Náhradnice - 14. kapitola: Mathieu

Konečně nastal poslední den jejich zdánlivě nekonečné vlakové cesty zpět do Twighburgu a Mathieu ho k Estellině špatně skrývané nelibosti proklimbal. Měl pocit, jako kdyby se veškerá únava a stres, jeho věrné společnice napříč touto nešťastnou císařskou návštěvou, nahromadily a dosáhly nesnesitelného vrcholu. Zároveň však z vidiny návratu domů pociťoval úlevu. Nebyl tak naivní, aby věřil, že se návratem do Twighburgu všechno zázračně spraví, ale těšilo ho, že opouštěli zemi, kde museli neustále našlapovat po špičkách, aby náhodou neurazili tak nanicovatě pyšný národ. Ať udělali nebo řekli cokoliv, stejně byli označení za arogantní Twighburčany.

---

Twighburská arogance…kdyby tak dostal minci pokaždé, když tuhle oblíbenou titairijskou frázi slyšel, byl by z něj boháč.

Když dorazili do cíle, probudilo ho ne právě šetrné dloubnutí do paže. Namáhavě rozlepil oči a nepřekvapilo ho, že pohlédl do tváře Natálie Nikolajevny. S bolestným vzdychnutím se protáhl a nepříjemně ho píchlo v paži, kam ho před více než měsícem zasáhla kulka. Rozhlédl se a spatřil, že místo, kde před chvílí seděla Estella, bylo prázdné.

"Už jsme doma?" zeptal se rozespale a protřel si pálící oči.

"Ano," odpověděla Natálie stručně.

Mathieu se napřímil, poodhrnul závěs na okénku, a přejel očima zástupy lemující omezený prostor na vlakovém nástupišti. Někteří ze shromážděných sice vypadali potěšeně a usilovně mávali twighburskými vlaječkami, ale nedokázali překřičet drtivou většinu, která vlak nesoucí císařský erb, propalovala zakaboněným, téměř nenávistným pohledem. S těžknoucím srdcem závěs zase zatáhl a rychle si uhladil rozježené vlasy.

"Už vystoupila?" zeptal se, zatímco se rychle soukal do kabátu a freneticky hledal rukavice a klobouk.

"Ne, požádala mě, ať vás nejprve vzbudím."

Mathieu se zarazil a zkoumavě na Natálii pohlédl. "Požádala vás jen tak, nebo u toho pronesla nějakou kousavou poznámku?"

Natáliin koutek vyjel do křivého úsměvu. "Možná se o něčem zmínila."

Mathieu se na ni zašklebil a bez dalších průtahů ji následoval za Estellou, která netrpělivě přecházela po úzké chodbičce císařského expresu. Vpovzdálí stála znechucená vévodkyně Karolína s oběma rukama zkříženýma na hrudi a pobledlá Danielle, která Mathieuovi věnovala krátký vyčerpaný úsměv.

Téměř by si nevšiml prince dánského, který mu náhle vstoupil do zorného pole zpoza Estelliných zad. Nikterak nevzal Mathieův příchod na vědomí a sklonil se, aby Estelle něco pošeptal. Ta se sice zatvářila vděčně, ale vzápětí se jala nasazovat si rukavičky s takovou vervou, jako kdyby se na ní ten ubohý kus látky dopustil nějaké hluboké osobní křivdy. Krátce pohlédla Mathieuovým směrem, než dala pokyn lokajovi, aby začal připravovat schůdky z vlaku.

"Měl byste dnešní den brát víc vážně a nezaspat ho, pane Durande," sykla mezitím k Mathieuovi.

Ten výpad nějakého druhu čekal už od chvíle, co přišel, ale rozhodl se, že ji nechá, ať si svoji nervozitu vybije libovolným směrem. Proto se jen mlčky poklonil a nasadil vágní omluvný výraz.

Estella se zhluboka nadechla a zřejmě se rozhodla, že se s tím skutečně spokojí. Se strojovým úsměvem kolem něj prošla a bez dalších průtahů následovala lokaje ven z vlaku. Vévodkyně Karolína s Danielle, každá z jedné strany zavěšená do prince Sebastiena, se okamžitě zařadily hned za ní a úplně na konec jejich smutného průvodu se připojili Mathieu s Natálií.

