The Dreamcatcher - 30. kapitola

Ferdinandovo sako nasáklé petrolejem vzplálo jako svíčka. Razumovskij, Erik a neznámý voják na okamžik ztuhli a šokovaně na něj zírali. Erik se vzpamatoval jako první a mrštně chňapl po vojákově ruce a zvrátil hlaveň jeho pistole do stropu, když se mu ji snažil vyrvat ze sevření. Pistole spustila a do stropu se za Ferdinandova frenetického vřeštění zavrtala kulka. Razumovskij Erikovi rychle pomohl uniformovaného muže odzbrojit a společnými silami ho omráčili.

Mercy ale neviděla, jak se jim to podařilo, protože v tu chvíli ze sebe Ferdinand s ohlušujícím jekotem strhl hořící kabát a odhodil jej jejím směrem. S výkřikem uskočila a Razumovskij Ferdinanda srazil na zem. Erik strhl závěs porytý mastnými fleky a udusil jím počínající požár.

V kuchyni se rozšířil odporný pach škvařícího se masa a Mercy se převrátil žaludek. Chytila se za ústa a utekla z místnosti ve snaze potlačit přicházející nevolnost. Vyčerpaně sjela podél zdi na zem a objala si oběma rukama kolena

Někdo si klekl na zem po jejím boku a hladil ji po zádech, dokud se neodvážila znovu otevřít oči bez obav, že se vzápětí pozvrací.

"Je mi líto, že mě takhle vidíš, Eriku," zamumlala s pocitem ošklivosti.

Erik jí nabídl kapesník. "Jestli tě to potěší, Ferdinand vypadá hůř."

"Takže přežil?"

---

"Serval ze sebe ten kabát relativně rychle a Razumovskij mu uhasil košili - bude potřebovat lékaře, ale dovoluji si odhadnout, že jeho popáleniny nejsou smrtelně vážné," usoudil Erik.

"Kolik problémů by mi Razumovskij ušetřil, kdyby ho nechal hořet o trošku déle," poznamenala Mercy trpce.

Erik na ni zkoumavě pohlédl, ale neměl co by jí na to řekl a se slabým úsměvem jí pomohl na nohy.

"Vezmi mě za Danielem, Eriku. Opravdu je v pořádku?"

"Ne tak docela, ale brzy bude, ujišťuji tě."

Danielovo zranění se skutečně prokázalo být život neohrožující, ale byl zesláblý kvůli značné ztrátě krve.

Ferdinand měl poměrně ošklivě popálenou pravou ruku, ale schopnému vojenskému lékaři se podařilo ránu vyčistit a zabránit infekci, takže i jeho stav byl stabilizován, nicméně trpěl značnými bolestmi.

Mercy navzdory nebezpečí povolala do Tvayburgu všechny členy její prozatímní vlády, ale nikoho z nich nepřipustila k audienci a její nerozhodnost začínala být nápadná. Snad proto si na ni o několik dní později počkal Erik, když právě vcházela do knihovny.

"Můžu s tebou mluvit?" zeptal se jí tiše.

"Ovšem," řekla mírně zmateně. Věděl přece, že s ní může mluvit kdykoliv.

"Ještě sis nepozvala nikoho z vlády?"

Mercy nad jeho opatrnou hrou při zdi povytáhla koutek v úšklebku. "Sám moc dobře víš, že ne."

"Smím vědět proč?" vyptával se dál a jeho tón ji dráždil čím dál tím víc.

"Protože začínám být paranoidní, Eriku!" vybuchla a se zadostiučiněním sledovala, jak vytřeštil oči. "Je těžké zvykat si na lidi, co o mě zničehonic po letech přehlížení projevují zájem, protože jsem se nečekaně dostala na trůn. Je ještě těžší někomu z nich věřit! Všichni okolo mě umírají, opouštějí mě a teď mě i zrazují. Když mi ministr války naznačil, že by Razumovskij mohl hrát dvojí hru, bez zaváhání jsem mu uvěřila a připustila, ať Razumovského odříznou od všech informací. Za nekonečnou laskavost, kterou mi projevil, skutečně královská odměna. A to nám oběma zachránil život," dodala trpce a sklesla do zlatě vyšívaného křesla a pobídla ho, aby zaujal místo naproti ní.

