Poslední symfonie - kapitola 10,5: Prima il dovere e poi il piacere

Milí a drazí, s jedenáctou kapitolou to zatím vypadá bledě, ale nezoufejte! Přišla Bára se postmoderní kapitolou 10,5! :D Obě jsme diskutovaly o tom, nakolik lidé, co nejsou obeznámeni s našimi inside vtipy (a že jich je požehnaně) pochopí nespočet narážek v tomto mistrovském díle. Bára nakonec kapitolu opatřila poznámkami pod čarou, nutno ale říct, že hodně z nich je jen záplava dalších narážek, co chápeme jen my dvě. :D

Už obrázek k této kapitole je ostatně takový inside joke: s Bárou ho už používáme jako meme pro situace, kdy chceme beze slov vyjádřit úderné: "WTF?".

Jo. Florent Mothe je naše meme. Já vím.

Srdečné díky slečně Báře za tuto kapitolu a určitě zavítejte na její web. Nutno ale podotknout, že ona ode mě žádné propagování zdaleka nepotřebuje, hehe. Ale i tak se mrkněte. :D

A bez dalšího prodlužování: hurá do toho, aneb nejdivnější den v životě Antonia Salieriho právě začíná!

Nannerl seděla za klavírem v salonu Wolfiho a Stanzi a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.¹ Tu skladbu dohrála už před dobrou čtvrthodinou, a přesto jí pořád zněla v uších: tak byla živá, neobvyklá a emotivní. Ne, za tak nádhernou melodií nemohla být přetvářka a faleš. Byla upřímná, krásná a zároveň inovativní - jako by vůbec nebyla z tohoto století.

Totéž se dalo říct o samotné partituře. Zuřivě roztančené noty psal autor zřejmě ve spěchu nebo tvůrčím zápalu, přesto mu neukápla jediná kaňka a každá jednotlivá čárečka byla stejně silná jako ostatní. A ten inkoust! Nannerl přemýšlela, jestli se už dočista nepomátla. Je možné, že jí připadá výjimečná i partitura psaná jeho rukou? Zatracený chlap a jeho zatracené noty!²

---

***

Salieri měl divný pocit, že ho někdo sleduje. Nebo přesněji: měl pocit, že někdo ví, že má divný pocit. Nebyl na takový pocit zvyklý a měl pocit, že se mu nelíbí. Jako by už tak neměl pocitů na rozdávání!

Z trudného zamyšlení ho vytrhl ženský hlas.

"Maestro?" ozvala se ode dveří bledá dívka, které se kolem obličeje vlnily lokny v barvě mědi. "Jsem tu na hodinu… ehm… zpěvu."

"Ale jistě, račte dál," vstal a pokynul dívce ke klavíru, "slečno…?"

"Kone- eh… Neumannová. Řekněme Neumanová."

"Je mi potěšením," mírně se uklonil a naznačil polibek ruky, jak si žádala etiketa. "Nejlepší bude, když si na začátek promluvíme. Jaká je vaše motivace brát hodiny? Chcete se stát pěvkyní?"

"Ne tak docela. Ale mé pohnutky jsou… uměleckého rázu, ano."

Salieri povytáhl obočí, ale podivnou odpověď nekomentoval. "A máte za sebou nějakou průpravu?"

Dívka se zamyslela, pomalu zavrtěla hlavou, pak se zarazila a začala zuřivě kývat. "Ano, vlastně ano! Studovala jsem v Paříži."

"Tedy v Paříži? Mohu se zeptat na jméno vašeho učitele?"

"Erik…"

"A dál?"

"Erik… Mothe! Ano, to je hezké francouzské jméno. Krásné jméno, vskutku!" zatleskala nadšeně.

"Toho pána neznám," utrousil Salieri na půl úst.

"Aby taky jo," zamumlala dívka a zrudla. Očividně byla v rozpacích.

Chvíli na sebe nejistě hleděli. Salieri ji klidně, ale podezřívavě pozoroval, zatímco ona čím dál rozpačitěji těkala očima po celém pokoji. Klavír, hodiny, Salieriho vázanka, okno, váza, Salieriho rukáv, tapety, klavír…

"Tak dobře, nepřišla jsem na zpěv!" vykřikla najednou, až nadskočil. "Jsem tu, abych vám pomohla."