Ve chvíli, kdy Estella po zdánlivě nekonečných měsících poprvé vstoupila na twighburskou půdu, se na okamžik zdálo, že je všechno v pořádku a lid svoji panovnici přivítal radostným jásotem. Netrvalo to však dlouho a její nadšené příznivce přehlušili zástupci opačného tábora, kteří Estellu zasypali pokřiky, a dokonce i bučením. Mathieu bezděčně učinil drobný krůček vpřed, ale zarazil ho vyzývavý pohled Natálie Nikolajevny. Ne, nemohl si dovolit postavit se po jejím boku, nemohl si dovolit vůbec nic. Nenápadně couvnul zpět a nešťastně sledoval, jak se Estellina ruka zarazila v půli pohybu, když se přítomným davům chystala zamávat. Byl na ni nesmírně pyšný už jen za to, že se zmohla alespoň na slabý úsměv věnovaný několika svým věrným, než kvapným krokem zamířila k přistavenému kočáru.

Mathieu ji následoval, ale přirozeně s ní v jednom kočáru sedět nemohl. K císařskému paláci se namísto toho svezl s Natálií Nikolajevnou, a se svraštěným obočím přejížděl pohledem po lidech lemující ulice, které míjeli při svém stoupání do kopce, na kterém se tyčilo císařské sídlo. Začal nohou nervózně vyťukávat jakési zběsilé tempo a ani Natáliino nesouhlasné mlaskání ho v jeho roztržitosti nezklidnilo.

Jakmile jejich malý kočárový průvod minul hlavní bránu a zastavil se u vchodu, vyskočil ven a ani nepočkal, až je přijde obsloužit lokaj.

"Potřebuji, abyste mě zavezl na Christenssonovu ulici číslo 21. Okamžitě prosím," vychrlil na kočího.

"Soukromá adresa pana Petrova?" ozvalo se za jeho zády tázavě. Kočí ztuhl a okamžitě se hluboce poklonil.

Mathieu se ohlédl po Estelle stojící za jeho zády, a po krátkém zaváhání ji nenápadně odvedl kousek stranou.

"Musím si s ním promluvit. Nelíbí se mi, že nás nepřijel osobně přivítat, nelíbí se mi ani místní nálada. Ještě jsem neviděl, aby bylo sídelní město tak nepřátelsky rozděleno vedví," vysvětloval tlumeně.

Estella se na něj krátce zahleděla. "Takže jsem měla pravdu."

Mathieu zamrkal. "Prosím?"

"Znevažoval jste mé obavy z návratu do Twighburgu, říkal jste, ať se tolik nezaobírám vlastní popularitou - a tady to máte," pronesla s triumfem v očích.

Mathieu sklonil hlavu. "Ano a ne. Obávám se, že tady jde o víc než jen o vaši popularitu, Estello. Ale je předčasné o tom teď diskutovat. Dovolte mi, abychom tento rozhovor vedli až se vrátím od ministerského předsedy."

Estella rozmrzele pokrčila rameny. "V tom případě očekávám, že se mi ohlásíte okamžitě po příjezdu."

"Přirozeně," přikývl Mathieu a poklonil se, když od něj se zachmuřeným pohledem odcházela. Chvíli sledoval její vzdalující se záda, ale potom potřásl hlavou a rychle nasedl zpět do kočáru.

Jak velké okolky kolem jeho neohlášené návštěvy Alexej bude dělat, mohl plně pocítit, když ho zarputilý přítel nechal patnáct minut čekat ve vstupní hale.

"Pan ministerský předseda vás nyní může přijmout," ohlásil seschlý majordomus a Mathieu se musel kousnout do jazyka, aby neodpověděl sarkasmem. Krátce přikývnul a ke svému překvapení sluhu nenásledoval do Alexejovy pracovny, nýbrž do kuřárny.

Alexej se vyvaloval v křesle u krbu, nohy pohodlně opřené o podnožku, a s reprezentativností svého zevnějšku se očividně zvlášť nenamáhal, neboť ho přijal v domácím úboru, přes který měl oblečený damaškový župan.

Přeměřil si Mathieua téměř pobaveným pohledem a vstal, aby si s ním mohl potřást rukou.

