Náhradnice - 7. kapitola: Alexej

Oheň v krbu už dohoříval, ale v sídle twighburského parlamentu už vůbec nikdo nebyl, dokonce ani posluhovačka, která by skomírající plamen přišla obnovit. Alexej dlouze zívl a jeho první náměstek, Robert Leverton, ho po pár vteřinách nechtěně napodobil.

"Takže ještě jednou," ozval se Robert, dost možná jen proto, aby se mluvením udržel vzhůru, "titairijský ministerský předseda se dušuje, že atentát na císařovnu regentku byl spáchán někým zvenčí."

"Ano," potvrdil Alexej zasmušile a pohlédl na štos telegramů na svém pracovním stole.

"Tvrdí, že jeho tajná policie získala dostatek důkazů, aby vyloučila zavinění jak Titaiřanů, tak Twighburčanů, ale na nikoho konkrétního i přesto ukázat nemůže."

"Nemůže, ano," poškrábal se Alexej ve vlasech.

Robert na něj upřel nezvykle přímý pohled. "Věříme mu?"

---

Alexej vzdychl a s úpěním vstal ze židle. Ano, toť otázka. "Všechno, co přichází z Titairy musíme brát s jistou skepsí," začal uvážlivě a postavil se k oknu. "Zvlášť potom informace od našeho stříbrného vlka," dodal a znovu vzdychl. "Nesmíš zapomínat, že to byl on, kdo prakticky z ničeho vybudoval titairijskou tajnou policii. Jak vážně můžeme brát slova bývalého špiona?"

"No právě," neudržel se Robert, "vlk moc dobře ví, jak…eh, nakládat s informacemi. Možná se nás jen snaží svést ze stopy."

"Jenže proč by se do takové konspirace pouštěl? Titairy nás potřebuje, to je prostě fakt. Když ztratí naši ochrannou ruku, Francouzi, Prusové, Britové, Rusové…ti všichni se poperou o to, kdo si jejich území zabere dřív - jako už tolikrát v minulosti," váhal Alexej. "Titairy je malé a bezbranné ale na druhou stranu také velice lukrativní, a to je špatná kombinace na to, aby ostatní mocnosti prostě akceptovali jeho nezávislost a nechali ho volně existovat. Tak dobré podmínky jako od nás, od nikoho jiného nedostanou. Vlk je možná zatracený paličák, ale tohle všechno ví."

"Prostě se jen snaží svést vinu jinam, je příliš hrdý, než aby přiznal, že se nějaký bláznivý Titaiřan pokusil zabít regentku!" oponoval mu Robert.

"Opravdu by byl kvůli patriotismu ochoten riskovat mezinárodní konflikt - konflikt, do kterého by bylo ve výsledku vtaženo i Titairy?" zapochyboval Alexej.

Robert se rezignovaně opřel do vybledlého křesla. "Takže my mu věříme," zkonstatoval ohromeně.

"To je stanovisko, se kterým zítra předstoupím před vládu," přitakal Alexej zkroušeně.

"Ale jak si tím pomůžeme? Jestli začneme ukazovat prstem do zahraničí, jen tím situaci zhoršíme, vždyť nemáme žádné důkazy!" nedal se Robert.

"To je to, Roberte. Nesmíme ukazovat prstem. Všichni diplomaté budou zítřejší schůzi pečlivě naslouchat a my nikomu nesmíme dát záminku, zvlášť ne těm, kteří za tím útokem reálně stojí" Alexej zašmátral v náprsní kapse po svém kapesníku.

Robert povytáhl obočí. "A potřebují vůbec nějakou záminku, když na nás útočí takhle ze zálohy, přes osobu regentky? Očividně jim nedělá problém dávat rány pod pás!"

Alexej své hledání vzdal. Už zase ten zatracený kapesník ztratil. "Ne, očividně ne. Za starých dobrých časů si země, která chtěla napadnout druhou, prostě našla nějaký, jakýkoliv, důvod a vyhlásila válku. Očividně vstupujeme do nových časů, kdy se přistupuje ke skrytým útokům a napadání zevnitř."

"To je o co jim jde? Dohnat nás k občanské válce?"

Alexej se hořce uchechtl. "Nemám nejmenší ponětí. Tápám ve stejné tmě jako ty, a jediné, co ti mohu předložit, jsou moje domněnky. Ale není to nic nového - všichni si na nás brousili zuby už za Ferdinandovy krize. Čekali, jak se to u nás semele, aby mohli přijít a dorazit zbytek. Jenže potom se stalo nemyslitelné a Perebellové si díky Margaret udrželi trůn. Ale i tehdy - jen si vzpomeň - zatímco naše země ji oslavovaly jako hrdinku, naši sousedé ji dlouhé roky z takových či onakých absurdních důvodů odmítali uznat za svrchovanou panovnici. A teď, když se všechno po dlouhé době zdálo stabilní a dobré, přišlo tohle. Regentství."

