Saintclairova vila - 3. kapitola: Stojí pod oknem

Sára s lenivě zakloněnou hlavou pozorovala bílý strop kanceláře doktora Prescotta. Všechny medicínské prostory Saintlairovy vily byly sterilně bílé a silně zapáchaly po dezinfekci. U doktora Prescotta to ale vonělo po dřevité kolínské a vyčpělém cigaretovém kouři.

Že by vzorný doktor pokoutně skrýval takový zlozvyk a ona si toho za celou tu dobu nevšimla? To by ji mile překvapil. Sklonila pohled a vyhledala pohledem mladého doktora, který právě jemnými dotyky kontroloval její kotník. Už to bylo hezkých pár měsíců, co ji o pohledného muže přešel veškerý zájem. Byl upjatý a nudný a občas se dokonce projevoval až směšně stydlivě k opačnému pohlaví, což ji zprvu bavilo, ale teď nad ním kroutila očima. Copak se nikdy neviděl v zrcadle?

Doktor Prescott se s tichým povzdechem narovnal. "Noha by už měla být v pořádku, ale snažte se trochu šetřit, Sáro. A když říkám šetřit, mám tím na mysli, abyste se chovala civilizovaně a nelezla po stromech."

Sára znovu zakoulela očima.

---

"A opravdu bych ocenil, kdybyste v následujících dnech trochu zapracovala na svém chování," dodal nerudně na její grimasu.

"Proč? Před panem Saintclairem už si skóre stejně nevylepšíte," opáčila Sára s křivým úsměvem.

"Před panem Saintclairem možná ne, ale očekávám váženou návštěvu," odtušil Prescott se svraštěným obočím.

"Pan Saintclaire má dalšího syna?" Sára zúžila oči. "Manželku?"

Prescott naklonil hlavu na stranu. "O vaší obsesi panem Saintclairem si budeme muset ještě promluvit. Ale ne, Sáro, mluvím o svém kolegovi a bývalém učiteli, profesorovi Abronsiusovi. Nemá pro drzé chování moc pochopení a ani já ho v jeho přítomnosti nebudu tolerovat," doplnil příkře.

"Tak se dnes lidi ještě jmenují?" Sára se kousla do rtu, aby neřekla nic dalšího, když si všimla vrásky mezi Prescottovým obočím.

"Ano, dobrá, má neobvyklé příjmení. Haha, to jsme se ale zasmáli, a teď můžeme jít dál a nechat to být jako dospělí lidé."

Sára nakrčila ret nad Prescottovým zoufale trapným pokusem o sarkasmus, ale naštěstí byla ušetřena odpovědi, protože za dveřmi uslyšela dva rozčilené hlasy. Napřímila se, protože s obavou zaznamenala, že oba poznává, což nevěštilo to nic dobrého.

I Prescott kvapně vstal a rozrazil dubové dveře. V tu chvíli se hluk jako na povel utišil.

"Myslel jsem, že budete na vizitě, pane doktor," ozval se úlisný hlas správce areálu, obávaného Chagala.

"A to je záminka, proč před mojí kanceláří tropit rámus? A co tu dělá slečna Kaylorová?"

"To je právě ono, pane, vůbec to nemá být, když je noční klid. Jen jsem ji chtěl odvést zpátky do východního křídla, kam patří," chytil se Chagal doktorových slov.

"Pane Chagale, už opakovaně jsem vás upozorňoval, že tu nesloužíte jako žádná pedagogická postava, ani žádným způsobe nezodpovídáte za pacienty - vaše starost začíná a končí s touto budovou," Prescott se napřímil a Sára skulinou otevřených dveří zahlédla schoulenou Magdalénu se vzdorovitým výrazem, se kterým se snažila vykroutit ze železného sevření Chagalovy ruky na své paži.

"Odpovídám tu za pořádek," odsekl Chagal a familiárnost z jeho hlasu zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.

Prescott sevřel rty do úzké linky a sundal Chagalovu ruku z Magdaléniny paže. "Teď, když přijel pan Saintclaire, bychom za ním možná mohli zajít, a ujasnit si povahu vaší autority. Pochybuji, že převyšuje tu zdravotnického personálu - a konkrétně tu moji," řekl Prescott zlověstně tichým hlasem.