"Vítej doma, náš neohrožený hrdino. To číslo se skákáním před letící kulky na mě udělalo dojem i takhle na dálku."

Mathieu se na něj zašklebil. "Vždy k službám."

"Slyšel jsem, že ti za to regentka hodlá udělit svatoalexandrovský řád?" nedal si Alexej pokoj.

Mathieu zakoulel očima. "Předpokládám, že císařovna regentka má momentálně jiné věci na starosti, než je má maličkost."

Alexej zkřivil rty. "Tím si nejsem tak jistý."

Mathieu nevěděl, jak si jeho poznámku vyložit, a rozhodl se přejít ji jako další zbytečné rýpání. Pročistil si hrdlo a vyčítavě na svého přítele pohlédl.

"Doufal jsem, že se uvidíme už na vlakovém nádraží, Alexi."

Alexej pokrčil rameny. "Toužil jsi po uvítacím výboru?"

Mathieu netrpělivě nakrabatil čelo a po Alexejově rozmáchlém gestu směrem k prázdnému křeslu se usadil naproti svému příteli.

"Nikoliv. Doufal jsem v gesto podpory v turbulentních časech."

Alexej se tlumeně zasmál a natáhl se po broušené misce obsahující kousky ananasu v cukru. "Gesto podpory. Dostal jsi gesto podpory. Cožpak jsem nepřemluvil twighburského velvyslance, aby se zúčastnil titairijské korunovace? Přemluvil. A to prosím pěkně dodávám, že jeho rozhodnutí nejít, se mnou nemělo nic společného," s blaženým výrazem do úst strčil hrst ananasů a oprášil si prsty poseté drobnými zrníčky cukru. "Chtěl jsi podivnou hru na obě strany a dostal jsi ji. Twighburg titairijskou korunovaci nepodpořil a zároveň vlastně podpořil. Krásný a matoucí kompromis jsi to vymyslel, příteli."

Mathieu dlouze vydechl. "Doufal jsem, že jsem ti své pohnutky v naší korespondenci vylíčil dostatečně jasně, aby sis ušetřil podobné zlomyslnosti."

Alexej zaklonil hlavu. "Ach ano, své pohnutky jsi mi vysvětlil možná až příliš jasně."

"Nerozumím."

Alexej se na něj zkoumavě zahleděl. "Ta závěrečná věta tvého posledního dopisu - vryla se mi do paměti. Prosím, Alexi, neopouštěj ji. Jak srdceryvné zvolání, vskutku."

"Bylo to volání po kompromisu, nic víc. A kompromis je, jak víš, základním stavebním kamenem politiky," přerušil ho Mathieu, poněkud otrávený ze směru, kterým se jejich konverzace ubírala.

Alexej povytáhl obočí a nabídl mu z mísy ananasů, což Mathieu odmítl netrpělivým zavrtěním hlavy.

"Víš," začal Alexej a na rozdíl od Mathieua si nabídl, "když regentku místo Madam adresuješ jako Estellu, a myslíš si, že vás nikdo neslyší, není to tak. Když ji držíš za ruce a špitáš do ouška, a jsi přesvědčený, že vás nikdo nevidí, musím tě ujistit, že vidí. Zrovna tak jako vidí, když na všech plesech tančíte téměř výlučně jen spolu. Všichni ji teď pozorují - neustále."

Mathieuovi se nahrnula krev do spánků. "Nelíbí se mi, co naznačuješ, Alexeji! Jestli si myslíš, že bych někdy zneužil své pozice abych…abych…,"

"Klid, klid," uťal ho Alexej a zachránil ho z rozpaků dokončování té věty, "já vím, že bys to neudělal, ale vědí to i ostatní? Jen něco na zamyšlení, s čímž opustíme tohle téma."

Mathieu se pokusil vzchopit, ale ke svému zděšení ze sebe dokázal vysoukat jen směsici nesourodých zvuků. Alexej se nad ním slitoval, vstal, a nalil oběma vrchovatou skleničku něčeho silnějšího.

"Nemysli si," začal a umně předstíral, že se jedná o plynulou změnu tématu, "že chci s regentkou záměrně vyvolávat konflikty. Sám jsi laskavě projevil pochopení nad mými důvody, proč jsem se rozhodl její korunovaci nepodpořit."

