Náhradnice - 12. kapitola: Estella

"V jednom se Mathieu mýlil," naznala Estella zachmuřeně a energicky si uhladila sukni. Natálie se ušklíbla, když si myslela, že se Estella nedívá. "A v čem se monsieur mýlil?" zeptala se a rázným gestem odehnala Estellinu kadeřnici, zřejmě nespokojená s jejím počínáním, neboť se sama vzápětí chopila stříbrného hřebenu.

"Říkal mi, že je to jen další koruna pokládaná na mou hlavu, další zlatem vyšívané šaty, které budu smět obléknout…snad ve snaze uchlácholit mě," Estella nakrčila rty a netrpělivě zamlaskala, protože ji Natálie zatahala za vlasy, "očividně netušil, že titairijští panovníci se kvůli nějaké hloupé tradici nechávají korunovat v bílé," vzdychla a nespokojeně se podívala na svůj odraz v zrcadle. "Je to hloupé, protože si připadám jako…"

"Jako někdo, komu bílá nestačí pro dostatečně efektní divadlo?" uslyšela za svými zády jízlivý hlas.

Prudce se otočila, takže tentokrát Natálii nemohla vyčítat, že jí vyškubla pár vlasů.

"Můžete jít, slečno Volkova," ucedila její matka směrem k Natálii, které po Estelle vrhla tázavý pohled. Ta jen velmi neochotně přikývla.

"Jaké…nečekané překvapení, mamá," odtušila Estella s přimhouřenýma očima.

"Nečekané?" zopakovala po ní matka jedovatě. "Kdykoliv jsem s tebou chtěla mluvit, odmítla jsi mě vidět."

Estella našpulila ústa a odvrátila se, aby mohla naposledy zkontrolovat svůj odraz. "To si nesmíte brát tak osobně, mamá, jsem teď poněkud vytížená, jistě chápete…"

"Nechápu," odsekla matka, "nikdo nechápe, co to děláš a na co si to hraješ. Ta šaráda v Twighburgu ti asi nestačila, tak máš potřebu celé představení zopakovat i v Titairy a zatáhnout do toho i mě a tvoji křehkou sestru?"

Estella se pomalu ohlédla. "Snad se na mě nebudete zlobit, ale domnívám se, že stát v pozadí mé korunovace v roli tichého diváka snad ještě zvládne," odpověděla Estella s těžko předstíranou zdvořilostí.

"Vím, že si teď o sobě myslíš kdovíco, ale ráda bych ti teď, těsně předtím, než ti na hlavu položí další korunu, připomněla, že je to všechno jen dočasné. Všechno ti to seberou, jako to sebrali tvému otci a potom…," nedokončila větu, pouze po ní zlověstně blýskla pronikavým pohledem a bez dalšího slova odešla.

Estella se objala pažemi a obešla pár nervózních koleček po místnosti. Hrozby, zase jenom hrozby. Možná jí skutečně všechno ze dne na den seberou, ale to přece neznamená, že by měla odejít s prázdnýma rukama, nechat se zapudit zpátky na předměstí Tvayburgu, zpět ke svému fádnímu životu, kde dny plynuly a splývaly v neurčitou šeď.

"Monsieur prosí o přijetí, Madam," vytrhl ji z úvah Natáliin hlas.

"Že prosím," přikývla Estella a rychle si otřela zpocené dlaně do kapesníčku.

Mathieu vstoupil dovnitř jen o pár vteřin později, čelo zbrázděné vráskami, které poslední týdny neopouštěly jeho obličej a protokolárně se uklonil.

"Vaše Císařské Veličenstvo," zamumlal.

"Ach, odpusťte si to!" vzplanula Estella a znovu začala přecházet po místnosti, ani mu nenabídla ruku k políbení.

"Prosím," souhlasil Mathieu s nečitelným výrazem ve tváři a zase se narovnal.

"Já vím," začala Estella netrpělivě, "že jste nic z tohohle nechtěl, ale vězte, že ani já ne, tak byste mě už mohl přestat trestat tou rádoby chladnou zdvořilostí!"

Mathieu se odmlčel, zřejmě zaskočený jejím výpadem a sklonil hlavu. "Netrestám vás," řekl nakonec tichým hlasem. "Chtěl jsem vám jen oznámit, že twighburský velvyslanec se na poslední chvíli rozhodl přece jen přijmout pozvání na korunovaci. To je důležité gesto."

Estella si odfrkla. "Co mi sejde na nějakém velvyslanci, vévodovi z nemanic, když mě zradila vlastní vláda? Jeho přítomnost je mi pro smích!"

Zmlkla teprve ve chvíli, kdy si všimla výrazu jeho tváře. Nejistě si odkašlala a odvrátila se od něj.

"Proč je jeho přítomnost důležitá?" zeptala se malým hláskem.

"Vláda s vámi možná nesouhlasí ve věci titairijské korunovace, ale stále je s vámi ochotna jednat zdvořile a projevit dobrou vůli. Ve zkratce: neopustili vás," vysvětlil Mathieu unaveně.