Salieri se zatvářil překvapeně. "Vy mně?"

"Já vám. Já totiž nejsem vaše budoucí studentka. A nejmenuju se Neumannová. A Erik Mothe neexistuje, vždyť to jméno ani nedokážu vyslovit! A neumím lhát, když už jsme u toho!"

"A co byste tedy ráda, slečno…?" zkusil to znovu.

"Můžete mi říkat Lotte?"

"Dobře, Lo-tte," pronesl s italským přízvukem a ke svému překvapení zjistil, že jí jen vyslovení jejího jména znovu vehnalo do tváře ruměnec. "Posaďte se," pokynul k rudě čalouněnému křeslu.

"Tak tedy," začala, když se usadila, ale pak se zarazila. "Podívejte se, teď vám asi řeknu něco trošku podivného, tak zkuste nevyšilovat, ano?"

"Eh- dobrááá…"

"Nejsem z vašeho světa."³

"Slečno, já nemám čas na nějaké…"

"Nechte mě domluvit! Chci říct, že jsem vás stvořila. Nebo vlastně nestvořila, půjčila jsem si vás z muzikálu. To je jedno. Prostě a jednoduše vím všechno o vás a Nannerl a můžu vám pomoct."

Jestli Salieri začátek jejího proslovu nechápal, při vyslovení jména slečny Mozartové se vzpamatoval a zatvářil se odtažitě. "Chcete mě vydírat, chápu to správně?" odtušil chladně.

"Ježišmarja né!" vyhrkla Lotte. "Já vám chci vážně pomoct! Ještě jednou: já píšu váš příběh, chápete?"

"Upřímně? Ne."

"Jste moje postava."

"Pořád nechápu."

"Tak jinak, máte tu kus papíru a něco na psaní?" napadlo Lotte najednou. Salieriho tahle hra začínala bavit. Koneckonců proč si chvíli nepopovídat, měl tak trochu pochopení pro… slabé duchem.

"Ale jistě," podal jí papír, pero a kalamář.

"Fíha," okomentovala zapůjčenou výbavičku Lotte a dala se do psaní. "Salieri měl na sobě čer-ve-nou vá-zan-ku," slabikovala to, co psala. "A teď se mrkněte do zrcadla."

Salieri přistoupil k zrcadlu na stěně, pohlédl do něj a poděšeně ucouvl. "Cavolo!⁴ Co to pro všechny svaté…?"

"Červená vázanka," konstatovala Lotte.

"Já NEMÁM červené vázanky."

"Teď už ano. Připsala jsem vám ji. Však vám říkám, že jste moje postava."

"Dokažte to!" Salieri byl na pokraji nervového zhroucení, a tak se zhroutil aspoň fyzicky - na pohovku.

Lotte luskla prsty a najednou tu seděla v modrých šatech s motýlky. Salieri ji přejel zděšeným pohledem od hlavy až k patě a zastavil se u lemu sukně. Lotte jeho pohled následovala a potom poplašeně nadskočila.

"Jejdamane, pardon," kuňkla a snažila se schovat pod sukni cár natržené spodničky. Horečnatě přemýšlela, jak moc je vidět ta krvavá skvrna. "Tohle asi není nejvhodnější volba, což?"

"Možná?" povytáhl Salieri obočí.

"Abych to zkrátila," pokusila se odvést pozornost, "napsala jsem to všechno. Napsala jsem scénu, kde Nannerl hraje tu vaši skladbu. Napsala jsem, jak vás našla podřezaného. Napsala jsem i to, jak do vás bušila pěstmi, hihi. Prostě vím všechno."

"I to, že mě slečna Mozartová navštívila u da Ponteho?"

"I to."

"A že jsem ji jednou pozoroval klíčovou dírkou, než jsem vešel k Mozartovým?"

"Že jste cože?!"

"No… jeden pro lásku udělá spoustu hloupostí."

"Tak tohle nevím. Ale to je proto, že celý příběh fokalizuju přes Nannerl."

"Cože?" vykvikl zcela nesalieriovsky Salieri.

