přece nebyl žádný nahraditelný zaměstnanec, byl to učitel, přítel, rádce! Pracoval pro ně pět let, ale Danielle to připadalo jako kdyby byl v jejich životě odjakživa.

Zarazila se uprostřed chodby a vysloužila si tím pohledy procházejících dvorních dam, ale pro jednou si toho nevšímala. Jestliže byl pro ni Mathieův odchod takovou ranou, jak se s tím vším asi vyrovnává Estella? Ne, že by jí nevěřila, ale jednoduše si nedovedla představit, jak dokáže unést břímě vlády, aniž by měla po boku Mathieua. Nikdy by si o něm nemyslela něco zlého, ale přece…jak ji teď mohl opustit?

Zamyšleně se kousla do rtu, zaváhala, učinila pár nesmělých krůčků směrem k Estelliným apartmánům a zastavila se na místě. Nikdy v jejích pokojích nebyla, nebyly si dostatečně blízké, nic ji k tomu neopravňovalo…

S provinilým pocitem přešla ke dveřím a zaposlouchala se, ale samozřejmě nic neuslyšela. Vždyť se snažila odposlouchávat předpokoj, co by tam asi tak Estella dělala? Je hloupá.

Ustoupila ode dveří a hluboce si povzdychla. Stejně potichu jako se k jejím dveřím přikradla, se plánovala zase odplížit pryč, ale bohužel se dveře náhle otevřely. A jako by to nemohlo být horší, stála v nich Natálie Nikolajevna.

Vysekla mělkou poklonu a blýskla po ní očima. Tvářila se však jaksi zvláštně unaveně a dokonce jí ani nevěnovala jeden ze svých jízlivých úšklebků.

"Mohu být Její Císařské Výsosti nějak nápomocná?"

"Chtěla jsem se jen…jen ujistit, jestli se mé sestře daří dobře," polkla Danielle.

Natálie povytáhla obočí, ale potom zřejmě pochopila, nač Danielle naráží. "Asi si dovedete představit, že moc ne," odtušila skoupě.

"Ach tak," zamumlala Danielle a sklopila pohled. Ovšem že se jí nedaří dobře. Jen ona se může zeptat na takový nesmysl.

Natálie mávla rukou ke dveřím. "Ostatně, můžete se jít přesvědčit sama, Madam."

Danielle se ošila. "Nejsem si jistá, jestli…jestli by mě zrovna teď chtěla vidět."

Natálie ostentativně pokrčila rameny. "Jistě. Nebo taky můžete postávat před jejími dveřmi, to je taky možnost," ušklíbla se a vysekla další poklonu. "Pokud mě omluvíte, Madam, ráda bych se vzdálila. Chtěla bych ještě zastihnout monsieur Duranda."

Danielle znovu ztěžklo srdce. "Ovšem," hlesla a uhnula pohledem od odcházející dvorní dámy.

Párkrát nešťastně přešlápla na místě a nesčetněkrát si zoufale povzdechla při pohledu na Estelliny dveře, než se konečně odvážila vstoupit dovnitř, a s pocitem vetřelce, co tam nemá co pohledávat prošla předpokojem a zaklepala na dveře vedoucí do salonu.

"To jsi ty, Natálie?" ozval se zevnitř Estellin hlas. Zněla zvláštně huhňavě.

"Ne," pípla Danielle, když opatrně otevřela dveře a skulinkou pohlédla na Estellinu postavu v křesle u krbu.

Estella se po ní ohlédla a probodla Danielle znechuceným pohledem. "Co matka chce? Ujistit se, že Mathieu opravdu odešel? Tak jí vyřiď, že si klidně můžete otevřít šampaňské, ano, skutečně odešel."

Danielle se chystala vycouvat z místnosti a předstírat, že za ní nikdy nepřišla, ale Estellina slova ji přimrazila k podlaze.

"Klidně si můžeme otevřít šampaňské? Cožpak ty si myslíš, že jeho odchod budu oslavovat? Že jsi jediná, komu bude chybět?" vydechla nevěřícně.

Estella zamrkala a Danielle si všimla, že jí z jejího vždy dokonalého účesu trčí několik rozcuchaných pramenů vlasů a tiáru má značně nakřivo.

"Hádám že…hádám, že Mathieua měl každý rád. Tedy kromě matky, samozřejmě. Dokonce i Natálie, Petrov…dokázal vyjít doslova s každým. Doslova s každým jen se mnou ne," zahořkle se uchechtla, odkopla z nohou střevíčky a natáhla nohy v bílých punčoškách k plápolajícímu krbu.

