Poslední symfonie - 12. kapitola: Takové jsou všechny

Nannerl se snažila pohroužit do práce a pokud možno nevnímat okolí. Vyhýbala se Wolfgangovi, všem příležitostem, kde by mohla potkat Salieriho a nasadila ne právě statečnou strategii hlavy v písku. Nedokázala své problémy řešit, nedokázala jim ani čelit, a tak raději předstírala, že neexistují. Tím hůř se jí potlačované emoce mstily ve snech, nebo v okamžicích, kdy neměla co na práci a byla vydána na pospas svým myšlenkám.

Wolfgang se s ní pokoušel mluvit, ale postarala se, aby nedostal příležitost a postupně to vzdal, respektive na ni zapomněl kvůli své práci, jako už tolikrát předtím. Nejen, že se do dvorního divadla vrátila Figarova svatba, ale dokonce s da Pontem dostali zakázku na novou operu, Così fan tutte - Takové jsou všechny. Ponořený do komponování a večerního dirigování, už neměl čas přemýšlet o jejích citech k Salierimu.

O Salierim toho věděla málo, jelikož ale trávila většinu svého času s mladými dívkami z vysoké společnosti, které byly vedeny ke klevetění coby hlavní zájmové aktivitě, přece často slýchala jeho jméno.

Premiéra Danaidek vzbudila velký rozruch, v jistých kruzích i pohoršení, ale tato špatná reklama se z jakýchsi záhadných příčin ukázala být velmi profitující a titul se prý rychle vyprodával.

Se Salieriho společenským postavením to už podle všeho vypadalo znatelně hůř a dvorní kapelník přestal dostávat pozvání na mnohé společenské akce. Císař, stále nemocný a v ústraní, se k záležitosti nevyjadřoval, a tak byli Vídeňané rozpačití z toho, jak situaci uchopit. Nechtěli Salieriho vyškrtnout úplně, pro případ, že by byl stále v nejvyšší přízni, zároveň se s ním ale nechtěli stýkat a riskovat, že si mezi sebe zvou mrtvolu vídeňské společnosti. Sice neztratil žádnou ze svých vysokých funkcí, ale nesměl dirigovat vlastní opery, což byla neblahá předzvěst a Nannerl si jen domýšlela, jak těžko to musel snášet.

Rozuzlení zapeklité situace přišlo velmi náhle a osudově. V Allgemeine Musikalische Zeitung se objevil článek přímo od rytíře Glucka, který se rozlíceným Vídeňanům pokoušel vysvětlit situaci o nešťastném autorství Danaidek. Navrch na Salieriho adresu pronesl několik zvlášť vřelých slov, vyzdvihujících jeho talent a progresivitu, ale zdálo se, že starcova slova nikoho zvlášť nedojala. Když ale Glucka o několik týdnů později stihl třetí záchvat mrtvice, kterému podlehl, nastala prudká změna ve vzduchu.

---

Lidé už nemohli znevažovat Salieriho úmysly a opírat své zlovolné řeči o zlehčování vážnosti Gluckova zdravotního stavu. Jestli něco ve Vídni zaručeně zabíralo, tak to byly svatby a pohřby. Ten Gluckův se zvrhl v patetickou ódu na nepochopeného hrdinu Salieriho, loajálního přítele, ochotného obětovat pro umírajícího druha i vlastní kariéru.

Wolfgang se s Gluckem sice zvlášť neznal a Salieri měl naprostou pravdu, když Wolfiho nařkl, že o Gluckovi v opilosti rozhlašuje, že je nudný, ale bratr se i přesto skladatelova pohřbu účastnil. Bralo se totiž za samozřejmou věc, že se pohřbu reformátora opery účastnili všichni hudebníci ve Vídni.

Jelikož měl Wolfgang po dlouhé době zase zakázku, a navrch ve dvorním divadle, nemusel se tísnit vzadu v kostele, ale měl vyhrazené jedno z horších míst v lavicích.

To da Ponte a Nannerl museli vzít za vděk mačkáním se u zdi.

"Na libretisty se vždycky zapomínalo," poznamenal da Ponte s křivým úsměvem.

"Nemohl jste Salieriho požádat o protekci?" neodpustila si Nannerl a bezděčně vyhledala jeho postavu v přední řadě. Seděl celý schoulený, takže viděla sotva špičku jeho hlavy.

