Náhradnice - 26. kapitola: Alexej

                    

„Takže ty opravdu nevíš, co má tohle povolání do paláce znamenat?“ otázal se Robert. 

Alexej odvrátil tvář od okénka, za kterými se míhaly ulice zasněženého sídelního města, a pohlédl do přítelovy tváře, ve které se zračily špatně skrývané obavy. 

„Nevím vůbec nic. Jsem ministerský předseda říše a oni se mnou zacházejí jako se zpupným děckem. Dostal jsem pozvánku na zasedání Regentské rady, nicméně ze způsobu, jakým regentka svůj dopis formulovala, se zdá, že se proti mně spolčili,“ vyprskl pohrdlivě. „Čeho tím chtějí dosáhnout, to mi zůstává záhadou.“ 

Robert povytáhl obočí. „Opravdu? Aljošo, vyostřil jsi vztahy s regentkou do neúměrných extrémů, musel jsi přece očekávat nějakou protiakci!“ 

Alexej zhluboka vydechl. „Regentskou radu tvoří ministři vlády. Mé vlády. Nemůžou se proti mně postavit, jednoduše nemůžou.“ 

Robert se dlouze odmlčel a odvrátil zrak. „Takže,“ začal podivně staženým hlasem, „to byl celou dobu tvůj plán? Jmenoval jsi do členy Regentské rady své podřízené, aby ses pojistil proti případným vzpourám?“

„Přirozeně, že to byl jeden z faktorů,“ odsekl Alexej. 

„A všechny ty řeči o tom, že potřebuješ zkušené a kompetentní muže byly lži?“ 

„Nikoliv,“ odtušil Alexej, „i to byl jeden z faktorů, vyplývající z regentčiny absolutní neschopnosti a lehkomyslnosti. 

„Začínám přemýšlet,“ zašpital Robert, „co je ve tvém slovníku definice schopného člověka. Rozumí se tím někdo, kdo ti v ničem nebude odporovat?“ 

Alexej mu užasle pohlédl do tváře. Tak známé a náhle přece tak cizí. „Aha, takže teď jsem za tyrana? To je tedy pěkné,“ zavrčel a zabušil pěstí do střechy kočáru. „Tady budeš muset vystoupit, Roberte, do paláce jsem byl pozvaný sám.“ 

„Beze všeho,“ odpověděl Robert a semkl rty do pevné linky. Bez rozloučení posbíral svou vycházkovou hůl a koženou složku s papíry a vystoupil z jeho kočáru. 

Alexej byl náhle sám. 

***

Když byl uveden do knihovny, která se nyní používala jako palácová základna Regentské rady, panovnice tam ještě nebyla. To ho však nepřekvapilo, jelikož věděl, jako moc si potrpí na dramatická entrée. 

Úkosem pohlédl na čtveřici mužů, která už seděla usazená na svých místech u oválného stolu, hned pod portrétem císařovny Margaret. 

„Pěkně zdravím, pánové,“ odtušil sardonicky. 

Jediný Dalip Yang byl té slušnosti, aby kromě zamumlaného pozdravu vstal a zdvořile ho uvedl na prázdnou židli. 

Tak takové poměry zavládly na Estellině císařském dvoře. Zdvořilost se tu už nenosí. 

„Nemůžete mi alespoň nastínit, čemu vděčím za toto potěšení?“ nevydržel to Alexej po pár minutách trapného ticha. 

„Myslím, že bude nejvhodnější, když ti všechno sdělí přímo regentka. Toto setkání byla její iniciativa,“ odvětil Yang. 

„To ale není tak docela pravda, že ne?“ zareagoval Marco Ricci s povytaženým obočím. 

„Nechme na regentce, ať nám všechno ujasní sama,“ ozval se Niels Axel, jako obvykle figurující jako hlas rozumu. 

Alexej na něj zamyšleně pohlédl. Měl si s ním před dnešní schůzkou promluvit. Jistě by byl dostatečně racionální, aby mu kloudně vysvětlil, o co tu jde. Nedělal si moc nadějí, že to bude zrovna regentka, kdo do téhle směšné frašky vnese světlo. 

Proud jeho myšlenek přerušil zvuk otevíraných dveří. 

No konečně, pomyslel si, zatímco se namáhavě zdvihal ze své židle. Tohle bylo podstatně delší čekání než jen diplomatická čtvrthodinka. 