"Znáš hraběte Razumovského jen pár týdnů - je na něm, aby si získal důvěru své panovnice, ne naopak," chlácholil ji Erik.

"V tom případě je velice nešťastné, že se tím zrádcem nakonec vyjevila Zuzanka. Znám ji podstatně déle než 'pár týdnů', ale nechovala jsem ani stín podezření, že by to mohla být ona," zamumlala Mercy sarkasticky. Vyčítala si, že je ke svému nejbližšímu příteli tak příkrá, ale několik dní se v ní hromadila frustrace, kterou už nezvládala držet pod kontrolou.

"Přesně takhle Ferdinandovy korzety fungují. Jsou tak ničivé právě proto, že zasahují naše nejbližší, lidem, kterým důvěřujeme a svěřujeme jim svá tajemství. Ferdinand ta tajemství sbíral a schraňoval ve svůj prospěch jako pavouk," vysvětloval Erik trpělivě.

Mercy zvrátila hlavu do opěrky a nic neříkala. Hleděla kamsi za jeho rameno a kousala se do rtu.

"Je to bolestivé, ale zrádce je odhalen. Už se není čeho bát," pokračoval Erik po chvíli ticha.

Mercy se narovnala a upřeně na něj pohlédla. "Toho se právě bojím. Když se nad tím zamyslíš, Eriku, Zuzanka nemohla být jediný zrádce z našich řad. Vyzradit Ferdinandovi moji polohu, mé rozkazy vojsku, nejspíš i můj vztah k Danielovi - to bylo v jejích silách. Ale jak mohla zařídit, že moje ochrana připadla takzvaným Langovým mužům, nejpochybnějšímu oddílu naší armády, kteří se nakonec skutečně ukázali být nastrčení Ferdinandem? Dvorní dáma by jen stěží oplývala pravomocí k takovému rozkazu, že? Musel o tom rozhodnout někdo z vlády. Někdo z těch hrdinských mužů, kteří se za mě postavili a dali mi jako panovnici politickou podporu."

Erik svraštil čelo. "Chápu," řekl pomalu.

"Nechci si je k sobě tudíž povolávat všechny," pokračovala Mercy chladnokrevně. "Ale musím se s nimi poradit, to se po slavném zatčení bídáka jaksi čeká. Ale s kým? Co když si sjednám schůzku se zrádcem?"

"Mercy, kéž by ses mi svěřila už dřív!"

"Musela jsem si to nechat rozložit v hlavě. Proč?" zeptala se se zdviženým obočím.

"Bál jsem se, že..." Erik hledal správné slovo.

"Panikařím? Hroutím se jako tehdy po ďáblově plese?" vyštěkla Mercy. "Připomínáš mi barona Ludwiga. Mluví se mnou jako s hloupou ženskou, které musí všechno vysvětlovat a marnit s ní čas."

"Ma chère, chápu, že jsi pod velkým tlakem, ale přestaň si na mě vybíjet vztek. Nemám poddajnou povahu hraběte Razumovského a nerad bych ti řekl něco, čeho bych později litoval. Ty víš, že já nejsem žádný baron Ludwig," řekl Erik pevně a Mercy zahanbeně uhnula pohledu jeho očí. Po letech slepoty shledávala oční kontakt vysoce nepříjemným, protože pak často ztrácela nit a zakoktávala se. Při opětování pohledu něčích očí si připadala zranitelná a odhalená.

"Omlouvám se, moc se ti omlouvám. Nechtěla jsem se tě dotknout. Poslední dny mi přijde, že mám vztek na celý svět," zamumlala.

"A přesto se tak úpěnlivě vyhýbáš jít vyřešit jeho následek?" zeptal se Erik smířlivě.

"Co tím myslíš?"

"Já myslím, že víš. Odmítáš jít za Zuzankou," řekl mírně.

"Mé styky s tou ženou byly ukončeny její zradou, to je myslím samozřejmé," odtušila Mercy zamítavě.

"Je to o mnoho složitější a nemá cenu předstírat opak," skočil jí Erik do řeči. "Zachovala se bláhově, když zatoužila po kouzelném korzetu, ano, ale zbytek už bylo konání Ferdinanda. Rozumím, že ti to způsobilo bolest, ale odstřihnout ji a tvářit se, že nikdy neexistovala, není dobré. Dlouhé roky ti byla nejbližším člověkem."