"Jakože to píšu z jejího pohledu. Ten pojem jsem vyčetla v jedné bakalářce," Lotte se usmála shovívavým úsměvem novopečené literární vědkyně. "Ale zpátky k věci. Přišla jsem vás trošku pošťouchnout. Posledně jste se nevybarvil úplně pěkně, takže jestli vám nepomůžu, Nannerl už s vámi nepromluví."

"Řekl jsem, že je všechny nenávidím," vzpomněl si sklesle Salieri.

"Přéééésně. Co to bylo za nápad?"

"Neměla byste to vědět, když mě… píšete?"

"Dávám vám určitou volnost," snažila se to zakecat Lotte.

"Jak to myslíte, určitou? To nemám svobodnou vůli?" vyděsil se Salieri.

"Nó… ne tak docela…"

"Proboha," popadl se za hlavu, "takže ne bůh… vy řídíte moje cesty a vy mě trápíte!"

"Cože? Né, já né, to bylo v tom muzikálu, já se to snažím vyřešit, to je omyl!" fňukala Lotte.

Salieri náhle vyskočil na nohy a mátožně se blížil k ní. "Vy jste mi poslala do života Mozarta. Vy jste mě nechala dojít do bodu, kdy jsem nechtěl žít dál!"

Lotte vyděšeně sledovala, jak si Salieri rozepíná kabát a hrůzou zbledla až do průsvitnosti. "Kliiiiid, tak to nebylo, nechte si to vysvětlit!"

"Vy můžete za můj zpackaný život!" zaječel Salieri a rozevřel bok kabátu. Na podšívce se zaleskl tucet dýk v různých odstínech černi⁵, on tasil tu nejbližší a napřáhl ji proti Lotte. Byl tak blízko, že se dýka skoro zapíchla do jejího sluncem spáleného frňáčku.

"Dejte tu věc pryč, proboha, a nechte si to vysvětlit!" zaječela na oplátku ona a zabořila se tak hluboko, jak jí křeslo dovolilo. Salieri najednou udělal něco nečekaného: širokým rozmachem stočil nůž k sobě a přiložil si ho na krk.

"Ježišmarja, šíleného Antonia nééé," zašeptala Lotte zděšeně.

"Tak schválně," uchechtl se Salieri zle, "podřežu se? Jestli ano, znamená to, že mám svobodnou vůli, ne? A tenhle život za to stejně nestojí!"

"Proboha ne!" vykřikla Lotte a skočila po noži. Ten ale rychlým pohybem přejel po Salieriho krční tepně a….

Nic. Nestalo se vůbec nic. Salierimu vypadl nůž z ruky a na koberec neukápla ani jediná kapička krve.

"Co to sakra…" vypadlo z obou.

"Překvápko!" ozvalo se za nimi. Oba se otočili po hlase a spatřili tu nejpodivněji oblečenou osobu v tomhle fikčním světě. Obří hladce černá sukně by ještě šla. Doplňovala ji ale halenka, která rozhodně nespadala do osmnáctého století, vázanka, kterou bychom stěží mohli považovat za dámskou, a kulaťounká buřinka⁶.

"Přesně proto nepopisuju oblečení," pomyslela si Lotte a hned ji napadlo, jak je tahle myšlenka v dané situaci absurdní. Pokusila se vrátit myšlenkami zpátky: je u Salieriho, který se podřezal, ale nic se nestalo, načež se tu objevila… Barbora.

"Kdo sakra jste a proč sakra žiju?" hysterčil Salieri a hlas mu přeskakoval.

"Jsem skutečná autorka téhle kapitoly a můžete mi říkat Báro. Protože se tak jmenuju, haha," zasmála se vlastnímu vtipu ta… osoba. "A žijete proto, že chci."

"Jo takhle, tohle je ta tvoje nablblá postmoderní⁷ kapitola," ulevila si Lotte a ztěžka dopadla zpátky do křesla.

"No dovol," ohradila se Bára a pak se otočila k Salierimu. "Vy taky sednout."

Když poslušně usedl naproti Lotte, přistrčila si židli a zatrylkovala: "Dáme si čaj, zlatíčka!"

Luskla prsty a na stole se objevil čajový servis. "V téhle kapitole umím luskat, není to bájo?" pochlubila se při nalévání čaje. "Tak tedy, možná se ptáte, proč jsem tady," začala.

"Já už se neptám na nic," hlesl vyčerpaně Salieri.

