Poslední symfonie - 10. kapitola: Prima la musica e poi le parole

Salieri a Wolfi se po svém posledním vyhroceném rozhovoru přestali scházet tak frekventovaně jako doposud, a společnou komunikaci omezili na nezbytné minimum. Vytvořili si nepsané pravidlo absolutní mlčenlivosti ohledně hudby toho druhého, ke které se zásadně nevyjadřovali, pouze podle potřeby uzpůsobovali počet výstupů, jejich délku a podobné technické záležitosti.

Nannerl z jejich tvorby zachycovala jen drobné útržky. Často se se Salierim míjela, protože měla plné ruce práce se svými žačkami a trávila hodně času mimo dům. Potkali se jen párkrát a padl mezi nimi jen rozpačitý pozdrav a bojácné políbení ruky.

Nannerl váhala, zda se bude podle zavedeného zvyku účastnit zkoušek v divadle, nebo se od celé situace raději distancuje. Nakonec se rozhodla, že se zařídí podle svých žaček. Bude-li mít zrovna volný den, půjde se na jejich práci podívat, ale rozhodně kvůli nim nebude rušit své hodiny.

Zmeškala tak všechny první zkoušky, které se odehrávali ještě na půdě dvorního divadla a dostala se až na generálku přímo v Schönbrunnu. Oranžerie působila díky exotickým květinám romanticky, zároveň se tam ale rychle vydýchával vzduch, protože se kvůli nim muselo každý den vytápět.

Ten den se opera, která nenesla společný název, protože se ti dva se překvapivě nedokázali domluvit, poprvé hrála jako celek. I to podávalo jistý obrázek o tom, jak úzkostně se do poslední chvíle snažili vyhnout přímé konfrontaci své hudby. U Salieriho ji takový postoj nepřekvapoval, u soutěživého Wolfiho to ale bylo poněkud zvláštní gesto. Snad ho tak rozhodilo Salieriho přiznání a především zjištění, že je celá soutěž jen naoko.

Bylo patrné, že se ve své tvorbě snažili trumfovat jeden druhého, ale Nannerl připadalo, že se to na konečném výkonu podepsalo převážně pozitivně. Nevyhnutelnou řevnivostí jim pod rukama vzniklo velmi živé, rozmanité dílo plné překvapivých instrumentací. Jednotlivé dílky jejich kompozice do sebe nikdy tak úplně nezapadaly, o to pestřejší mozaiku však vytvářely. Jejich hudba bouřila, hřímala, ale zároveň si ze sebe dělala legraci.

Pěvci se nezvyklého úkolu zhostili se ctí a Nannerl musela složit hold Aloisii. Salieri i Wolfi její postavu načrtli zkarikovaně, neúprosně si utahovali ze stereotypních manýrů primadon a snad v tom nacházeli i jakési škodolibé zadostiučinění. Aloisie prokázala, že si ze sebe umí udělat legraci, napodobovala melodramatická gesta svých známějších kolegyň a všichni se bavili hádáním, na koho její narážky odkazují.

---

Salieri a Wolfgang kolem sebe zpočátku přecházeli jako dva lvi v jedné kleci, ale v průběhu zkoušek přirozeně vyplynulo, že se dali do řeči. Nannerl se nepodařilo vyslechnout nic z jejich krátkých porad, ale připadalo jí fascinující sledovat nenápadné změny v jejich chování. Wolfgang se vedle Salieriho zklidnil a promlouval k němu s nebývale vážným výrazem, zatímco Salieri se uvonil natolik, aby na něj přestal při každé příležitosti zahlížet se zkříženýma rukama. Pořád si mezi sebou udržovali pomyslnou bariéru, ale očividně spolu byli schopni komunikovat na jakési základní lidské úrovni, což byl nevídaný pokrok.

Salieri si jí nejdřív nevšiml, snad s její přítomností na zkouškách už nepočítal. Když v polovině zkoušek svého dějství zachytil její tvář, zarazil se uprostřed pohybu a polkl. Potom jejím směrem vyslal drobnou úklonu hlavy, kterou mu oplatila. Vzápětí se k němu přihrnuli Wolfi a první houslista a zdálo se, že Salieri toto rozptýlení přijal s úlevou.