Da Ponteho úsměv se rozšířil. "Neviděl jsem ho od té doby, co vypukl ten poprask s Danaidkami. Zavrtal se ve svém domě jako krtek."

"Ach tak," opáčila Nannerl a spojila ruce. Neměla o Salierim vůbec začínat. Zase.

Po smuteční mši s radostí využila podřadného místa u dveří a jako první se vysoukala z přeplněného kostela na čerstvý vzduch. Byl příjemný letní den, který na pohřeb působil jaksi nevhodně.

Postavila se stranou a čekala, až vyjdou Wolfi a Stanzi. Wolfgang se zřejmě, jak bylo jeho dobrým zvykem, s někým zapovídal, takže trvalo celou věčnost, než ho uviděla vycházet. Dokonce i Gluckova rodina stihla vyjít ven rychleji a zádumčivě přijímala kondolence.

"Tak tady jsi!" zahalasil Wolfgang, jako by čekal on na ni a ne naopak.

Nannerl se vyhnula jeho pohledu a přikývla.

Dav před kostelem začal houstnout a Nannerl se právě chystala navrhnout, aby se odebrali k odchodu, když jim do cesty vstoupil Salieri. Očividně to nebylo zamýšlené setkání, ale pro obě strany už bylo příliš pozdě na předstírání, že si toho druhého nevšimli. Když se pozdravili, zavládlo napjaté ticho.

"To byl krásný obřad," plácl nakonec Wolfgang.

Salieri po něm loupl pohledem. "Ano. Ale překvapilo mě, že jste se ho zúčastnil."

"Ale proč? Možná jsme se neznali tak dobře a v mnohém jsem s ním nesouhlasil, ale chtěl jsem mu složit svoji úctu," opáčil Wolfi.

"Dobrá," pronesl Salieri nepřítomně. Zachvěla se mu brada a zaťal čelist.

"Ale zato vy jste teď hrdina, maestro!" pokračoval Wolfgang, věrný své fatální neschopnosti poznat, kdy mlčet. "Pohroma s Danaidkami je dokonale zažehnána!"

Salieri na něj upřel zamlžený pohled a chvíli mu trvalo, než k němu dolehla jeho slova. Užasle pootevřel ústa. "Myslíte si, že to mě teď zajímá?" vyhrkl šokovaně a nepatrně se od Wolfganga odtáhl. "Takhle o mě přemýšlíte?" jeho pohled se zatoulal k Nannerl, ale zjevně v její tváři nenašel, co hledal. "Dobrá...nu, dobrá," zopakoval a bez rozloučení odešel.

"To jsem pokazil?" otázal se Wolfgang, ale nikdo mu neodpověděl. Stanzi jen pokrčila rameny a Nannerl se s Wolfgangem o Salierim nemínila bavit. Už nikdy. Vzpomněla si na zahradní slavnost na počest císařových narozenin, kde Wolfiho donutila, aby se Salierimu po podobné eskapádě okamžitě běžel omluvit, a vzdychla.

"Tady se od vás odpojím. Mám ještě vyučování," zamumlala.

"Tys to nezrušila?" podivila se Stanzi.

"Ne, proč?"

"Že na to máš žaludek - hned z pohřbu jít učit hudbu."

Nannerl pokrčila rameny. "Jak lépe uctít památku velkého skladatele?"

"Dělám si starosti, jestli se moc nezavaluješ prací," ozval se Wolfi nečekaně, ale dřív, než mu rozpačitá Nannerl stihla odpovědět, Stanzi se zvonivě rozesmála.

"Ano? Pak si nejprve zameť před vlastním prahem, Wolfi."

Nannerl byla za Constanzin výbuch veselí nadmíru vděčná, protože takhle se mohla vytratit, aniž by byla nucená pohlédnout bratrovi do očí.

Začínalo to být neúnosné. Antonio Salieri ji vzal klid, spánek a teď i bratra.

Nejkratší cestou přes park zamířila ke Steinmannovým. Ztuhla, když si na jedné z laviček všimla zhroucené postavy. Měla ještě šanci bez povšimnutí odejít ale..nedokázala to.

"Maestro Salieri?" oslovila ho jemně.

Trhaně zvedl hlavu a pousmál se. "Vy? Kdo taky jiný."