Mathieu si dopřál štědrého doušku bourbonu. "O to je důležitější, aby se vaše vztahy do budoucna zlepšily."

Alexej našpulil ústa, ale potom pomalu přikývl. "Veřejnost vychladne. Vždycky nakonec vychladne. I ty titairijské protesty by s trochou času utichly, skutečně nebylo třeba hned vyhovět bandě barbarů, kteří s pokřikem a transparenty zaplnily náměstí," Alexej postřehl vyčítavý pohled, který mu Mathieu toho dne už poněkolikáté věnoval, a mávl rukou, "ale dost už o té zpropadené korunovaci, jako kdybychom na tom teď mohli něco změnit. Uznávám, že past, do které Silverwolf regentku lapil, byla zručná a vražedně přesná, ale nemá cenu nad tím bědovat. Stalo se."

Mathieu do sebe hodil zbytek bourbonu a teprve potom byl schopný pokračovat v konverzaci. "Jistě, minulost je pryč, na co se musíme soustředit je budoucnost. Císařovna regentka v listopadu oslaví šestadvacáté narozeniny a tento milník zároveň označí i pátý měsíc její vlády," Mathieu na Alexeje obezřetně pohlédl. "Vím, že se ti to příčí, ale jako předseda vlády musíš její pozici začít brát vážně. Dej jí k dispozici poradce, zajisti jí aspoň základní politické vzdělání a připrav ji na roli, která může a nemusí být trvalá. Abych byl krutě upřímný, jsou to všechno věci, které jsi měl udělat už dávno, ale ty jsi namísto toho začal křičet: 'Vlastizrada!' pokaždé, když jsem se své myšlenky odvážil vyslovit nahlas."

Alexej sklopil hlavu.

"Doufal jsem, že na tohle všechno budu stačit sám, ale jak vidíš, selhal jsem. Při první příležitosti se pod mým dohledem dostala do neřešitelné situace, panovnice zatlačená do kouta svým ministerským předsedou…byla to ubohá fraška," vydechl Mathieu a krátce si stiskl kořen nosu.

"Uznávám, všechno uznávám. Nechtěl jsem se regentkou zabývat, nechtěl jsem věřit, že bude něčím víc než nezbytným zlem," Mathieu Alexejovi věnoval nejošklivější pohled, jakého byl shopen, ale ten předstíral, že to nevidí, "ale Její Veličenstvo císařovna je v bezvědomí už deset měsíců a já," Alexej ztraceně rozhodil rukama, "už si nemůžu dovolit druhý debakl jako ten v Titairy."

"Společnost je nebezpečně rozdělená," konstatoval Mathieu.

"Já vím. Snad je to částečně moje vina. Veřejným odmítnutím její korunovace jsem nevyhnutelně polarizoval společnost. Je to teď já versus ona. Lidé se ptají, co má větší váhu - vláda nebo koruna?"

"To jsou nebezpečné otázky," zamumlal Mathieu.

"To jsou tak nebezpečné otázky, že nikdy neměly být vysloveny nahlas, příteli. Souhlasím s tebou, musíme věci vrátit zpět do své přirozené rovnováhy, zahladit všechny praskliny a předstírat, že nikdy nevznikly. Občas je to pouhá iluze nestability, která dokáže převrhnout loď," Alexej oběma nalil druhou skleničku a s těžkým vzdychnutím se usadil zpět do svého křesla. "Použijeme na to její narozeniny. Velké oslavy, den volna všem v císařství, dary sirotkům, ohňostroje falešné radosti - všechno v úzké spolupráci s vládou a zejména," Alexej podruhé vzdychl, "se mnou. Ona se narodila pro to, aby zářila. Tak ji nechme zářit, určovat nejnovější módní trendy, naparovat se v koruně a lid si ji znovu oblíbí."

"Opravdu věříš, že to bude tak snadné?" zapochyboval Mathieu.

"Znáš lepší řešení?"

Mathieu se dlouze zamyslel, ale potom se s rezignovaným zavrtěním hlavy chopil své skleničky.

"Pojďme v tom případě naplánovat narozeniny, na které Twighburg nezapomene."

Mathieu se náhle cítil ještě desetkrát unavenější. "Vždycky byla politika takové divadlo?"