***

Premiéra proběhla za takových ceremoniálních obřadů, jaké Nannerl ještě nikdy nezažila. Ostatně, byl malý zázrak, že u ní vůbec byla, a mohla představení sledovat ze zákulisí, protože dlouho dobu vypadalo, že nebude možné ani to.

Císař se s dílem zdál být spokojený a Nannerl první polovinu večera sledovala s Wolfgangem, který čekal, až na něj přijde řada u dirigentského pultíku, což byla poněkud úsměvná situace.

Nannerl si vzpomněla na premiéru Axura a jak pošetile si přála, aby se Salieri ohlédl a ona mohla spatřit jeho tvář, když diriguje svoji hudbu. Teď se jí to hloupé přání rozhodně splnilo - prostor pro hudebníky i zpěváky byl kvůli improvizovaným podmínkám oranžerie poněkud limitovaný a Salieri byl skutečně...blízko.

Působil docela klidně, klidněji než ho viděla kdykoliv předtím. Povolil ztuhlé čelisti, vyjasnil svraštěné čelo a jako kouzlem z něj opadla pečlivě nasazovaná rezervovaná maska. Jak hudba gradovala, výraz v jeho obličeji se postupně měnil, jeho oči ztrácely věčný závoj melancholie a vypadaly něžně, téměř naivně. Při závěrečném kvartetu začal nevědomky pohybovat ústy a některé fráze, zřejmě jeho oblíbené, neslyšně zpíval spolu s pěvci.

Nannerl vzdychla a Wolfgang se po ní ohlédl.

"To je překvapení, co?"

Nannerl se po něm zmateně ohlédla. "O čem to mluvíš, Wolfi?"

Wolfgang rozhodil rukama ve všeobjímajícím gestu. "Tohle všechno. Kdo by to byl do něj řekl, že? Myslím, že ho tak vyburcovala spolupráce se mnou."

Nannerl potřásla hlavou. "Asi je od tebe pěkné, že to říkáš. Svým způsobem."

Hudba vyvrcholila a nastal bouřlivý potlesk. Salieri si potřásl rukou s prvním houslistou, políbil ruku Aloisii a La Cavalieri a po zdrženlivých úklonách se vydal do zákulisí.

"Bravo, maestro," Wolfgang si s ním potřásl rukou a Salieri se zatvářil překvapeně.

"Děkuji, Mozarte."

"Už víme, jak to dnes dopadne, tak proč si to alespoň neužít?" usoudil Wolfgang a zasmál se jeho výrazu. Poplácal ho po rameni a natěšeně vyrazil k dirigentskému pultíku.

Salieri a Nannerl osaměli a než se na sebe odhodlali pohlédnout, spustila Overtura Wolfgangova "Ředitele divadla".

"Přidávám se k bratrově gratulaci, maestro," vypískla Nannerl a polkla.

"Děkuji vám...Nannerl," vyslovil měkce a do hlasu se mu znovu vetřel skrývaný italský přízvuk.

Nannerl na něj upřela překvapený pohled a cítila, jak se jí po tvářích rozlévá červeň.

Salieri sklonil hlavu. "Odpusťte, ale chtěl jsem vás tak alespoň jednou v životě oslovit a na tu krásnou vteřinu předstírat, že jsme si natolik blízcí, abych na to měl právo" Salieri ji políbil ruku a krátce ji podržel ve své. "Bohužel jsem očekáván u císaře. Přeji pěkný zbytek večera…," Salieri se zarazil a pustil ji, "slečno Mozartová," usmál se, ale ve tváři měl stísněný výraz. Poklonil se a rychlými kroky odešel.

Nannerl se ztěžka opřela o zeď a marně se pokoušela vnímat dění na jevišti.

"Dobrý večer, slečno Mozartová. Zatím to jde dobře, není-liž pravda?" oslovil ji da Ponte a Nannerl málem nadskočila.

"A-ano. Nicméně večer poněkud kalí ten nešťastný koncept soutěže" vysoukala ze sebe pracně.

Da Ponte si založil ruce za zády. "Ano, Salieri se mi svěřil, že je to nejspíš celé jen naoko. Upřímně řečeno, domnívám se, že má pravdu. Nenapadlo mě o tom takhle uvažovat, ale já u vídeňského dvora nejsem zdaleka tak dlouho."