"Kdybyste se tak slyšel," nevydržela to Estella, "vláda je ochotna…copak jsem otrok své vlády? Nesejde na tom, k čemu jsou ochotní oni, ale k čemu jsem ochotná já, jejich císařovna!"

Mathieu se nadechl k odpovědi, ale zarazil se, potřásl hlavou a odmlčel se.

Estella rozmrzele pohazovala svým kapesníčkem. "Čekal jste, že za to Petrovovi poděkuji?"

Zavrtěl hlavou. "Nic takového po vás nechci. Chci jen…," zhluboka se nadechl a konečně jí pohlédl do očí, "abyste vy a Petrov dokázali nalézt kompromis, pro dobro vás obou."

"Já-," Estella se zajíkla a přešla k oknu, aby skryla výraz ve své tváři, "jsem jeho panovnice a on mě nestydatě opustil a zradil."

"Považte, že v jeho očích jste to vy, kdo nestydatě zradil korunu, kterou máte pouze strážit, nikoliv nosit," řekl Mathieu za jejími zády.

"Až se vrátíme domů," zamumlala Estella, hledíc z okna na neurčitý bod kamsi za břízou vlnící se v jemném větru, "všechny ty davy, které mě s jásáním a obdivem vyprovázely, mě budou zničehonic nenávidět a pohrdat mnou?"

Mathieu vzdychl. "Možná ano, možná ne. Otázka popularity je vrtkavá a jeden by jí neměl přikládat mnoho důležitosti."

Estella se k němu znovu otočila. "Mýlíte se."

Mathieu se smutně usmál. "Nebylo by to poprvé a ani naposledy."

Na její dveře znovu zaklepala Natálie. "Omlouvám se, Madam, ale už opravdu musíme jít."

Ovšem," přikývla Estella a naposledy na Mathieua pohlédla. Chtěla by se mu přiznat, jak hrozně se bojí, ale nemohla, a ta myšlenka ji zdrtila. Jestli se nemohla přiznat jemu, nemohla vůbec nikomu.

"Pomoz mi s vlečkou," obrátila se místo toho na Natálii a tiše ho pozorovala odcházet.

Cestu kočárem na onen tajuplný altánek, kde se měla odehrát její nešťastná korunovace, musela ke svému neštěstí sdílet s matkou a sestrou. Danielle vypadala ještě bledší než obvykle, jako kdyby to snad byla ona, na kom dnešní den závisel. Výraz své matky raději příliš nezkoumala.

Ačkoliv davy lemující celou cestu od panství až k "posvátným" lesům údolí Cassiea slyšela už zdálky, přesto sebou nepatrně škubla nad množstvím hluku a křiku, které se strhlo, když její kočár opustil hlavní bránu. Viděla záplavu vlaječek a stužek v titairijské zelené, květiny a tváře, tolik tváří, až jí splývali v jednu neidentifikovatelnou masu, kterou obdařila svým sofistikovaným úsměvem, doplněným královským zamáváním.

I matka párkrát zdrženlivě mávla rukou směrem k ječícím zástupům, ale ve chvíli, kdy ji Danielle váhavě napodobila, jí marka strhla ruku dolů.

"Ale ne, má drahá, neztrapňuj se," prohodila k ní a kvůli všudypřítomnému hluku musela zvýšit hlas, takže její poznámku zaslechla i Estella.

Ta povytáhla obočí a užasle přejela očima z jedné na druhou. Nikdy Danielle nepochopí, tolik je jisté.

Po zbytek cesty se snažila svoji nepříjemnou společnosti ignorovat a čím víc se ponuré obrysy stromů údolí začaly přibližovat, tím víc se jí propadalo srdce.

Když kočár zastavil, matka automaticky vstala, ale tentokrát to byla Estella, kdo ji s jistým zadostiučiněním mohl napřaženou rukou zarazit.

"Ale ne, drahá mamá, panovník první," utrousila Estella koutkem úst a usilovně potlačovala smích, když kývnutím přivolala Natálii, aby jí při vystupování pomohla s vlečkou vyšívanou titairijským národním květem, liliemi.

Smích ji rychle přešel, když předstoupila před svůj uvítací výbor, tvořený skrčkem, nějakými ministry (Mathieu jí určitě říkal, proč přesně jsou ti lidé důležití, ale už neměla nejmenší ponětí) a neuvěřitelně obézním duchovním v bohatě vyšívaném hávu. Se všemi se způsobně uvítala a zapředla jakýsi křečovitý pokus o zdvořilostní konverzaci, který nebyl právě úspěšný.

Ze všeho nejhorší ale byla cesta do kopce, na jehož vrcholku stál kamenný altán. Byla z obou stran lemována lidmi oděnými převážně do tradiční smaragdové zelené a všichni v rukou svírali svíčky v malých skleněných nádobkách. V přítmí tajemných lesů údolí Cassiea si připadala, jako by kráčela na vlastní pohřeb, oděná jako umrlčí nevěsta. Zoufale ve sletu vážných tváří hledala jednu přátelskou a našla ji teprve až na konci své pochmurné cesty. Těsně pod altánkem stál Mathieu a jejich předešlému rozhovory navzdory se na ni krátce povzbudivě usmál. Když ho míjela, musela vyložit veškeré sebezapírání k tomu, aby se po něm neohlédla.