Nannerl nedokázala rozpoznat, jestli má to zvolání vyjadřovat radost, nebo podráždění. Jeho hlas zněl prázdně.

"Co tu děláte, maestro?" vyptávala se, pořád polovičním šeptem, aniž by věděla proč.

"Chtěl jsem jít domů pěšky, abych si pročistil hlavu, ale…," zarazil se a zahleděl se do prázdna.

Nannerl se opatrně usadila vedle něj. "Ano?"

"Nějak jsem ztuhl," dodal Salieri nejistě. "Zkrátka," zašmátral rukou po své vázance, "mám pocit, jako bych měl infarkt, ale obávám se, že nemám."

Nannerl naklonila hlavu. "Obáváte se?" zopakovala s hraným klidem.

"Alternativa je horší," vysoukal ze sebe Salieri, "a to že mi nic neschází nic tělesně, ale...duševně," zašeptal a chytil se za hlavu.

"Zemřel váš přítel. Samozřejmě, že jste otřesený," řekla mírně.

"Takže vy si nemyslíte, že se z jeho smrti potají raduju, protože mi bizarním způsobem zachránila reputaci?" uchechtl se Salieri.

"Ovšemže ne. To si nikdo nemyslí. Ani Wolfgang. Jen velmi nešťastně formuloval svá slova."

"Ach, pravda," pronesl Salieri hořce, "vždyť přece onoho památného večera u vás doma prohlásil, že na to abych byl 'bídák', mám příliš mnoho zábran."

"Není to vlastně svým způsobem kompliment?" zeptala se Nannerl s lehkým úsměvem.

"Salieri se zarazil a téměř plaše jí úsměv opětoval. "Svým pokrouceným způsobem."

"Inu, je to Wolfgang," uzavřela Nannerl.

Na okamžik se odmlčeli a byl to Salieri, kdo prolomil ticho.

"Obdivuji vaši sílu, slečno Mozartová. Už dlouho jsem vám to chtěl říct. Vídeň vás nikdy nešetřila a přece kráčíte s hlavou vzpřímenou," Salieri se zarazil a odkašlal si, "a já mám mezitím potíže dojít domů."

"Mýlíte se," Nannerl upřela skelný pohled kamsi před sebe, "nejsem nijak zvlášť silná. Jen jsem umění tichého pláče do polštáře vypilovala k dokonalosti. A co oči nevidí…," nepoznávala zvuk vlastního hlasu. Bylo to, jako by se jí netýkalo svěřování jejího vlastního tajemství, promlouvala k němu chladným odosobněným tónem, který neodpovídal jejím pocitům. Ztěžka polkla. Nechtěla mu nic z toho říkat, ale zároveň si nepřála nic jiného.

Zavládlo ticho a Nannerl se Salierimu neodvažovala pohlédnout do očí. Ucítila stisk jeho ruky na své a když se k němu konečně otočila, sklonil se a vtiskl jí na hřbet dlaně dlouhý polibek.

Nic neříkali a žádná další slova vlastně nebyla potřeba. Křečovitě svírali ruku toho druhého, ale zároveň zarytě hleděli před sebe, protože v opačném případě by museli své chování vzít na vědomí, s neupřímnou omluvou se pustit a převést řeč na zdvořilostně neutrální téma. Byla příliš unavená na společenské přetvářky a on také.

Zaslechla melodické odbíjení zvonů v kostele, který před chvílí opustili, a sklonila hlavu. Vyprostila svoji ruku z jeho a vzápětí se rozfoukal jemný vánek, který ji na osiřelé dlani zastudil jako poryv severního větru. Pomalu vstala a Salieri ji napodobil.

"Omlouvám se, ale tlačí mě čas," neochotně opětovala jeho pohled, což ji jako obvykle vyvedlo z konceptu, "mám vyučování."

Salieri se nepatrně usmál. "Nezbývá mi tedy, než tiše závidět vašim žákům."

***

Premiéra Così fan tutte nevzbudila zdaleka tak velký rozruch, jako Wolfgangovy předchozí opery, což Wolfiho vedlo k rozmrzelému komentáři: "Bylo lepší, když mě nenáviděli, když už nic, byly to alespoň nějaké emoce."

Mezi vyšší aristokracií se povídalo, že opera má vulgární námět, ale jinak se o díle nijak zvlášť nehovořilo a i recenze v tisku byly kusé a bez zaujetí.