Nannerl si skousla ret. "Myslíte, že to je ten problém? Že je maestro Salieri už příliš dlouho u dvora a to ho...změnilo?"

Da Ponte pokrčil rameny. "Já bych řekl, že jestli ho něco změnilo, tak setkání s vámi."

Nannerl zamrkala a pevně sevřela svůj vějíř. "Tedy...to…nerozumím."

Da Pontemu zacukaly koutky. "Dobrá, tak tedy ne. Už o tom nebudu mluvit."

"Není o čem mluvit, ujišťuji vás," odvětila Nannerl pevně.

"Ach tak," protáhl da Ponte. "Chápu."

Do konce představení ani jeden z nich nepromluvil a Nannerl tomu pro jednou byla vděčná.

Wolfgangovo dějství bylo v mnoha ohledech podobné Figarově svatbě svojí hudební úderností, zázračně zkombinovanou s nedotknutelnou křehkostí čehosi nadpozemsky něžného. Bylo patrné, že publiku ta paralela nedošla a Wolfgang se při bouřlivé děkovačce klaněl s nepopiratelnou škodolibostí.

Po Wolfgangových patnácti minutách slávy ho na jevišti doplnil zachmuřený Salieri a oba si s nucenými úsměvy potřásli rukama.

Císař pomalu povstal a šumějící dav jako na povel utichl.

"Byli jsme svědky té nejlepší hudby, co Vídeň, a troufám si říci celý svět, může poskytnout. Děkujeme skladatelům Mozartovi a Salierimu za jejich obětavou práci pro říši."

Sálem se znovu rozlehl potlesk a Nannerl postřehla, že Salieri ztěžka vzdychl.

"Předem jsem avizoval," pokračoval císař, "že dnešní večer zpestříme menší soutěží obou talentovaných mužů. Dovolte mi ale, abych na začátek zdůraznil, že dnes nebude žádného poraženého, neboť výsada složit operu na počest mé sestry Marie Kristiny, je jistě tím pravým vítězstvím pro oba pány," císař políbil ruku své sestry, která se mírně zapýřila.

Nannerl zavrtěla hlavou. "Stojí tam jako dva školáci," špitla k da Pontemu.

"Trefné," opáčil libretista.

"Přesto mi dovolte, abych za vítěze dnešního slavnostního dne vyhlásil," císař se dramaticky odmlčel a Nannerl si založila ruce na hrudi, "pana dvorního kapelníka, maestra Salieriho."

"Jaký šok," neodpustila si Nannerl a da Ponte se po ní ohlédl, nijak ale její výpad nekomentoval.

Císař vystoupal na jeviště a s oběma si potřásl rukama. Chvíli s nimi hovořil, načež Salierimu předal sametovou krabičku s upomínkovou medailí. Salieri se hluboce poklonil, ale jakmile se císař odvrátil, rychle zaklapl víčko a na řád uvnitř se ani nepodíval.

K oběma mužům se vzápětí nahrnul dav zvědavců či gratulantů a zastínil da Pontemu s Nannerl výhled.

"Inu, hlavní je, že to máme za sebou. Už bych se touto...pozoruhodnou zkušeností dále nezabýval," zkonstatoval da Ponte.

"To je rozumná rada, ale myslíte, že se jí ti dva chopí?" pochybovala Nannerl.

"Ne, právě proto, že je rozumná, tak ne," zasmál se da Ponte.

Salieri a Wolfi se po společenském kolečku s většinou přítomných hostů odebrali do zákulisí. Wolfi celý zářil a Salieri vypadal unaveně.

"Tak to by bylo. Pojďme to zapít a zapomenout," zhodnotil da Ponte, když si všichni tři muži vyměnili tiché gratulace.

"Zapít? Není co zapíjet," zamumlal Salieri nepřítomně.

"To bych měl říkat spíš já, ne?" zachichotal se Wolfgang. "To vy jste ten s medailí!"

Salieri se zatvářil ještě mrzutěji. "Být po mém, klidně vám ji dám, tak moc mi na ní nezáleží."

"No, no, rozdávání medailí tu už jednou bylo a nebyl to právě úspěch," brzdil ho da Ponte a Wolfi se znovu zachichotal.