Chagal se ušklíbl a složil si ruce na hrudi. "Opravdu se ho chcete jít na cokoliv ptát? Jste si jistý, pane doktore?"

"Co se to tu zase děje? Chagale?" ozvalo se za nimi protáhle.

I tento hlas Sára poznala dřív, než spatřila jeho majitele, ale přesto přešla blíž, aby měla na scénu před sebou lepší výhled.

"Mám jisté organizační spory s panem správcem. Zase. Možná by mu někdo měl ujasnit obsah jeho pracovní smlouvy," pronesl Prescott skrz zaťaté zuby.

"Otce do toho netahejte," řekl Albert rychle a nervózně vyfoukl cigaretový kouř, ačkoliv bylo v celé budově přísně zakázáno kouřit. "O co přesně tu jde?"

Prescott se zatvářil ukřivděně. "Pan Chagal přesahuje své kompetence a vměšuje se do péče o pacienty."

Albert se zatvářil znechuceně a vrhl na Chagala povýšený pohled. "Ať jde o cokoliv, nechte to být a zalezte zpátky do díry, ze které jste vylezl," odtušil chladně a Sáře nad jeho razancí spadla čelist, "a nenuťte mě tuhle šarádu dovést až k otci. To byste vážně nechtěl."

"To spíš tady váš pan doktor by to nechtěl," odvětil Chagal nevzrušeně.

Albert učinil prudký výpad vpřed a Chagal ve svém rychlém couvání zakopl a málem spadl, kdyby se nezachytil Magdalény. Ta se už podruhé se štítivým výrazem vykroutila z jeho sevření a jako jediná nepostřehla prudkou změnu v Albertově výrazu. Drobné žilky pod jeho očima naběhly a v bledé tváři vytvořily zvířecí výraz bestiální agresivity. I Prescott se nejprve zatvářil poplašeně, ale potom se Albertovi hrdinně postavil do cesty, což Sára musela ocenit. Albert nevypadal, že by za sebe dokázal ručit, nicméně se i přesto po Prescottově zásahu zázračně zklidnil a roztřeseným gestem prudce popotáhl ze své zhasínající cigarety.

"Jak už jsem řekl, konec šarády, Chagale. Zmizte," řekl se vztekem vibrujícím v každé slabice.

Chagal rozhodil rukama v obranném gestu a houpavým krokem se poslušně vzdálil, ačkoliv se po nich několikrát pobaveně ohlédl.

"Já bych ho tak nejraději…," zasípal Albert, ale Prescott mu krátce položil ruku na paži a on se po pár hlubokých nadechnutích zklidnil a zmlknul.

"Co se stalo, slečno Kaylorová?" zeptal se Prescott jako by ho nic nepřerušilo a Magdaléna nasadila prázdný nečitelný výraz jako pokaždé, když ji oslovil někdo z lékařů nebo sestřiček.

"Nic, chtěla jsem se vplížit do počítačové učebny a on mě přistihl," přiznala bezbarvým hlasem.

"A kvůli tomu takový křik?" zeptal se Prescott pochybovačně.

"Fajn, to už zvládnete sami," konstatoval Albert dřív, než Magdaléna stačila odpovědět, a s posledním závanem cigaretového kouře se rychlým krokem vytratil z dohledu.

"Pan Chagal obvykle bývá hlučný," poznamenala Magdaléna a uhnula pohledem.

Prescott těžce vzdychl. "Slečno Arundelová, už jsme skončili. Vraťte se se slečnou Kaylorovu zpátky do východního křídla a zkuste pro příště dodržovat noční klid, ano?" zeptal se unaveným hlasem a netrpělivým gestem obě vyhnal ze dveří své kanceláře.

"Co to bylo?" užasla Sára, jakmile se za nimi zavřely dveře s Prescottovou mosaznou jmenovkou.

"Jak jsem už řekla, prostě jsem šla tajně na počítač," odsekla Magdaléna.

Sára povytáhla obočí. "Vážně by sis creepera Chagala měla držet od těla. Mám pocit, jako by nad námi kroužil jako sup…"

"Co myslíš, že asi dělám, záměrně na něj narážím?" vybuchla Magdaléna. "Je za každým rohem jako duch. Beztak jsou tu nějaké tajné chodby. Starý je to tu na takové zákeřnosti dost."