"Ale to všechno ona zradila!" vykřikla Mercy a vyskočila z křesla.

Erik k ní přešel a vzal ji kolem ramen. "Ferdinand pošlapal vaše přátelství, ale její vina to nebyla."

"Vidíš v ní další Julii Drawleyovou? O co ti jde?" zeptala se slabě a zběsilým mrkáním potlačovala slzy.

"Ne," dvěma prsty ji zvedl bradu a zadíval se jí do očí. Nechala ho. "Jde o to, že se jako císařovna budeš muset potýkat s následky Ferdinandova řádění. A těmi následky budou tvoji poddaní. Budou mezi nimi tisíce Ferdinandových přímých i nepřímých obětí. Aby ses mohla stát jejich královnou a císařovnou, musíš jim nejdřív odpustit za všechno, co jsi musela obětovat. Svoji rodinu, přátele, lásku. V některých případech to bude snadné, v některých to otevře staré rány. Tohle je jeden z nich."

"Eriku," zakňourala a přestala bránit slzám.

Objal ji a hladil kostnatými prsty po vlasech. "Moc bych si přál, aby to tak nemuselo být, ale nejde to. Nemůžeš se před tím schovat."

"Ano. Chápu," řekla a odtáhla se od něj. Vlastní slova jí zněla cize. Zmateně si uvědomila, že to nepromluvila Mercy, ale císařovna. Nepřesvědčivě se na něj usmála a zoufale zatoužila zbavit se bolestivé tíhy na hrudi, která ji v noci nedávala spát. Uvědomila si, že už nesnese žádné další čekání, ani sebeklam. Ráznými kroky Erika opustila a vydala se přímo k pokoji pro hosty, kde byla vězněná Zuzanka. Mercy si zoufale nevěděla rady, jak se zrádkyní naložit a tak s nimi zatím zůstávala v domě doktora Colliera.

Zuzanka byla velice bledá a špatně se jí dýchalo. "Vaše Císařské Veličenstvo," zašeptala mělce.

"Jak se cítíš?" zeptala se Mercy a rozpačitě.

"Myslím, že ten korzet nosím už příliš dlouho. Je mi těžko. A jak se cítíte vy, Madame?"

Mercy na ni překvapeně pohlédla. "Bude mi dobře," odtušila po chvíli.

"Nad čím přemýšlíte, Madame?"

Mercy se ušklíbla. "Ach, jak dobře mě znáš, Zuzanko. Přemýšlela jsem nad tvojí marnivostí."

"Marnivostí?" Zuzanka nevinně vykulila oči.

"Proč sis nechala udělat korzet u Ferdinanda, jestli ne z marnivosti?"

Zuzanka se odvrátila. "Pravda," řekla velice tiše. "To byla marnivost. Vždycky jsem měla slabost pro pozlátko císařského světa a když jsem se doslechla, že Ferdinandovy korzety nosí i lady Elvíra, první dáma společnosti," slabě polkla, "neodolala jsem. Ano, byla jsem marnivá. Ferdinand to ale přehnal, když tvrdil, že jsem vám záviděla a cítila se být ve vašem stínu. Chci říct, že já jsem to přehnala," svraštila obočí a zahleděla se do zdi.

"Už je to to samé? Co říká on a co říkáš ty?" zeptala se Mercy hořce.

"Ne vždycky," řekla slabě.

Mercy potemněl obličej.

"Být okolo něj pomáhalo. To jsem byla sama sebou. Ale byly to jen okamžiky," zamumlala Zuzanka.

"Ferdinand poznamenal cosi o lásce jako problematickém faktoru. Nevšimla jsem si, že bys k doktoru Collierovi chovala nějaké city," poznamenala Mercy.

Zuzance se místo odpovědi zalily oči slzami. "Obávám se, že jsem to dlouho nevěděla ani já, Madame."

Mercy se na ni chvíli tiše dívala. "Plakala bys takhle i pro mě?" nevydržela to nakonec.

"Já už nevím," řekla Zuzanka s fanaticky vytřeštěnýma očima. "Co se mnou teď bude?"