"Regentství je ale zcela zákonné, máme ho i v ústavě," nafoukl se Robert.

"Ano, my ano. Ale kolik našich sousedů situaci vnímá stejně?" upozornil ho Alexej.

"Nemohou uplatňovat svoje zákony na naši zemi," opáčil Robert suše.

"Někdy jsi ještě větší idealista než ten zatracený Mathieu Durand," vpálil mu Alexej do obličeje, ale Robert jen přetočil očima.

"Víš co, Alexi, vždycky když začneš vytahovat Duranda, je to pro mě znamení, že všechno, co už mělo být řečeno, řečeno bylo, a je čas jít spát. A že mně se chce spát už opravdu hodně. Takže přeji dobrou noc a hodně štěstí na zítřejším zasedání vlády, protože ho budeš potřebovat," dodal trochu zlomyslně a s tím se s pozoruhodnou rychlostí vytratil z jeho kanceláře.

Alexej pohlédl na hodiny a hned mu bylo jasné proč. Na okamžik zauvažoval, že se i on otočí doma, ale v tuhle chvíli už to asi nemělo smysl.

O pár hodin později už ve vedlejší místnosti slyšel tlumený šramot postupně přibývajících nohou a hlasů, a s nešťastným výrazem vstal od svého stolu, kde poslední hodinu už stejně jen klimbal, a zazvonil si o kávu. Tečkou po dlouhé noci mu bude ještě delší den - to aby ta káva byla opravdu silná.

O pár minut později do jeho kanceláře vplul jeho mladý asistent, usilovně potlačující zívání, jak mu na stůl kladl podnos s kávovým setem. A co mám potom říkat já, pomyslel si Alexej trochu pobaveně, když ho pozoroval šouravě odcházet ze svých dveří. Nijak se svojí kávou nespěchal, odkládal ten okamžik, kdy bude muset vstát, poskládat si papíry do koženého kufříku, sejít ty zatracené schody na zasedání vlády a nechat se zaživa sežrat konzervativci. Bohužel, žádný kávový šálek však není bezedný.

Později toho dne se jeho chmurná předpověď do puntíku vyplnila. Přednesl vládě zprávu o neúspěšném pokusu o atentát na císařovnu regentku, včetně vlkovy zprávy, která razantně odmítala, že by byl vražedný pokus naplánován a uskutečněn obyvateli Twighbursko-Titairijského císařství, a která jedním dechem upozorňovala na zvýšenou aktivitu zahraničních velvyslanců a špionů působících v Aquiře, která stanovisko titairijské tajné policie potvrzovala, a ukazovala na nekalé jednání některých ze spojenců. Alexej si dal zvlášť záležet, aby ani po provokacích z poslaneckých lavic nezmínil jméno nikoho konkrétního. Však taky žádné jméno neměl, zatraceně.

Šumění, které se při jeho slovech rozléhalo sálem, dávalo jasné znamení, v jakém duchu byla jeho zpráva přijata. A kdyby snad byl přece jen na pochybách, mohl se o plném efektu katastrofy přesvědčit hned při následující interpalaci, když ho u pultíku pod vlajkami Twighburgu a Titairy vystřídal Stenford Reed z čela konzervativní strany. Alexej si už preventivně podložil bradu rukou, protože mu bylo jasné, že tohle bude na dlouho.

"Posloucháme tu procítěná slova pana ministerského předsedy ujišťující nás, že atentát na naši svrchovanou panovnici na půdě titairijského hlavního města není vinou Titaiřanů," pronesl se zvláštním důrazem na každém slovu. "Nasloucháme tu závěrům titairijské tajné policie přednášené twighburským ministerským předsedou, opakovaným, co opakovaným, papouškovaným, bez špetky pochybností, nekriticky přijímaných za pravdu!" vykřikl s nafouknutými tvářemi a Alexej koutkem oka zaznamenal zesměšňující karikaturu horečnatého řečníka, kterou si do svého zápisníku čmáral Robert, sedící po jeho pravici.

"Jestli se to dostane do novin, jakože by to nebylo poprvé, vlastníma rukama tě zaškrtím," varoval ho bez humoru.