Sára náhle vytřeštila oči a prudkým pohybem Magdalénu strhla za podstavec s vázou pokreslenou křepčícími figurkami.

"Co to sakra-"

Sára Magdaléně zacpala ruku a divoce zagestikulovala k odpočívadlu, kde se nad Chagalem tyčil pan Saintclaire.

Tak, a teď ho konečně uvidí i Magdaléna a bude muset uznat, že je fešák, i když je starej.

"Když mluvíte s Albertem, je to jako byste mluvil se mnou, rozumíte? Tenhle tón si odpusťte," zasyčel pan Saintclaire a Sáře se zježily vlasy na zátylku. Pan Saintclaire své rozčilení nad Chagalem neprojevoval zdaleka tak teatrálně jako Albert, přesto byl nepopsatelně hrozivější.

"Takže mi mladý pán dluží stejně co vy?" usmál se Chagal.

"Alberta do toho netahejte!" Saintclaire zúžil tmavé modré oči do úzkých škvírek.

"Já jeho jméno nevytáhl, to vy," bránil se Chagal slabě.

"Jsem si vědom závazku, který k vám chovám, ale vy těžce pokoušíte moji trpělivost. Všechno má své hranice," pronesl Saintclaire pomalu.

"I vaše vděčnost?"

Saintclaire zdvihl ret. "Ta především. Možná jste mi zachránil život, Chagale, ale já si ho zase tak vysoce necením."

"Ha, opravdu? Tak proč jsem tady?"

Saintclaire zvedl hlavu, skoro jako vlk, který zavětřil stopu. "To by stačilo - ať už se vaše excesy neopakují, víc k tomu nemám co říct. Sbohem," dodal důrazně a Chagal s posměšnou úklonou odešel.

"A teď," pronesl pan Saintclaire ztišeným hlasem, "co kdybyste vy dvě vylezly zpoza toho podstavce? Mám tu vázu docela rád - zobrazuje malby dávných rituálů usilujících o přízeň bohů. Jeden nikdy neví, kdy se takový návod ještě bude hodit."

Magdaléna k Sáře otočila hlavu a v očích měla vytřeštěný, zbytečně vyděšený výraz. Co si myslela, že jim Saintclaire udělá, zakousne je? Zakoulela očima, popadla ji za paži a vyvlekla z jejich špatné skrýše.

Saintclaire se napřímil a propletl si ruce s dlouhými prsty. "Čím to je, že na vás v tak velké budově pořád narážím, hm?" zeptal se netečným hlasem. "Chtěl jsem přijet nepozorován, ale slečna Arundelová se mi postarala o velkolepé entrée, díky kterému o mě bezpečně ví všech sto padesát pacientů. A potom debaty, jestli vypadám, nebo nevypadám na svůj věk," tvrdý mramorový obličej mu zacukal pobavením, "pravda by vás asi šokovala. Radím vám dobře, nechte to být."

Magdaléna po Sářině pravici úplně ztuhla, což si Sára vyložila jako pobídku, aby sama vystoupila vpřed. "Já z toho stromu přece nespadla schválně."

Pan Saintclaire zkřivil rty. "Já nemluvil o stromu, slečno Sáro," pronesl jemně, "ale o vaší zvědavosti."

"A ta zabila kočku, ano, váš syn mě už poučil," usmála se Sára nevinně.

Pan Saintclaire zdvihl bradu a změřil si ji postranním pohledem. Potom znovu nasál tím nepřirozeným zvířecím způsobem vzduch do plic a obrátil svoji pozornost k Magdaléně.

Sára pozorovala, jak se její přítelkyni rozšířily zorničky, jako by ji pan Saintclaire zhypnotizoval, a chtěla do ní strčit loktem, když ji v jejím záměru přerušil hlas pana Saintclaira.

"Smím?" otázal se a napřáhl k Magdaléně ruku.

Sára nechápala, co se to děje a sledovala jak Magdaléna poslušně vložila svoji dlaň do jeho. Pan Saintclaire jí delikátními pohyby vyhrnul rukáv bílé košile a pohlédl na modřiny na jejím zápěstí. Jeho hlas byl lítostivý, ale pohled, se kterým jí konečky prstů přejížděl po zarudlé kůži s otlačeninami Chagalovy ruky, byl odporně labužnický.