Salieri už neměl motivaci proti opeře intrikovat a Rosenbergovi, který začínal postupně upadat ze svého závratného postavení, na zlomyslnosti proti Wolfimu nezbýval dech.

I přesto se však zdálo, že i po odstranění Wolfgangových rivalů už bylo příliš pozdě - semínko pochybnosti stačilo vzklíčit.

Nannerl proto dělalo jisté potíže spolknout hořkost, když na derniéře opět potkala Salieriho.

"Takže dnes jste tu veřejně? Neschováváte se jako na Giovannim?" neodpustila si.

Salieri se koženě usmál a založil si ruce za zády. "Usoudil jsem, že to nemá cenu, stejně byste mě odhalila."

"Už zase chodíte na každé představení, abyste se bičoval?" zeptala se tiše.

"Ne, věřte nebo ne, ale nechodím."

Nannerl na něj podezřívavě pohlédla, ale Salieri její pohled klidně opětoval. Zdálo se, že mluvil pravdu a ona zmateně svraštila obočí.

"Co říkáte na hudbu?" zeptala se, aby odvedla řeč jinam.

Salieri se odmlčel a vzdychl. "Jednou ji někdo docení. Možná to bude trvat celou generaci, možná méně, ale ten čas přijde," pronesl melancholicky.

Nannerl si propletla prsty. "A vy jste ji dnes přišel jako jeden z mála naší generace docenit?" vyzvídala otevřeně. K čertu s nějakými formalitami. Tohle je muž na kterého opakovaně křičela, vyznala mu lásku, držela ho za ruku, když se bál bouřky, ale zároveň do něj ze vzteku bušila pěstmi. Jejich společenské masky se zdály den ode dne směšnější.

Salieri semkl rty. "Vzpomněl jsem si na vašeho bratra dnes ráno, když jsem vyučoval. Mám jednoho studenta, který svým talentem vyniká nad všemi ostatními, což mě přimělo k úvaze."

Salieriho vyrovnanost tváří v tvář jejímu špičkování ji přiměla zklidnit své ochranitelské instinkty vůči bratrovi a zvědavě na něj pohlédla.

"Pocítil jsem vůči němu zvláštní pýchu a nadějné očekávání, kam jednou posune hudební svět. A přitom váš bratr ho už posunul - nepopsatelným způsobem jej pozdvihl tam, kam dosáhne jen málokdo. Proč z toho nedokážu pociťovat stejnou radost jako ze svého studenta?"

"Salieri!" maestrovy úvahy přerušil Wolfgangův více než rázný příchod. "Proč stahujete Così fan tutte jen po pátém uvedení? A proč jsem se to u všech čertů dozvěděl s tak krátkou časovou rezervou? Dal jste mi příležitost, jen abyste mě vzápětí znemožnil, nebo co to zatraceně zkoušíte?" prskal Wolfi a popadl Nannerl za ruku. "Jsem blázen, že jsem vám kdy věřil a moje sestra si zaslouží mnohem víc!" dodal a Nannerl vytřeštila oči.

Wolfgang se otočil na podpatku a rychlým krokem odcházel a hanbou oněmělá Nannerl klopýtala za ním, v pevném sevření jeho ruky.

"Mozarte. Mozarte!" Salieri zprvu zněl konsternovaně, ale bylo mu ke cti, že se rychle vzpamatoval a podruhé jeho jméno zopakoval se svým typickým velitelským tónem, který ve Wolfiho přítomnosti často nasazoval.

Wolfgang se bezděčně zastavil a zaťal čelisti.

"To mě ani nenecháte, abych se k vašim obviněním vyjádřil?" pronesl Salieri chladně.

"Prosím," vyštěkl Wolfi, "ale myslím si, že vaše činy mluví za vás."

Salieri si překřížil ruce na hrudi a iritovaně se rozhlédl okolo. "Nestahujeme vaši operu z repertoáru, pouze přerušujeme její uvádění a-"

"Proboha! Chcete si hrát se slovíčky? Možná máte na takové hlouposti čas, ale já se zabývám důležitějšími věcmi!" nafoukl se Wolfi a znovu se otočil k odchodu.

"Divadlo se do týdne zavře, což znamená, že se se nebude uvádět vůbec nic. Logicky tudíž ani vaše nová opera," řekl Salieri Wolfiho zádům a jeho hlas ještě nikdy nezněl otráveněji.