"Předně jsem vám přišla říct, že není tak zle," odignorovala jeho poznámku. "Podívejte se, Antonio - můžu vám tak říkat, žejo? -, vy máte talentu na rozdávání a furt se užíráte. Nannerl je z vás celá hin a taky jste docela pěk- eh, šarmantní. Vemte si takovýho Smetanu."

"Koho?" podivil se Salieri.

"Ou máj, ten ještě není na světě," protočila oči Lotte.

"Jo takhle! No heleďte, u nás v Čechách budeme mít skladatele, kterej ohluchnul a stejně skládal boží věci. A vy slyšíte, vidíte - a jakejma kukadlama -, máte všecko a furt fňukáte!"

"Nemám všechno. Mozart má všechno."

"Mozart má tak akorát posledních pár let života," utrousila Bára a Lotte ji sjela vražedným pohledem. "Prostě se seberte. A s tou Nannerl to vyřešíme hned. Já jsem to totiž vykoumala."

"Jo?" pípla trochu vyděšeně Lotte.

"Jo," odvětila rozhodně Bára, a když viděla její pochybovačný výraz, dodala: "Neboj, bude to bájo! On jí napíše dopis a přiloží srdceryvnou skladbu. Bude to romanťárna, které nejde odolat."

"Já žádný dopis psát nebudu!" postavil si hlavu Salieri.

"Podívejte se, Antonio, já vás mám ráda," spustila Bára medově. Zvedla se, přesedla si k němu a vzala ho kolem ramen. "Co jsem to jenom… tyjo, tady se nedá soustředit. Lotte, všimla sis, jak voní?⁸"

"Nó… jó…" Lotte hypnotizovala lem svých šatů.

"Co jsem vám to chtěla? Jo, tohle. Já vás mám ráda, ale tady nemáte moc na výběr. Buď ten dopis napíšete, nebo puf," udělala podivný pohyb rukama, "prostě zmizíte. Jasný?"

"Jasný," přikývl pomalu Salieri, kterému nebylo jasné vůbec nic.

"Vynikající! Takže si račte vzít do pacičky brček, k němu papírek a budeme psát, ano?" odříkávala jako učitelka ve škole, zatímco k Salierimu přistrkovala jmenované náčiní. "Lotte, budeš překládat, aby to znělo jako od něj."

"No dobře," souhlasila Lotte, kterou napadlo, že je to vlastně jedno. Musí tuhle kapitolu prostě jenom přežít a pak ji smaže.

"Takže diktuju," začala Bára. "Ahoj Nannerl."

"Drahá slečno Mozartová," překládala Lotte a Salieri se dal neochotně do psaní.

"My jí neříkáme Nannerl?"

"Zbláznila ses? Dvakrát po sobě ve dvou kapitolách?"

"Musím souhlasit s Lotte," poznamenal Salieri, a tak Bára pokračovala.

"Tenhle dopis se mi píše fakt blbě."

"Nemohu vůbec popsat, jak těžké je pro mne psát tento dopis."

"Jenže to nejde jináč."

"Ale bohužel nevidím jiného východiska."

"Píšu ti, abych se omluvil, že jsem se choval jako idiot."

"No dovolte!" ohradil se Salieri a v rozčilení udělal kaňku.

"Kristova noho," povzdychla si Bára, vytáhla odkudsi podivnou kovovou tyčinku a podala ji Salierimu. "Nate, pište tímhle. Jo, opravdickej Párkr⁹," nadmula se pýchou, když si všimla jeho zmateného pohledu.

Salieri ale dál zmateně zíral, a tak se dovtípila. Sundala z pera víčko a strčila ho Salierimu zpátky do ruky. "Nenamáčet, jasný?"

Salieri zkusmo vykroužil kudrlinku na okraj papíru a překvapeně pootevřel pusu. Pak ji zas zaklapl a čekal na instrukce.

"Takže: chci se omluvit, že jsem se choval jako idiot, i když to se odpouští fakt těžko."

"Jsem si plně vědom toho, že po vás žádám téměř nemožné, ale… odpusťte mi prosím mé chování toho nešťastného večera!" překládala Lotte.