Nebylo to však jen regentčina nedochvilnost, co ho vyvedlo z míry. 

První, co ho zarazilo, byl její vzhled. Záplava světlých vlasů, vždy vyčesaných do složitých účesů, jí dnes poněkud zplihle visela v několika uvolněných pramíncích podél obličeje. Její tvář se z nějakých důvodů zdála být starší a nekonečně unavená, což dokládaly i kruhy pod jejíma zarudlýma očima. Všechno na té pyšné ženě křičelo poraženectvím, dokonce i způsob, jakým vešla dovnitř. Nebylo pro to lepší pojmenování – všechno na ní bylo matné. 

Aby všem překvapením dne nebyl konec, vzápětí do místnosti vplul Sebastien, princ dánský. Jako pravý opak regentky do místnosti vstoupil s pohledem člověka, který to tu celé vlastní, s přívětivým úsměvem na rtech a hrdě vypjatý, div mu neodlétly knoflíčky u saka. 

Alexej vrhl otrávený pohled na Oliwiera Wójcika usazeného po jeho pravici. To mu nemohli říct, že se dnešní schůze bude účastnit i on? Proč tu sakra byl? 

Ke svému nebetyčnému překvapení však na tváři svého kolegy vyčetl zrovna takový, ne-li ještě větší údiv, jaký pociťoval on sám. Rychle se rozhlédl po zbylých mužích a nepatrně se ušklíbl. 

Nikdo z nich to nevěděl. 

Tolik tedy k jejich spolčování. Regentka si tropí blázny z nich všech a nikdo v tomhle cirkusu není o nic moudřejší než ten druhý. 

Toto zjištění Alexejovi značně zlepšilo náladu a on se s úsměškem oběma poklonil. 

„Já-,“ začala regentka ochraptělým hlasem, ale potom se stalo nemyslitelné. 

„Když Její Císařské Veličenstvo dovolí, začal bych dnes já,“ skočil jí do řeči princ Sebastien s širokým úsměvem. 

V regentčiných očích se zablesklo a Alexej se už těšil na scénu, kterou mu za takovou drzost ztropí. Škoda, že se nemohl se svými kolegy narychlo vsadit o to, kolikrát mu řekne ‚já jsem císařovna‘. 

Jenže nic takového se nestalo. 

Dech, který nabrala, nepochybně aby spustila svoji obvyklou tirádu, zase vypustila v tichém povzdechu. 

„Máte pravdu, pane. Bude lepší, když vám předám slovo,“ pronesla téměř neslyšně a pokorně mu ustoupila z cesty, aby se usadila na svou židli v čele stolu. 

Intenzita tázavých pohledů, které si mezi sebou členové Regentské rady s Alexejem vyměňovali, se ještě vystupňovala. 

„Vážení pánové,“ začal Sebastien a jeho pohled potemněl do hrůzu nahánějícího výrazu, když ho přerušilo zvučené zaklepání na dveře. 

Dovnitř vstoupil regentčin tajemník Smith a prkenně se poklonil. 

Regentka se zřejmě chystala něco říci, ale princ dánský ji znovu přehlušil. 

„Jak se opovažujete? Nedal jsem jasné instrukce, aby nás nikdo nerušil?!“ vyjel na Smitha a všichni sebou bezděčně škubli. Sebastien nezvýšil hlas, přesto se však jeho slova do Alexeje zabodla hůř, než kdyby začal tropit scény. 

Vrhl na prince dlouhý pohled. Už dlouho si říkal, že toho muže nesmí podceňovat a každým dnem nalézal nové důkazy o pravdivosti svého prvního dojmu. Kéž by jeho slovům naslouchala i císařovna Lyrica….

Alexej musel před nebohým Smithem smeknout, neboť se zdál princovým temperamentem zcela nepoznamenaný a nevzrušeně si pročistil hrdlo. 

„Nevyrušoval bych, kdyby se nejednalo o zprávu nejvyšší důležitosti,“ odtušil klidně. „Jedná se o otázku národního významu, o které musí být Její Císařské Veličenstvo neprodleně informováno.“ 

Všichni se zahleděli na regentku, která z neznámých důvodů tázavě vzhlédla k Sebastienovi. Ten se na ni ušklíbl a přikývl, načež regentka vstala a přešla k Smithovi. Alexej postřehl, že se při chůzi zvláštně kolébá, jako kdyby měla potíže udržet se na nohou. Snad nebyla opilá? Už by se ničemu nedivil. 