"Takže ta historka, jak jste se opil a pověsil Rosenbergovi na krk svoji medaili dvorního kapelníka, je pravdivá?"

Salieri na něj vrhl ošklivý pohled. "Ano, naprosto pravdivá, musíte-li to vědět. Byl jste v tu chvíli ve stejné místnosti, ale budiž."

Wolfi vykulil oči. "Vážně? No tak či tak, pěkné," řekl uznale, "jeden by vás za to měl skoro rád."

Salieri na to nic neřekl a mlčky zavrtěl hlavou.

"Každopádně je to důkaz, že se přece jen umíte bavit. Tak nebuďte mrzout a pojďte s námi na skleničku," pokračoval Wolfi a přehlížel jeho nenávistné grimasy.

"Vy se mnou chcete jít na skleničku, vážně? Co kdybychom si raději podali ruce a každý šli svou cestou? Už bych naši křehkou rovnováhu nadále nepokoušel," opáčil Salieri.

"Bože, Antonio, nebuď idiot," pronesl da Ponte a Nannerl se kousla do tváře, aby potlačila smích. "S prominutím, slečno Mozartová," prohodil k ní da Ponte s úklonou hlavy.

"Víte co? Zvu vás všechny k nám! Bude tam i Stanzi a Nannerl a ty pohlídají, abych vám do pití nenasypal jed, hm?" zazubil se Wolfi.

"Vaše ctěná choť mě ráčí z celého srdce nenávidět," podotknul Salieri.

Wolfi pokýval hlavou. "O tom se s vámi nemůžu hádat, ale ještě pořád je tu Nannerl," Wolfi ji vzal kolem ramen a Nannerl zrudla a rezolutně odmítala vzhlédnout a podívat se Salierimu do očí. "Asi by bylo přehnané tvrdit, že vás má ráda, ale bude na vás milá a může být strážcem vaší skleničky, jestli chcete." Nannerl v rozmezí několika vteřin napadlo sto míst, kde by se teď nacházela raději.

"Proboha, Mozarte," zaúpěl Salieri. "Dobrá, půjdu k vám na skleničku a nechám se propalovat tolika nenávistnými pohledy, kolika bude libo, jen už mě přestaňte přemlouvat."

"Ha, to bylo lehčí, než jsem si myslel," zakřenil se Wolfi. "Tak pojďme!"

Da Ponte se po Nannerl zamyšleně ohlédl, ale rozhodla se ho ignorovat. Musela si šetřit síly na zbytek dnešní dlouhé noci.

Celý ten nápad byla nevyhnutelná katastrofa, ale Wolfgangovi se přesto nějakým způsobem dařilo udržovat podivnou sešlost v bytě Mozartových ve veselé, nebo přinejmenším uvolněné náladě. Stanzi odešla spát relativně brzy, což nikoho nepřekvapovalo, a Nannerl začala hledat výmluvy, proč také odejít, ale zároveň se nemohla odhodlat k jejich vyslovení.

Wolfi začal být s přibývajícími sklenkami čím dál upovídanější a Salieri naopak zamlklejší. Většinu hovoru obstarávali da Ponte s Wolfim, a Salieri s Nannerl se ozývali jen sporadicky.

Salieriho mlčenlivost Wolfganga nejspíš dráždila a tak, jak večer postupoval, přicházel s nejztřeštěnějšími pokusy, jak ho rozmluvit. Nakonec mu mermomocí zatoužil ukázat variaci na jeho klavírní skladbu, kterou složil ještě v Salzburgu.

"Někde tady musí být, všechny své partitury jsem si přivezl s sebou," trylkoval Wolfi se svým typickým zápalem a přehraboval se ve vysoké polici u zdi.

"Mozarte, já vám věřím, že jste to složil a moc si toho vážím a tak dále. Nemusíte mi to ukazovat, přinejmenším ne dnes v noci. Už je pozdě," Salieri protočil oči.

"Aaach, tady to musí být, úplně nahoře. Už věčnost jsem na to nesáhl, chápejte, ale všechno si schovávám…," mumlal Wolfgang, aniž by vzal v potaz Salieriho protesty.