"Dobrý!" pokývala Bára uznale hlavou a diktovala dál: "Musíš mi věřit, že tě mám fakt rád a vevnitř nejsem takovej pablb, jak se chovám."

"Věřte, prosím, že má láska k vám je pravá a že jsem nikdy nebyl takovým, jakým se i sám sobě v posledních měsících jevím."

"A abys mi věřila, posílám ti písničku."

"Vím, že slovům je těžké uvěřit, a proto přikládám drobnou kompozici, kterou jsem složil…" Lotte se zarazila.

"…s myšlenkou na vás a vzácné chvíle, které jsem měl tu čest s vámi strávit?" navrhla Bára a Lotte ke svému překvapení přikývla.

"Ale já nic nesložil," namítl Salieri.

Bára počala zamyšleně chodit kolem a důležitě si mnula bradu. "To nemáte ani nic jen tak jakože navíc?"

"Jak - navíc? To si myslíte, že někdo tak vnímavý jako slečna Mozartová nepozná, že jsem tu skladbu vytáhl z poličky a oprášil?" ohradil se Salieri. Na to se obě přítomné autorky uculily.

"On ji má fakt rád," žďuchla Bára do Lotte.

"Óóó!" rozněžnila se Lotte. A Báru něco napadlo:

"Heleďte, co použít něco jakože tematického, akorát teda ne od vás? Jak jsme se bavili o tom Smetanovi… co takhle Rusalka?"

"To je Dvořák," opravila ji otráveně Lotte.

"Hele, chceš mě tu vůbec?" vyjekla ublíženě Bára a Salieri si prožil nepříjemný okamžik dejà-vu.

"Ani ne," přiznala Lotte, "sama ses sem připsala."

"Tady máš… rozumný argument. Ale co naděláš, že? Haha. Ale k té Rusalce: to je vám hrozně pěkná opera a je tam jedna árie, nad kterou srdce usedá. My vám ji s Lotte zazpíváme, vy si ji zapíšete, nějak to pošupačíte, aby to byla jakože klavírní skladba - a hotovson."

"Ale my neumíme zpívat," pípla Lotte.

"To nech na mně," řekla sebevědomě Bára, postavila se před Salieriho a pokynula Lotte, aby se postavila vedle ní. "Papír máte? Super, pište si. Tři čtýý-ři…"

Obě najednou otevřely pusu, ale nevydaly ani hlásku. Salieri zmateně naklonil hlavu na stranu a zaraženě pozoroval jejich podivnou pantomimu.

"Nuže…?"

"Nuže nic," řekla Bára, "takhle to nepůjde. My se nemůžeme soustředit, když na nás tak zíráte."

"Zatracený chlap a jeho zatracené…" rozohnila se Lotte, ale Bára ji přerušila.

"Lotte…"

"…řasy!"

"Lotte! Já… už tuhle hlášku v téhle kapitole použila."

"Tys na mě nepočkala?"

"Nó… už před námi byla Nannerl. U Wolfiho v salonu, dyť to znáš."

"Nojo. Co nadělám. Achjo."

"Nefňukej a otoč se. Maestro, neračte se urazit, ale my budeme zpívat zády k vám. Táááák, tři čtýýý‑ři…"

Pokojem se rozlehlo dvouhlasé Měsíčku na nebi hlubokém a kupodivu se to dalo poslouchat. Aby taky ne, to by musela mít Bára pořádnou dávku sebekritiky, aby dokázala napsat, že neumí zpívat.¹⁰ Což to ona nemá. Každopádně Salieri poslouchal, ani nedutal, dokud se obě neotočily zpátky čelem k němu.

"Asi si myslíte, že to nebylo dobré…" pronesla Bára s falešnou skromností.

"Nebylo to zlé," připustil Salieri.

"Ne, teď jste měl říct: slečno, to si rozhodně nemyslím, jste k sobě nadmíru kritická!" odtušila Bára sklesle.¹¹ Byla ráda, že konečně něco odtušila, ale jinak ji Salieriho reakce zklamala.

"Slečno, rozhodně si nemyslím, že to bylo špatné. Teď si to půjdu zapsat. Lepší?" navrhl Salieri a přesunul se ke klavíru, kde si zkusmo přehrál kus árie. "Tady přidám druhý hlas," zamumlal spíš pro sebe, "a tady… tady by to mělo vyznívat palčivěji, asi takhle."

