Dangerous Beauty (1998)

Zdravice, velevážení neexistující čtenáři! Vítejte na páté zastávce po filmografii Rufuse Sewella, která se od té poslední posouvá o rok a ano, všichni jsme v šoku, je to opět dobové drama. :D

Tentokrát se dostáváme do Benátek 15. století, a sledujeme osudy Veroniky Franco, v příběhu založeném na skutečných událostech. Veronica řeší dilema typické pro její pohlaví a třídu - není dost bohatá, aby se mohla vdát a v její rodině není nikdo, kdo by mohl zajistit příjem. Chtěla by se vzdělávat a psát básně, ale to jako žena nesmí a její svět se smrskává na jedinou krutou volbu: má se stát jeptiškou či kurtizánou?

Volí to druhé, neochotně, ale přece. Zjišťuje, že být kurtizánou není tak špatné, jak si myslela: ve svázaném světě frigidních pravidel nalezne svobodu v objevování vlastní sexuality, jako kurtizána se dokonce smí i vzdělávat a navštěvovat knihovny a pokud je ve svém výběru klientů opatrná, ani její "pracovní náplň" se jí nezdá tak špatná. Veronica ale poruší jedno zásadní pravidlo své profes: zamiluje se, respektive ještě hůř, stala se kurtizánou už zamilovaná. Marco, její milý její city sice opětoval, ale na přání rodiny se oženil s jinou kvůli rodinnému statusu a politice, a nevědomky tak Veroniku vehnal do náruče všech mužů dostatečně bohatých na to, aby si ji mohli dovolit.

---

Film jsem si pouštěla se shovívavým očekáváním červené knihovny, která neurazí (však je tam Rufus, ne), ale ani nenadchne. Stejně jako v případě Cold Comfort Farm mě díky takto nízko nasazené laťce čekalo příjemné překvapení. Film se nebál konfrontovat diváka s problémy, které jsou v mnoha ohledech aktuální dodnes a získal si mě překvapivě feministickým podáním, které se u devadesátkových počinů vidí skutečně vzácně. Ženská otázka je v Dangerous Beauty řešená nevtíravým, přesto alarmujícím způsobem, ukazuje pokřivené vnímání muže a ženy, zaobírá se i syndromem "madony a prostitutky", kdy jsou ženy rozděleny výhradně do těchto dvou směšných a ponižujících kategorií, přičemž nic mezi tím neexistuje.

Nebudu vám nic zastírat, ačkoliv film bez obalu ukazuje třídní i genderové předsudky, pořád v sobě má jistý element oné obávané červené knihovny. Všechno je ale udělané velice inteligentně a vkusně (pokud jeden překousne, že herečky v mnoha scénách zbytečně ukazovaly prsa, protože "hej, film o kurtizáně, to si žádá nějaký ten nahý komparz, to je přece jasný, bez toho by film nemohl existovat," pravil slintající režisér).

Musím zvlášť ocenit dialogy, které plynou přirozeně a zcela postrádají klišoidní výlevy alá Rosamunde Pilcher - právě naopak, scéna, kdy Marco Veronice vyznává lásku, je jeden z vrcholů filmu, kdy jí něžně říká "nejsi prostitutka, jsi básnířka, jsi má dáma".

Musím taky zmínit, že je to Marco, kdo si během filmu projde největším vývojem, což je zajímavé. Jistě, ve Veroničině dějové lince máme velký přerod z naivního děvčete na kurtizánu, ale ve výsledku zůstává stejná, pouze v průběhu let ztrácí iluze, což ji neučiní zahořklejší, pouze moudřejší.

Je to Marco, kdo ve svém vývoji učiní obrat o sto osmdesát stupňů, jeho vztah s Veronikou mu otevře oči, učí se od ní, na rozdíl od ostatních mužů se necítí být její inteligencí a silou ohrožen, naopak ji za to všechno obdivuje. Takový vztah je na televizních obrazovkách strašně vzácný, jako odstrašující protiklad mě napadá Albert a Viktorie ze seriálu Victoria, nebo Alžběta a Filip v The Crown, same thing.

Posledního zlatého bludišťáka udílím za velmi plynulé a uvěřitelné vykreslení narůstajícího fanatismu (ale především žárlivosti) v jisté postavě (budeme se vyhýbat spoilerům). Bod zlomu Veroničina antihrdiny je něco, k čemu se zlověstně pomalu schyluje celou první polovinu filmu a potom naplno propukne v jediné, geniálně napsané scéně, které přitom začne docela nevinně, ba hravě.

Dangerous Beauty vřele doporučuji, film má možná místy trochu pomalejší místa, ale jinak opravdu stojí za to.