"Moc mě mrzí, co vám udělal. Už se to nebude opakovat, slečno Magdaléno," pronesl něžně a Sára by přísahala, že Magdaléna ani jednou nezamrkala, když mlčky přikývla.

"Běžte zpátky do svých pokojů," propustil je Saintclaire a Sára se snad poprvé ve svém životě nezmohla na odpor.

Bylo to už týden, co Magdaléna podstrčila desetilibrovku pod jisté dveře a tak očekávala, že objednávka už byla dodaná. Její krok směřující k opuštěným koupelnám byl proto pevný a rychlý, na rozdíl od jejího obvyklého bezcílného bloudění starým panstvím.

Vklouzla do dívčích koupelen s meruňkovými kachličkami a pomaloučku za sebou zavřela a zamkla dveře. Zhluboka se nadechla, hazardně se vyšplhala na okenní parapet a se svraštěným čelem nataženými prsty vyhledala tajnou uvolněnou kachličku. Vytáhla ji a za ní na ni čekaly draze zaplacené manikúrní nůžtičky. S úlevným vydechnutím kachličku vrátila zpátky na místo a seskočila dolů. Usadila se na studenou podlahu a opřela se zády o zeď pod oknem. Pevně drobný kov sevřela v dlani a se zavřenýma očima zaklonila hlavu.

Co to sakra bylo?

To, že je Chagal úchyl, ji nepřekvapovalo - bohužel, ale přesto si po každém setkání s ním připadala odpudivě, téměř nečistě. A potom do toho všeho ještě Saintclaire…

Neřekla Sáře, že se s ním už jednou předtím viděla.

Vlastně nebylo co říkat - slyšel z okna celý jejich rozhovor, slyšel, jak o něm řekla, že je moc starý na to, aby se jí mohl líbit…což asi nebyla tak úplně pravda….pointa je, že to bylo nevýslovně trapný. A to, že jejich rozhovor v altánu vyslechl, jí z jeho narážky už stejně muselo dojít, tak co.

Ale to jak ji oslovil dnes, když ji držel za ruku…to bylo...těžko říct, co to vůbec bylo. Měl zvláštní hlas, tlumený, hrdelní, nerezonoval prostorem, ale v její hlavě. Mluvil polovičním šepotem, což by jí za normálních okolností přišlo vtipné, jako u někoho, kdo se snaží parodovat záporáky z béčkových filmů, ale v jeho případě…ne, v jeho případě ji ani nenapadlo se smát.

Nepatrně zavrtěla hlavou. Neměla ponětí, co měl jeho pohled a prsty kroužící po jejím pohmožděném zápěstí znamenat.

Znovu pohlédla na svoje naběhlé ruce a kousla se do rtu. Bude mít někdy pokoj?

Vyhrnula si tričko a přejela si hrotem ostrých nůžtiček po měkké kůži na břiše. Sledovala červené cestičky, které za sebou nechávaly dva drobné hroty a hlava jí spadla na stranu, skoro jako feťákovi, který po dlouhém absťáku konečně dostal svoji dávku. Vyměnit dušení bolest za fyzickou přinášelo nekonečnou, byť dočasnou úlevu. Drobné kapičky krve, které jí padaly za lem kalhot, odplavovaly pocity hnusu a zvláštní, neidentifikovatelné tíže, se kterou se probírala každé ráno, kterou s sebou vláčela tmavými chodbami Saintclairova panství a která jí nedovolovala vnímat, cítit nebo spát.

Malátně vstala, aby nůžky vrátila do jejich úkrytu, když s trhnutím ztuhla na místě. Za oknem s výhledem na prázdnou louku spatřila postavu. Okamžitě věděla, že to byl on, stačily k tomu drobnosti jako tvar ramen a měsíční paprsky ozařující bílé pramínky jeho prošedivělých vlasů. Díval se na dům a ačkoliv ji nemohl ve zhasnutém okně vidět, přesto na sobě cítila neúprosnost jeho upřeného pohledu. S cuknutím si popotáhla lem košile. Díval se, jako by všechno věděl.

_____________

Omlouvám se za aktivitu naprd, ale já prostě líp nezvládám. Přátelská rada: chcete jít na dvouobor? Nechoďte. :) :) :)

A jelikož se blíží sladké období prvních zápočtů, lepší zítřky slíbit nemůžu.