"Povedlo se," zašeptala Lotte a Bára přikývla. Obě se potichounku otočily k odchodu a po špičkách vycupitaly z pokoje, aby Salieriho, teď už ponořeného do práce, nevyrušovaly. Na chodbě se ale Bára otočila, docupkala zpátky k Salierimu a vlepila mu pusu na tvář.

"Zlomte vaz - teda: in bocca al lupo!¹²" řekla a poplácala ho po rameni, až mu leknutím utekl jeden tón.

"Crepi il lupo," odpověděl Salieri zrudlý až po špičky svých italských uší a pokračoval v práci. Ten jeden tón se rozhodl zakomponovat - jako důkaz toho, že se mu dnešek nezdál.

Bára se ještě v rychlosti natáhla po papíru, který Lotte popsala, a roztrhala ho. Salieriho vázanka zčernala.

"Ehm… slečno Báro?" ozval se dvorní kapelník od klavíru.

"Já vím. Jste velmi vděčný.¹³"

"Sì," přikývl. "A ještě… co je to muzikál?"

"Taková… jakoby moderní opera, dejme tomu."

"A on existuje muzikál o mně?"

"Víííceméně…"

"Jak se jmenuje?"

"Moz-"

"Moc rády jsme vás poznaly," křikla ode dveří Lotte dřív, než Bára stihla všechno zpackat, a velitelským pohledem ji odvelela do pryč.

"Tohle bylo teda fůru moc postmoderní," vydechla Lotte, když se venku ztěžka opřela o dům.

"Haha, postmoderní by bylo, kdybychom teď zjistily, že tuhle kapitolu ve skutečnosti píše některá postava," odvětila Bára.

"Jako která?"

"Třeba da Ponte - támhle ho máme. Signore da Ponte!" začala zuřivě mávat a poskakovat.

"Slečno Barboro," pozdravil ji da Ponte nadšeně, "tak jste se za námi konečně zastavila? Proč jste nepřišla navštívit mě?"

"To víte: prima il dovere e poi il piacere," uculila se.

"Prima co e poi cože?" nechápal da Ponte.

"Nejdřív práce, potom zábava. To je italsky, přece!"

"Skutečně?"¹⁴

"Heleďte, Lorenzo, teprve se učím, jasný? A vůbec, znáte Lotte?"

"Lo-tte?" zopakoval da Ponte s italským přízvukem. To o Italech nevíte? Když vám řeknou vaší přezdívkou, nikdy neudrží přízvuk na uzdě. A navíc, da Ponte byl rozrušený.

"Snad ne TA Lo-tte?" vykulil oči.

"Je to tak. Vaše autorka. Signore da Ponte…" mírně se uklonila Lotte.

"Slečno autorko," odpověděl úklonou da Ponte.

"To si nemůžete říct prostě dobrý den?" protočila Bára oči. Vmžiku ji probodly dva nechápavé pohledy.

"Pokud dovolíte, tak to v románech nechodí," usmál se da Ponte.¹⁵

Debatu vyrušila bohatá melodie, která se linula ze Salieriho okna - řeklo by se variace na rusalkovské téma, ale velmi osobitá. Všichni tři naši hrdinové si dojatě přitiskli ruce na srdce.

"Sublime," vydechli unisono s neskrývaným italským přízvukem¹⁶.

________________________________________________

1 Ano, vážně tu máme poznámky pod čarou. A když už jste doscrollovali sem, povím vám něco málo o salonu manželů Mozartových. Kdybyste se jednotlivých postav zeptali, co je jejich vůbec nejoblíbenější místo na světě, co myslíte, že by vám řekli?

Wolfi: "Alfa Centauri! Jo počkat, na světě? To jako na tomhle?"

Stanzi: "Kdekoliv s Wolfim, hihi."

Salieri: "Cože? Nikde. Celý svět stojí za starou bačkoru. A vůbec, kde mám dýku?"
Da Ponte: "Bordel. Co si o mně myslíte, já do něj nechodím! Jen jsem jeden vedl."

Nannerl: "Salon Wolfiho a Stanzi. Tam se vám dá dělat věcí! Depkařit, hrát na klavír a u toho depkařit, povídat si se Salierim a pak depkařit…"

Tolik k salonu manželů Mozarových.