Nasadil nenucený výraz a ačkoliv se tvářil, že se nedívá, důkladně zkoumal výměnu mezi Smithem a regentkou. Jestliže to byla otázka národního významu, měl na tuto zprávu zrovna takové právo jako ona, ne-li větší, zatraceně! 

Nepatrně se napřímil, když viděl, jak regentčina bledá tvář bledne ještě víc, jak jí na okamžik spadla čelist a vytřeštila oči. 

„Jste si jistý?“ vyjekla nahlas, takže i zbytek mužů, po Alexejově vzoru předstírajících, že se nedívá, na ně nepokrytě zazírala. 

„Naprosto jistý, Madam,“ přikývl Smith. 

Regentka krokem nyní ještě vratším předstoupila do středu místnosti. 

„Její Veličenstvo císařovna Lyrica procitla,“ oznámila regentka dutým hlasem. Zavrtala se dlouhým pohledem do prince Sebastiena a do tváří se jí konečně nahrnula trocha barvy. „Hádám, že tato novina ruší oznámení, které jste hodlal učinit?“ 

Sebastien k ní vykročil a Alexej by přísahal, že se jeho tvář na okamžik zkroutila do zběsilého výrazu, ze kterého šla naprostá hrůza, ale ten okamžik přešel tak rychle jako přišel, a on tak nabyl dojmu, že se mu to nejspíš jen zdálo. 

Ostatně sám byl tak rozrušený, že se s ním na okamžik zatočil celý svět. Jeho modlitby byly vyslyšeny! Všichni už Lyricu pohřbívali, ale ona zase jednou ukázala, že je mnohem silnější, než si lidé myslí! Musel se několikrát zhluboka nadechnout  a vydechnout, aby se uklidnil a zachoval si důstojnou tvář. Ve skutečnosti mu bylo stejnou měrou do tance jako do dojatého pláče. Skončilo to. Nejhorší noční můra Twighburgu skončila. Je po všem. 

„Pravdaže. Ve světle této zprávy sebedůležitější témata Regentské rady ztrácí na významu. Nemám snad pravdu?“ probudil ho hlas prince Sebastiena z radostných myšlenek. 

„Přirozeně. Tohle mění všechno,“ vystoupil Alexej do popředí a nenamáhal se potlačovat vítězoslavný tón. „Musíme samozřejmě získat lékařskou zprávu a vyhodnocení císařovnina fyzického i duševního stavu, než zrušíme regentství,“ s úšklebkem se zadíval na regentku, která však nijak nezareagoval a upírala pohled do podlahy. Nejzvláštnější na tom bylo, že se tvářila, jako kdyby se jí nesmírně ulevilo. „Ale bez ohledu na prohlášení lékaře, a aniž bych znal program dnešní schůze, vám mohu říct, že nic z dnešních témat v tomto novém světle není aktuální. Tímto schůzi ruším.“ 

Vyzývavě pohlédl na regentku. Jen ať se mu pokusí odporovat, on s ní zatočí!

Jenže pohled jejích očí byl naprosto prázdný a nazelenalý odstín, který nabral její obličej, mu naznačoval, že na žádné hádky beztak nemá sílu. Němě Alexejovým slovům přikývla a to byla jediná reakce, jaké se jim od ní dostalo.

Sledoval, jak Regentská rada (které už brzy snad nebude potřeba) opouští v čele s princem Sebastienem místnost. 

„Tohle je to nejlepší, co se v tuto chvíli mohlo stát,“ pronesla regentka nepřítomným hlasem. „Ale přesto….vaší nenávisti navzdory – mohla bych být dobrá císařovna. Jen kdybych dostala šanci. Byla bych se ochotná učit se a napravit své chyby,“ dřív než se Alexej zmohl na odpověď, obrátila se k odchodu. 

„Regentka je mrtvá, ať žije císařovna,“ zahuhlala morbidně namísto rozloučení a práskla za sebou dveřmi. 

Alexej nakrabatil obočí a na okamžik zaváhal. Potom zazvonil na Smitha. 

„Dohlédněte na regentku, buďte tak laskav. Obávám se, že je hysterická.“