Rozvážně vstoupila do onoho tajemného altánku, který ještě před pár týdny tak horoucně obdivovala a teď jí teď naháněl nebetyčnou hrůzu, kterou byla odhodlaná ani na zlomek vteřiny neukázat na své tváři. Plnila tuto výzvu nad svými emocemi tak důkladně, že se jí průběh vlastní korunovace jevil zamlžený a nejasný sen. Zopakovala, co měla zopakovat, přísahala, co měla přísahat a s pokorným skloněním hlavy poklekla, když jí na hlavu kladli korunu, lehčí a skromnější, než byla ta twighburská, posázenou jak jinak než smaragdy.

Když scházela zpět dolů, stále obtěžkaná korunou a pláštěm, se kterým jí vypomáhala Natálie, davy lemující lesní cestičku, tak netypickou cestu pro korunované hlavy, zmizely. To byla další kuriozita titairijských korunovací - všichni se rozešli pustit svoje svíčky po vodě zdejšího potůčku, což mělo představovat novou naději přicházející s novým panovníkem. Estella o tom, jak to bude vypadat v očích zastánců Lyricy, raději nechtěla moc přemýšlet.

Připadalo jí to všechno tak zvláštní, když samotná scházela krkolomný kopec a jediným zvukem kromě praskání větviček pod jejíma nohama byly ozvěny hlasů na mostě, kam od altánu nebylo vidět. Nebyla to ani zdaleka tak grandiózní scéna, jako když donutila celý twighburský dvůr sledovat, jak před ně předstupuje jako jejich panovnice, ať už chtějí nebo ne.

Docela proto uvítala, když se k ní záhy připojil princ Sebastien, který svíčku pravděpodobně pokládal jako první - i ve starobylé tradici zaručeně určovala pořadí hierarchie.

"Už dlouho jsme neměli šanci k rozhovoru, přijměte mé omluvy za to zanedbání," prohodila Estella s úsměvem, který ani nemusela předstírat. Teď, když bylo konečně po všem z ní opadla veškerá tíže a nahradila ji úleva. Ať už následující dny přinesou cokoliv, dnes si s tím nebude lámat hlavu.

"Naprosto chápu, že jste teď měla spoustu starostí, Madam. Poslední týdny se skutečně vyvinuly nanejvýš překvapivě. Smekám před vaší grácií a důstojností uprostřed toho špinavého vydírání," Sebastien svá slova podpořil drobnou úklonou hlavy. "Jsem přesvědčen, že zprávy o vašem úspěchu ukončí ty nešťastné protesty v hlavním městě, které vypukly po tom vlastizrádném novinovém článku."

V Titairy to protesty možná umlčí, zato v Twighburgu to k nim pravděpodobně zavdá příčinu, pomyslela si Estella zachmuřeně, ale nedala své pocity nijak najevo a přijala jeho komplimenty s vděčným úsměvem.

"V omezené míře se dovedu vcítit do vaší komplikované situace, Madam," pokračoval Sebastien, "jistě znáte nešťastný příběh mé vlastní rodiny."

"Ovšem," přikývla Estella a rychle tu historii lovila z paměti, "abdikace prvního bratra, nečekané korunovace druhého bratra, to muselo být obtížné. Kolik vám tehdy bylo?" zajímala se ze zdvořilosti.

"Ach, nebyl jsem zase tak mladý. Dvacet let, byl jsem ve stejném věku, jako když vám zemřel otec, pokud jsou mé informace správné."

Estella se ošila nad tím nepříliš šťastným srovnáním. "Ano," souhlasila přiškrceným hlasem, "jako vždy jste informován správně."

Sebastien si jejího výrazu všiml. "Prosím tisíckrát za prominutí, Madam, to ode mě bylo netaktní. Vlastně to vím od ministerského předsedy Silverwolfa, zdá se, že o vás i vašem nejbližším okolí ví všechno."

Estella se kysele usmála. "Vypadá to, že pan ministerský předseda bude v koutku duše navždy špionem."

"Co jsem se tak neobratně pokoušel říci je, že je to už podruhé, co jsem svědkem řekněme nepravděpodobné korunovace a jako důvěrník mého bratra jsem mohl zblízka pozorovat, jaká zátěž to je, stát se ze dne na den panovníkem bez jakékoliv přípravy," pokoušel se Sebastien napravit svůj přešlap.

Estella milostivě přikývla. "Děkuji za vaše porozumění, pane. Ale nemusíte se bát, jsem silnější, než vypadám," zalhala bez mrknutí oka.

Sebastien se sklonil a políbil jí ruku. "O tom jsem ani na okamžik nezapochyboval, Madam."

Estella se s ním s posledním kývnutím u svého kočáru rozloučila a cestu zpět do města si užívala značně víc než tu první. Ignorování matčiných poznámek bylo snazší, jásání davů nadšenější a koruna na její hlavě lehčí.