2 Světová rada pro románové hlášky se shodla, že "zatracený chlap a jeho zatracené (x)", kde (x) je cokoliv na Salierim, patří mezi nejgeniálnější hlášky vůbec. A to ji Nannerl ani neřekla nahlas. Druhé místo obsadila da Ponteho hláška "Antonio, příteli, já být takový blb jako ty, tak se asi zabiju!", která se ale vzhledem k dalšímu vývoji děje nedostala do finálního textu Poslední symfonie.

3 Spoiler: Lotte není ani z našeho světa.

4 Italské "Cavolo!" odpovídá našemu "Sakra!" Zároveň to znamená zelí. Přesněji jde o brukev zelnou, ale kdo z vás ví, co je to brukev? Natož pak zelná?

5 Konkrétně šlo o dýky následujících barev: uhelně černá, temně černá, noční čerň, smuteční čerň, matně černá, ebenová čerň, kočičí čerň, popelavě černá, magnetová, magická čerň, černoděrná a světle černá. Poslední měl Salieri jen pro případy extra lehkých depresí.

6 Literární vědci se domnívají, že ta buřinka byla extra boží. Podobná je k zahlédnutí v oficiálním klipu k písni J'accuse mon père.

7 Postmoderna je umělecký směr vymykající se jakékoliv definici. Pro naše účely bude stačit to, že dovoluje v podstatě cokoliv. Postavy píšou o svých autorech, autoři se s nimi setkávají a všechno je celé tak správně divné. Jako tahle kapitola.

8 Jestli vás to zajímá, voní následovně: osobitá orientální vůně snoubící santalové dřevo, bílý pepř, arabský jasmín a ještě něco, co nedokážeme pojmenovat. Asi se budeme muset se Salierim znovu potkat nebo co.

9 Jestli vás to zajímá, pan Parker začne svá pera vyrábět až přibližně za 100 let. Že nezajímá? Tsss!

10 Autorka této kapitoly ve skutečnosti chodí na hodiny zpěvu, takže chová naději, že ji časem vážně půjde poslouchat. Nicméně tyto hodiny ji zklamaly: její lektorka ani zdaleka nepřipomíná nejmenovaného italského skladatele ani šílence, který na vás řve "Zpívej, můj anděli hudby!" dřív, než jste se stihli rozezpívat.

11 Odtušení je vůbec nejoblíbenější způsob pronesení repliky postav slečny Lotte. Když jste Salieri nebo Nannerl, můžete si vybrat, jestli svou repliku odtušíte chladně, suše, nebo… prostě jen odtušíte. Efekt nejsarkastičtější postavy zajištěn.

12 Italské "in bocca al lupo" odpovídá našemu "zlom vaz" a doslova to znamená "do vlčí tlamy!" Neříká se na to "díky", ale "crepi il lupo", čili "ať ten vlk chcípne". Jo, je to vcelku drastické, ale když to vezmete kolem a kolem, zlomit si vaz taky není úplně prima.

13 Když je Salieri velmi vděčný, něco to znamená. Ještě víc by to znamenalo, kdyby to řekl tiše, ale holt Bára nemůže chtít všechno.

14 Skutečně, da Ponte, skutečně je to italsky! Vážně, lidi, je možné, že da Ponte ve skutečnosti není Ital? Jako by nestačilo, že se doopravdy nejmenoval da Ponte. Tomu chlapovi se nedá věřit.

15 Tady má da Ponte… rozumný argument. Pokud se někdy ocitnete v románu, pamatujte si, že musíte ostatní postavy zdravit zásadně následovně: 1) lehce se ukloňte, stačí hlavou, 2) proneste titul dané postavy (např. "paní hraběnko"), její zaměstnání ("pane hajný") nebo jenom příjmení, nemá-li nic lepšího ("slečno Mozartová"). Do oslovení nezapomeňte vložit veškeré city, které k dané postavě chováte, zvlášť pokud ji nenávidíte. Píšete si to, Antonio?

16 Haha, vy jste to nepochopili, ale tohle je vtip. S italským přízvukem, haha. Teď vážně: slovo sublime existuje i v italštině. A znamená… inu, sublime. Božský, vznešený, dokonalý.