"Titaiřané nikdy nerespektovali naše nejmilostivější panovníky, vážení kolegové, nikdy!" pokračoval Reed a Alexej k němu znovu neochotně obrátil pozornost. "Náš velký národ se s Titairy spojil za vlády Jeho Veličenstva císaře Alberta. Šlo prosím pěkně o zcela dobrovolné, z jejich strany žádané a vymodlené spojení, které zachránilo jejich území před roztrháním na několik kusů mezi Prusko, Rakousko a Francii!"

"Ale ne. Historické okénko. Budeme tu ještě hodinu," zasténal mu do ucha přidušeným hlasem Robert.

Alexej s tímto poznatkem v zásadě souhlasil, přesto ho však okřikl, aby se zdržel komentářů.

"Co jsme za tento riskantní krok dostali nazpět? Úctu, respekt? Ne! Omluvilo se Titairy za vraždu císaře Alberta, vraždu zorganizovanou neslavným Ferdinandem z titairijského královského rodu?"

"NE!" zahučeli konzervativci sborově a Alexej si skryl obličej v dlaních. Tak tohle se v divadlo zvrhlo pozoruhodně rychle.

"Omluvilo se Titairy za pokus o vraždu Albertovy vnučky, císařovny regentky, spáchané na místě jejich první univerzity, na místě reprezentujícím titairijské údajné osvícení?"

"NE!" odpověděl mu jeho věrný sbor.

"Pořád nechceš, aby ten obrázek skončil v novinách?" zeptal se ho Robert velice nápomocně a Alexej shledal, že už nemá sílu odpovídat.

"Opravdu budeme bez vlastního vyšetřování přijímat závěry vyšetřování titairijské policie?" pokračoval Reed a Alexej si protřel únavou pálící oči. "A co víc, připustíme, aby naše panovnice, očividně v nebezpečí, v té nestabilní zemi zůstávala, a dokonce svoji cestu rozšířila o nové zastávky?"

Mezi liberalisty se vzedmula vlna hromového bručení, které nakazilo dokonce i pár konzervativců. Zpochybňovat rozhodnutí císařovny - bez ohledu, jestli je to regentka nebo ne - bylo až příliš troufalé a problematické. Brzy zakročil předsedající, který udeřil paličkou do stolu tak energicky, až se mu z bílé paruky, která tvořila součást jeho tradičního oděvu, vzedmul obláček pudru.

"Koruna žádá, aby poslanec Stenford Reed opustil řečnický pult pro závažné porušení protokolu," oznámil stařeckým hlasem.

"Chvála Bohu," ulevil si Robert.

"Ne, Roberte, nikoho nechval," přerušil ho Alexej ostře a naklonil se k němu blíž, aby je nikdo neslyšel, "to že konzervativci všelijak útočí na Titairy nikoho nepřekvapuje, ale že se Reed pustil do regentky…to není dobré, to vůbec není dobré," opakoval se svraštěným obočím a překotně házel svoje poznámky do kožených desek, na kterých byly vyražené twighburská lvice s liškou. "Kdyby mě někdo sháněl - prostě si něco vymysli, já odcházím. Dneska už mi stačilo."

Robert soustrastně pokýval hlavou. "Běž se vyspat, Aljošo, vypadáš jako smrt."

"Děkuji pěkně," ucedil Alexej a s posledním kývnutím hlavy mířeným svým spolustraníkům kvapným krokem opustil sál dřív, než by si jeho útěku mohl všimnout Reed.

Jestliže unikl Reedovi, byl tu jeden další člověk, se kterým takové štěstí neměl.

"Pane ministerský předsedo, vidím, že dnes máte bouřlivý den, přesto však doufám, že si na mě najdete pár minut," oslovil ho melodický hlas.

Alexej se neochotně zastavil. Kohokoliv jiného by poslal do háje, ale majitele tohoto hlasu nemohl, a tak se jen unaveně poklonil. "Vaše Královská Výsosti, samozřejmě."

Princ Sebastien v naznačení díků nepatrně sklonil hlavu, ačkoliv i jemu bylo jasné, že Alexej v tomto ohledu neměl tak docela na výběr.

"Nevěděl jsem, že jste nás dnes poctil svojí přítomností, pane," odkašlal si Alexej.

"Ach, sledoval jsem dnešní zasedání z galerie. Vzhledem k okolnostem jsem tušil, že bude…nabité informacemi," opáčil princ s mírně zlomyslným úsměvem.

"Všechny informace jsem do paláce poslal ještě včera v noci," odtušil Alexej odměřeně.

"A já si toho velice cením. Co jsem měl na mysli je, že se člověk o chodu národa nejvíc dozví, když má možnost vyslechnout si jeho čelní představitele v období krize - ta totiž ukazuje skutečný charakter," poučil ho princ.

