Malý úryvek z Dějin opery III

Takže, ehm, jestli přemýšlíte, proč Lotteland už zase tak utichá, důvod je velmi nudný: jen zápolím s příští kapitolou Náhradnice, a to je doslova všechno. :D A to se v té kapitole ani neděje nic zase tak převratného. *krčí rameny* :D
A jak vidíte, ani s četbou Dějin opery jsem zvlášť nepokročila, ehehm. Na moji obranu: má to dost daleko do lehké rekreační četby.

Nicméně přináším vám popisek jedné z nejkrásnějích operních scén vůbec: Te Deum z Tosky. Ta scéna je tak zničující, impozantní - a to bez ohledu, jakou produkci zrovna vidíte. Když jsem Tosku viděla naživo v Brně, začala jsem nekontrolovatelně slzet, čistě proto, jak strhující a krásná ta hudba je, navzdory faktu, že z hlediska děje to dojemný okamžik není. Ba naopak, je to velmi znepokující árie velmi znepokojujícího antagonisty. Ale to je to zajímavé na hudebním divadle: občas vyhrává hudba nad příběhem, občas zase naopak.

Ale teď už k úryvku samotnému, který je místy i překvapivě vtipný. :D

"Baron Scarpia, jeden ze slavných zlých hochů v dějinách opery, je despotickou hlavou represivního režimu a tohoto postavení využívá k uspokojování svýc dvou velkých, navzájem propojených libůstek: sadismu a smilstva. V závěru 1. jednání se tento démon účastní velkolepého náboženského obřadu a tato scéna zůstane tou nejradikálnější z mnoha zvukových krajin v Pucciniho operách. Scarpia hledá uprchlého trestance a tuší, že s jeho útěkem má něco společného hlavné hrdina Cavaradossi (tenor); Scarpia je v kostele Sant' Andrea della Valle a právě vyslýchal Tosku, Cavaradossiho milenku, po níž sám zrova touží. V pozadí pomalu vyzvánějí dva zvony ("v dálce, ale slyšitelně," předepisuje Puccini v partituře) a do pohybu se dává nážoenské procesí. Různé sbory zpívají latinské texty podložené monotónními melodiemi, které připomínají liturgický zpěv.
Jedním z neobyčejných prvků této scény je obsesivní, stále se opakující harmonický sled: zvony vyzvánějící dva nízké tóny, B a F, jež se střídají po dlouhé minuty. Zpoza scény jsou slyšet rány z děla, časově sladěné s rytmem hudby, jež oznamují vězňův útěk. Puccini vymýšlí harmonie, které se ovíjejí okolo základních tónů zvonů, ale nemohou se od nich odchýlit. Latinský zpěv se k nim hodí také, stejně jako melodie v orchestru, samozřejmě krouživá. Ta se zase přidádvá k monologu, který Scarpia přes veškerý narůstající lomoz pronáší, a podtrhuje jej. Opět je tu zvukové pozadí, před kterým zní zpívaný projev, ale zde tento podkres je stále hlučnější. Výstřely z děl, stejně jako rány do kovadliny ve Wagnerově Zlatu Rýna, uvádějí operu do drsnějších časů. Scarpia musí dát do svého barytonu všechny síly, aby přednesl monolog, v němž si představuje, jak v Tosce oheň žárlivosti promění ve vášeň svolné milenky. Nakonec se z chlípného snění probere, vzpomene si, že je v kostele, a vykřikne: "Tosca, mi fai dimenticare Iddio!" (Tosko, kvůli tobě zapomínám na Boha!) Jakoby v odpověď na neslýchané rouhání do toho vtrhne sbor s jednohlasným zpěvem, s melodií autentického Te Deum, a Scarpia se přidá. A zrovna když si člověk říká, že větší rámus už by z toho být nemohl, začne celý orchestr vyřvávat Scarpiův leitmotiv (plný zlověstných tritónů, drásavých žesťů a činelů). Opona jde dolů a divák skoro čeká, že se s rachotem zřítí i jevištní konstrukce."






Zdroj: ABBATE, Carolyn a PARKER, Roger. Dějiny opery: posledních 400 let. Překlad Robert Novotný. Vydání první. Praha: Argo, 2017. 652 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh, s. 449. ISBN 978-80-257-2094-3.

Komentáře

Oblíbené příspěvky