Wolfi se zaškobrtal. "Divadlo se zavře?" zopakoval chabě. "Vždyť jste zrovna nedávno říkal, že je z nejhoršího venku."

"To nemá s finanční stránkou nic společného," odtušil Salieri a obezřetně se rozhlédl. Přistoupil o pár kroků blíž a ztišil hlas. "Císař zemřel, ale ještě se to pár dní nesmí oficiálně vědět. To je celé, Mozarte. Bude státní smutek." Salieri se tvářil nezúčastněně, ale z nejistého tónu jeho hlasu bylo patrné, že ho panovníkova smrt zkrušila víc, než chtěl ukázat.

Wolfi rozevřel ústa v nevěřícné grimase šoku.

"A co se týče vašeho posledního bodu," pokračoval Salieri, který využil vzácné chvíle Wolfgangova tichého úžasu, "naprosto souhlasím," střelil krátkým zrazeným pohledem po Nannerl, poklonil se a odešel pryč.

"Kdo je vůbec následník trůnu?" zeptal se Wolfgang Nannerl, když se vzpamatoval.

Nannerl si trhnutím osvobodila ruku. "To je mi jedno!" odsekla a Wolfi se po ní zaraženě ohlédl. "Takhle...takhle mě ponížit! Proč jsi před ním říkal ty….ty věci? Co si teď pomyslí?"

Wolfgang si s nevídanou příkrostí založil ruce v bok. "Copak jsi mi neslíbila, že na základě svých citů k němu nebudeš jednat? Proč ti záleží na jeho mínění? Já ten slib vzal vážně, Nannerl."

Nannerl ztuhl obličej. "Samozřejmě. Ale i já mám nárok na trochu úcty!" zajíkla se a do očí ji vhrkly bezmocné slzy. "Občas….," frustrovaně vzdychla, "občas si kvůli tobě připadám tak maličká! A nejen já!" dodala a křečovitě zaťala ruce v pěst. Nemohla uvěřit, že ta slova vyslovila nahlas.

Wolfi užasle zamrkal a zíral na ji jako na cizí.

"Nechme to být. Musíš jít dirigovat druhé dějství, jestli jsi zapomněl," Nannerl zagestikulovala k prázdnému foyer. "Končí přestávka."

"Nannerl..."

"Nech to být, Wolfgangu, budu v pořádku. Nakonec jsem přece vždycky v pořádku, ne?" dodala trpce.

Jak Salieri zvěstoval, divadlo se během několika dní uzavřelo a Wolfgang v následujících týdnech začal znovu pít a vracel se domů až nad ránem, což Nannerl a Constanze trápilo víc, než císařova náhlá smrt. Z několika letmých setkání, při kterých ve většině případů nevzal v potaz její existenci, se zdál jako slušný muž, ale podle všeho byl zoufale uvězněný v sítích lidí, které si kolem sebe sám postavil. Jedním z nich byl samozřejmě i Salieri. Copak s ním teď asi bude? Pocty a tituly od starého císaře teď nic neznamenaly, o čemž by mohl vyprávět hrabě Rosenberg, který se Leopoldovi II. očividně nezalíbil a přišel o veškerý vliv i pozici ředitele dvorního divadla. Alespoň nějaká spravedlnost na tom světě ještě zůstala.

Císař Leopold II. se projevil jako těžko čitelný muž. Dokonce ani Wolfi po setkání s ním neměl slov, kterými by ho popsal, nicméně projevoval znepokojení nad jeho nezájmem o hudbu a divadlo obecně.

Jak se ale ukázalo, všechno zlé bylo přece jen i pro něco dobré. Leopold II. se rozhodl nechat korunovat českým králem a věrní Pražané nezapomněli na svého hrdinu Mozarta a požádali ho o korunovační operu.

"Tentokrát musíš jet se mnou, sestřičko," trval si na svém Wolfgang, "neuvěřila bys, jak jsou tam z té korunovace všichni pryč! Ty dopisy co mi chodí!" zahihňal se. "Takové věci člověk zažije jen jednou za život!" dodal s překvapivě neústupným tónem.

Nannerl trpěla vzrůstajícím podezřením, že ji ve skutečnosti chce mít jen pod dohledem, a pryč z Vídně a od Salieriho.