"Ano, to jste už říkal," pronesl Salieri otráveně.

Wolfgang párkrát poskočil na místě, ale na nejvyšší polici při vší snaze nedosáhl.

"Počkejte," zdvihl ukazováček, "přistavím si židli."

"Já to podám," vzdychl Salieri rezignovaně a přistoupil ke kývající se polici. Natáhl se na špičky a zašmátral po partituře v zaprášených deskách.

Nannerl si všimla náhlé změny ve Wolfgangově výrazu, která ji polekala. Sledovala jeho znepokojený pohled a její srdce vynechalo úder.

"Pozor, rukáv!" vyjekla a vzápětí si přiložila ruce k ústům a útrpně zavřela oči.

Salieri ztuhl a rychle sklonil ruku. Horečným pohybem si stahoval zrádnou krajku košile, která se nešťastně vyhrnula ve chvíli, kdy zdvihl ruku nad hlavu.

"To nic není. Jen...nehoda," zamumlal Salieri a polkl.

Da Ponte si odkašlal. "Pánové, pojďme si ještě nalít..."

"Ne, ne!" Wolfgang zpozorněl a popadl Salieriho za ruku. Ten se ale vyškubl dřív, než se Wolfgang stihl znovu podívat na čerstvě zahojenou, ale stále vystouplou jizvu na jeho levém zápěstí. "To není žádná nehoda. Jsem ten nejnešikovnější člověk, jakého kdy potkáte, a vím, jak vypadá, když se člověk omylem pořeže."

"I kdyby, co je vám do toho?" zavrčel Salieri.

"Jak je do toho zapletená moje sestra?" Wolfgang najednou zvýšil hlas a všichni nadskočili. "Co se to tu zatraceně děje? A ty, da Ponte, proč se tak divně tváříš? Ty jsi o tom snad věděl taky?"

"Uklidni se, Wolfgangu," odvětil da Ponte chlácholivě, ale Wolfiho tím jenom víc rozčílil.

"To by stačilo, to si nemusím nechávat líbit," ucedil Salieri skrz zaťaté zuby a vydal se ke dveřím.

Wolfi mu skočil do cesty, prudce zabouchl dveře a vlastním tělem je zablokoval.

"Okamžitě mi vysvětlete, co se to tu děje. Já…," Wolfgang polkl a sklonil pohled, "vím, že nejsem kdovíjaký bratr a nechráním svou sestřičku tak dobře, jak bych měl, ale…," zdvihl k nim zrak a Nannerl se úzkostlivě objala pažemi. Tenhle odhodlaný výraz znala. "Teď to napravím. Chci vědět, o co mezi vámi dvěma jde, maestro Salieri."

"Co prosím?" vybuchl Salieri rozčileně. "Co se pokoušíte naznačovat?"

"Nenaznačuji nic, chci odpovědi!"

Salieri zamrkal vyhledal očima da Ponteho, ale zřejmě u něj nenašel žádné odpovědi. Vzdorovitě zdvihl bradu a pohlédl na Nannerl. "Tak mu to tedy řekněte, slečno Mozartová. Řekněte mu všechno, ať má radost a cítí se jako starostlivý a ochranitelský bratr," vyhrkl pohrdlivě.

Nannerl vytřeštila oči.

"No ano! Jen mu to povězte!" pobídl ji Salieri, když spatřil její rozpaky.

"Wolfi," hlesla Nannerl slabě, ale nespouštěla oči ze Salieriho.

"Ano?" odvětil její bratr vyčkávavě.

Nannerl polkla a vyhledala pohled bratrových potemnělých očí. "Ujišťuji tě, že o nic nejde. Jen jsem...já jsem…našla maestra Salieriho, když..," Nannerl zuřivě zavrtěla hlavou.

"Našla mě ležet na trávníku za dvorním divadlem s podřezanými žilami," řekl Salieri tvrdě a Wolfgangovi poklesla ramena. "Obvázala mi ránu a pak přivedla pomoc - da Ponteho. Zachránila mi život a proto ví, že si za svůj hřích už navždy ponesu tuhle známku hanby," vyrazil ze sebe se zběsilou rychlostí, skoro jako by mu přinášelo úlevu vyslovovat ta slova nahlas. "Tak, Mozarte, jste spokojený s mojí odpovědí? Pustíte nás už ven?" zeptal se sarkasticky.