Danielle se odvážila otevřít dveře úplně, a dokonce i učinit pár bojácných krůčků směrem ke své starší sestře.

"Říkal mi, že mezi vámi žádná zlá krev není," odvážila se podotknout.

Estella se po ní prudce ohlédla a tiára jí sjela ještě víc na stranu. "On se s tebou o mě bavil?"

Danielle polkla. "Ne. Tohle bylo jediné, co mi k nastalé situaci řekl. Pořádně…pořádně nevím, proč vlastně odjíždí, neřekl mi nic konkrétního."

"Jistěže neřekl," opáčila Estella temně a znovu se zahleděla do plamenů. "Na to je moc velký gentleman. Tak věz, že pravda je taková, že už to se mnou zkrátka nedokázal vydržet," broukla a zašmátrala rukama po tiáře, která jí už začínala sjíždět do očí. "Zatracený krám!" vykřikla, vytrhla si ji z vlasů a rozmáchle ji odhodila na podlahu.

Danielle zalapala po dechu a rychle přeběhla za Estellino křeslo, aby klenot zdvihla a ujistila se, že se mu nic nestalo.

"Chtěla bys ji?" zeptala se zničehonic Estella a Danielle vytřeštila oči.

"Jakže?"

"Reálně hrozí, že mě Petrov donutí abdikovat a dosadí na trůn místo mě tebe. Opakuji: chtěla bys ji?" Estella vstala, aby jí viděla do očí a propalovala ji nelítostným ohledem.

Koruna v Daniellině ruce náhle nepředstavitelně ztěžkla. Freneticky zavrtěla hlavou. "Prosím, to ne. Víš, že to bych nedokázala, víš to," zašeptala zdřevěnělými rty.

Estella pokrčila rameny. "Nebylo by to tak hrozné. Rozhodovali by za tebe jiní. Až do dvaceti let bys figurovala jen jako loutka, tvář zastupující korunu. O zbytek by se starala Regentská rada. Pořád to nezní ani trochu lákavě?"

Danielle znovu zuřivě zavrtěla hlavou a do očí ji z té představy vstoupily slzy.

Estella protočila oči. "Ale no tak, klid. Však já ti ji nedám," předstoupila k ní a tiáru ji z rukou ne právě citlivě vytrhla. "Udělám, do čeho mě Petrov tlačí, nevzdám se jí. Asi to tak vypadá, že budu muset převzít zodpovědnost!" vyštěkla se zvlášť spalující záští. "Dovedeš si představit tu pohromu, kdybychom za necelý rok už potřetí obměnili císařovnu? Bože, jaká se z toho všeho pod mýma rukama stala fraška. Velký a stejnou měrou hrozivý odkaz zachránkyně Mercedes a její ušlechtilé dcery leží v rukou nenáviděné a zapomenuté větve Perebellů, proslulé svou lehkomyslností a pýchou. Mám takový pocit, že budu v očích historie ta špatná…," znovu se svezla do křesla a upřela skelný pohled do krbu.

Danielle jejímu výbuchu nerozuměla a zůstala nerozhodně stát na místě.

"Pověz, vážně jsem tak špatná?" zeptala se Estella zničehonic. Znovu se po ní ohlédla a viditelně jí spadl obličej. "Ach," zamumlala a na okamžik se zarazila, náhle téměř na rozpacích. "Ptám se špatné osoby. I proto tebe jsem, přirozeně, antagonistka příběhu. "Inu," hlesla, odvrátila pohled a vjela si rukou do už tak rozcuchaných vlasů. "no nic. Proč jsi vlastně přišla, jestliže ne kvůli Mathieuovi?"

"Chtěla jsem vědět jak…teď, když odjel jak…jak se ti daří," vykoktala Danielle namáhavě.

"Přestaň mi postávat za zády, když se mnou mluvíš," dostalo se jí podrážděné odpovědi.

Danielle se neochotně přesunula do jejího zorného úhlu a Estella si ji přeměřila zkoumavým, nevěřícným pohledem.

"Takže tebe zajímá, jak se mi daří? U všech svatých - proč?"

Danielle se opět nedostávalo slov.

"Proč by ti na tom mělo záležet? Po tom…po tom všem?" naléhala Estella.

"Mám tedy odejít?" nabídla Danielle.

Estella bezradně pokrčila rameny. "Nevím. Já už vůbec nic nevím. Třeba tu se mnou chvíli poseď…jestli chceš."