No tak Reed skutečný charakter bezesporu ukázal, napadlo Alexeje chmurně, ale jinak na princova slova zareagoval pouze zdvořilým kývnutím.

"Chtěl jsem vás u této příležitosti požádat, abyste přehodnotil svůj názor ohledně mého potenciálního odjezdu do Titairy," ujal se znovu slova, když mu bylo jasné, že z Alexeje žádnou odpověď nedostane.

Alexej svraštil obočí a naklonil hlavu na stranu v domnění, že musel se přeslechnout. "Vy byste…vy byste chtěl odcestovat do Titairy bezprostředně poté, co tam byl na Její Císařské Veličenstvo spáchán pokus o atentát?" ujišťoval se.

Princ se usmál, ale jeho oči zůstávaly nicneříkající. "Z vaší řeči jsem pochopil, že Titairy je perfektně bezpečná země."

Alexej povytáhl obočí. Tak v tom případě ho princ moc dobře neposlouchal - jestli se něco za svoji dlouhou kariéru naučil, tak to bylo absolutní vyhýbání se slovu perfektní. "Atentát nebyl zorganizován obyvateli Titairy, to je pravda, ale pořád zůstává faktem, že se…stal," odpověděl opatrně.

"Ano, jistě," zamával princ rukou, jako kdyby Alexej jenom otravně slovíčkařil. "Moje pointa ale je, že se změnily okolnosti. Když jsem se posledně navrhoval jako doprovod Jejího Císařského Veličenstva v Titairy, velice správně jste návrh vyhodnotil jako mediálně nežádoucí," Alexej se zatvářil pochybovačně, ale se zájmem si vyslechl, kam tím vším drahý Hamlet míří, "císařovna, která v tu chvíli potřebovala největší podporu, byla samozřejmě Lyrica. Nikdo nesmí pochybovat o tom, kde leží má loajalita."

"Děkuji, že to říkáte, pane," zamumlal Alexej uvážlivě, když princ učinil významnou odmlku.

Sebastien netrpělivě kývl. "Jenže okolnosti se změnily, že ano? Pakliže na císařovnu regentku zaútočil někdo ze spojenců, znamená to, že je její pozice křehčí, než jsme se domnívali, že existují lidé, kteří nevěří v její legitimitu."

"To je jedna z teorií," pronesl Alexej vyhýbavě.

"Chci pro Twighburg to nejlepší, pane ministerský předsedo. Vím, že se momentálně nacházím v obtížné situaci - oficiálně tu jsem stále jen jako host, ale rád bych činy, a nejen pouhými slovy, zdůraznil, že Twighbursko-Titairijské císařství je mi domovem," dokončil Sebastien svoji myšlenku, ale Alexej si stále nepřipadal o mnoho moudřejší.

"Ujišťuji vás, pane, že nikdo vaše postavení nezpochybňuje ani nemarginalizuje," pronesl po chvíli zamyšleného ticha.

"A já si vaší pohostinnosti nesmírně vážím," vrátil mu princ zdvořilost, "a právě proto se chci odvděčit, podpořit císařovnu regentku a ukázat, že Dánsko její postavení uznává a respektuje. Jinými slovy se domnívám, že pokud bych se rozhodl císařovnu regentku veřejně podpořit, za těchto nových okolností by už nikoho ani nenapadlo mé chování nevhodně překrucovat, a vaše kdysi oprávněné obavy tím pádem už nejsou aktuální problém."

Alexej se zhluboka nadechl a urovnal rohy papírů vyčuhující z jeho desek, aby získal trochu času. "Připisujete mi větší pravomoci, než jaké reálně mám, pane. Rozhodnutí o vašem odjezdu do Titairy náleží výsostně císařovně regentce. Já mohu jen radit, doporučovat a předávat své zkušenosti,"

"Jsem si velice dobře vědom rozsahu vašich kompetencí, ujišťuji vás," přerušil ho Sebastien vlídným hlasem, "a přesně to po vás uctivě žádám. Poraďte, doporučte a předejte zkušenosti. Udělal byste to pro mě?"

Alexej poněkud mrzutě odvrátil zrak, zhoupl se na špičkách a poté neochotně přikývl. "Zprostředkuji císařovně regentce vaši žádost, pane."

Sebastien se zvolna usmál. "Jsem vám zavázán, pane ministerský předsedo."

"Není důvod, pane," odtušil Alexej.

Sebastien se jen znovu usmál a svižným krokem opustil plnící se chodby. Vícero poslanců očividně napodobilo jeho pokus o útěk, ale Alexejovi na tom už nesešlo. S přimhouřenýma očima sledoval vzdalující se záda prince dánského.