"Kdy?" dostal ze sebe Wolfgang nevěřícně. "Kdy se tohle všechno stalo?"

"Během slavnostní recepce po premiéře Axura. Ale teď už vážně ustup od těch dveří, Wolfgangu, tohle je směšné," vyhrkla Nannerl.

"Vy jste….v den, kdy vás jmenovali dvorním kapelníkem?" vykoktal Wolfgang.

"Ano, přesně v ten den. Pořád si pamatuji, co jste mi tehdy řekl: 'Tohle musí být nejšťastnější den vašeho života, maestro' - co říct, špatný odhad," Salieri Wolfganga probodl bytostně nenávistným pohledem. "A teď už mě zatraceně nechte projít!" vyštěkl.

Wolfgang jako ve snách poodstoupil a Salieri kolem něj rázně prošel. Potom se ale zarazil a uvážlivým pohybem dveře zase zavřel.

"Povězte mi - z kolegiální solidarity - kdy to hodláte vynést? Dáte mi čas, abych se připravil na následky?" zeptal se se zlým úsměvem.

"Ale to snad…," zajíkla se Nannerl úzkostně.

"Vy si myslíte, že bych něco takového udělal?" zeptal se Wolfgang nevěřícně.

Salieri přimhouřil oči. "Nedělejte si iluze, Mozarte. Já bych to řekl - s chutí bych to všem řekl, mít v ruce takovou zbraň."

Wolfgang zavrtěl hlavou. "Ne, to byste neudělal."

"Mozarte, vy nemáte nejmenší ponětí, s kým mluvíte."

"Ale ano," odvětil Wolfgang nenuceně, "vím, že jste to byl vy s Rosenbergem, kdo před premiérou vynesl zápletku Figara i s detailním vylíčením závěrečné scény."

Salieri se zarazil. "Vy to...víte?"

"No ovšem, v divadle nic neutajíte. Intriky už vůbec ne. Ale vy jste, prokristapána, dvorní kapelník. Máte v ruce tolik trumfů a sáhnete po takové školácké zlomyslnosti. Kdybyste mě opravdu chtěl zlikvidovat, udělal byste to," Wolfgang si vyzývavě založil ruce v bok. "Chcete být velký padouch, ale chybí vám na to odvaha. Nebo jste moc morální?" Wolfgang se uchechtl. "Ať už vám jde o cokoliv, maestro Salieri, je mi vás líto. Jste tak ztracený."

Salieri se zatvářil, jako by mu vrazil facku. "K čertu s vámi, Mozarte!" roztřásl se a zaťal ruce v pěst. Prudce otevřel dveře a chystal se odejít, když ho Wolfgang znovu zarazil.

"Neutíkejte pořád! Podívejte se mi do očí a pěkně s chutí mi povězte, co jsem vám kdy udělal tak hrozného!"

Salierimu z očí létaly blesky. "Pošlapal jste všechno, čeho si vážím! Urazil jste mě, moji hudbu, můj důvod k životu! Při každé příležitosti mě zesměšňujete! A vy se...vy se ještě ptáte!"

"A to je všechno, vážně? Nezapomněl jste zmínit, že mi ve skutečnosti vlastně jen závidíte?" ušklíbl se Wolfgang.

Salieri ze sebe vydal neartikulovaný zvuk a zuřivě ho popadl za klopy. "Mozarte, já vás varuju..."

"Pro všechno svaté, přestaňte," ozval se šokem oněmělý da Ponte a odtrhl je od sebe.

"Já vás tak...já vás tak nenávidím. Všechny vás tak nenávidím!" Salieriho pohled se zatoulal k Nannerl. "Bůh mi vaši zatracenou rodinu seslal do života jen proto, aby mě trápil!" vykřikl roztřeseným hlasem a s mohutným prásknutím dveří vyběhl z místnosti.

Wolfgang se za ním ohlédl a s rozčileným výrazem a postupně ztrácel barvu v obličeji. Nejistě si vjel rukama do vlasů a zoufale se otočil k Nannerl a da Pontemu.

"Ale on neudělal...tamto...kvůli mě, že ne? Že ne?"