"Myslíš, že se tě chystám potrestat?" Mercy přešla po pokoji pro hosty, ve kterém zemřela Julie Drawleyová a křečovitě si uhlazovala šaty. "Máš na sobě ten korzet, vyšší trest snad ani neexistuje."

"Má mysl už není má, co může být horší, vskutku," přitakala Zuzanka vzdáleně znějícím hlasem.

"Nejen to," Mercy se zastavila a zpříma na ni pohlédla. "Ten korzet zabíjí."

"Nemohu si ho sundat, já vím."

"Tak jsem to nemyslela. Doktor Colliere prokázal, že pokud je ta věc nošena příliš dlouho, následky jedu napuštěné v jeho vláknech nositelku zabijí," řekla Mercy s knedlíkem v krku. Rychle se od ní odvrátila.

"Pokud si ho sundám zemřu, pokud ho budu nosit dál tak...taky zemřu?" Zuzance spadla ramena.

"Obávám se, že ano."

Zuzanka vstala a vzala ji za ruku. "Můžete mi odpustit, Madame?"

Mercy pohlédla na její bledou dlaň. "Nejednala jsi z vlastní vůle a já to vím."

"Ale odpustíte mi?"

Mercy opětovala stisk její ruky. "Ano, Zuzanko, odpustím," řekla těžce.

S divoce bušícím srdcem opustila její ložnici a setkala se s očima vojáka, který hlídal její dveře. Jste tu zbytečně, chtěla mu říct, tahle žena už nikoho neohrozí, ale mlčela. Mírně pokynula hlavou, když srazil paty a zasalutoval a rychle se vydala najít Erika.

Pořád byl v knihovně, ale nevšiml si jí, protože byl otočený zády ke dveřím, usazený u psacího stolu. Na okamžik se opřela o veřeje a vzpomínala na onu nepěknou scénu, která se tu kdysi odehrála. Na doktorovo podivné nervové zhroucení, na její krutost k Erikovi...občas se až příliš podobala svému otci. Zahanbená a rozněžnělá zároveň k němu přeběhla a objala ho oběma rukama kolem ramen. Erik na okamžik ztuhl, ale když si uvědomil, že je to ona, napětí v jeho ramenou se uvolnilo a on přiložil své dlaně na její.

"Ale, ale, ma chère!" řekl překvapeně.

Mercy se narovnala a pustila ho. "Všechno je mi moc líto, Eriku. Měl jsi pravdu, jako vždycky jsi měl pravdu."

Erik se rozhlédl po místnosti, jako by pochopil tok jejích myšlenek. "Takže jsi byla za Zuzankou?"

"Ano. A je ještě jeden pacient, se kterým si musím promluvit."

Erik povytáhl obočí.

"Chci jít za Ferdinandem. A byla bych ti zavázána, kdybys šel se mnou."

Erik si ji chvíli tiše prohlížel s velmi obezřetným výrazem v obličeji. "Ve vší úctě, má drahá, ale proč bys to dělala?"

Mercy mírně sklopila hlavu a podívala se na něj přes okraj řas jako bojácné ptáče. "Ferdinand ze souboje o trůn udělal soukromou válku. Můj otec, můj bratr - a dvakrát se pokusil zabít i mě. A nikdy to neudělal přes prostředníka, vždycky z toho udělal okázalé drama jen pro mě. Teď je řada na mě."

Erik vehementně zavrtěl hlavou. "Nemusíš přijímat pravidla jeho hry. Jsi císařovna."

"Právě proto se před ním nebudu schovávat," odvětila rázně.

Erik poraženecky rozhodil rukama. "Dobře. Nemám nejmenší chuť se s ním znovu vidět, ale samozřejmě s tebou půjdu."

Mercy mu vděčně stiskla ruku.

Ferdinand na rozdíl od Daniela neměl luxus pohodlné postele v domě nebohého doktora Colliera, ani nebyl ošetřován nejlepšími lékaři. Nacházel se ve vojenském táboře umístěném na strategické pozici blízko řeky dělící horní a dolní Tvayburg, který byl hlavním štábem generála Hewletta, největší naděje císařské armády na vítězství.

Mercy se musela ovládat, aby v neznámém prostředí nevypadala vyděšeně. Usilovně sehrávala roli důstojné panovnice, držela bradu nahoře, oči upírala před sebe a rty měla pevně semknuté, když briskně procházela zabláceným táborem a kývala salutujícím vojákům. Oficiálně byla velitelkou vojska ona, ale nehodlala se generálovi plést do práce. Vojenským taktikám věru nerozuměla. Nebyla to oficiální návštěva, ale přesto sem musela přijít opásána řády a šerpou, což ji do stále cizí role panovnice trochu pomohlo.

Na Ferdinanda její dekorum neudělalo nejmenší dojem. Ležel na skládací posteli v přísně střeženém stanu, do kterého mírně zatékalo a ač měl obličej zkřivený bolestí, pohlížel na ni přímo pobaveně.

"Takže vy tu hru na císařovnu myslíte vážně?" zeptal se jí bez pozdravu či oslovení.

Mercy sebou na okamžik trhla, jako by jí snad četl myšlenky. "Smrtelně," odtušila, když se vzpamatovala.

Erik za ní tiše jako stín vklouzl dovnitř.

"Monsieur Le Fantôme, je zajímavé vidět vás v roli věrného přítele a ochránce," zachechtal se Ferdinand, když si ho všiml.

"Proč mu tak pořád říkáte?" zeptala se Mercy ostře.

"Tak vy to nevíte? Vy to vážně nevíte, císařovno? Nevěří vám natolik, aby se svěřil se svojí minulostí - natož opětoval vaše naivní něžné city, což?"

Erik zavrčel a pokročil o několik kroků vpřed, ale Mercy ho napřaženou rukou zastavila.

"To je dávná historie, co už není pravda," řekla klidně, "a nezkoušejte na nás vaše hry. Tohle všechno jste vyšpionil od Zuzanky, vaše zázračná vševědoucnost už není zázračná," pravila s mírným úsměškem. "Ani o vašich korzetech už nikdo nemluví jako o nadpřirozených jevech černé magie. Nikoho neděsí - naopak, každý kdo o nich díky doktoru Collierovi zná pravdu, cítí jen znechucení."

"Hm! A kam pak doktora Colliera ten zázračný objev přivedl, ptám se?"

"Zabil jste ho, protože jste nemohl přenést přes srdce, že je někdo chytřejší, než vy?" ptala se Mercy ledově.

"Chytřejší? Přišel na protijed mé geniální látky? Zvládl nějaké ženě sundat můj korzet aniž by ji to zabilo?" Asi máme odlišné představy o významu toho slova," vypočítával Ferdinand nevzrušeně.

"Na tom teď nezáleží," odtušila Mercy.

"Že ne? Copak stovky vašich poddaných nenosí mé korzety? A další stovky nejsou ovlivněny jejich neodolatelnou silou pod zástěrkou krásy nějaké hlupačky?" Ferdinand se napřímil do sedu a usykl bolestí. Obě ruce měl zafačované a vyčuhující prsty na pravé ruce mu dokonce zčernaly.

"Ale počet obyvatelů Twighburského císařství nejsou stovky. Já mám sedmdesát milionů poddaných," vypálila Mercy tvrdě.

"Počítáte s Titairy, jak štědré. To je vůbec poprvé, že? Musel přijít její právoplatný panovník, aby vás k tomu donutil? Takže chcete obětovat prakticky celou svoji šlechtu ve prospěch čeho? Vyššího dobra?"

"Někam tím směřujete? Vy přímo hoříte touhou něco mi říct. Tak už se přece netrapte, jste nemocný muž," nenechala se Mercy vyvést z rovnováhy.

"Vy zase přímo hoříte touhou mě zabít. Pěkně na oprátce před zaplněným Fensmarkovým náměstím, pravda? A s velkým projevem o spravedlnosti a neochvějnosti twighburského národa navrch. Když ten spektákl oželíte, nemusíte přihlížet vyhlazení tři čtvrtin vaší šlechty a vyvražďování vašich milovaných poddaných vlastními vojáky. Jsem ochoten podělit se o své tajemství za mrzkou cenu vlastního života," Ferdinand na ni vítězoslavně pohlédl.

Mercy narovnala ramena a sepjala ruce. "To je absurdní. Já s vámi žádné dohody uzavírat nebudu."

"Takže si nad smrtí všech těch lidí myjete ruce?"