Jak Notre Dame de Paris nabourává stereotypy aneb výběr mých oblíbených okamžiků z muzikálu

Chci se ještě vrátit k Notre Dame de Paris a více se porýpat v muzikálu samotném, protože v mém prvním článku v této rubrice jsem se věnovala spíše "odlišnosti" tohoto muzikálu, a jak to ovlivnilo jeho různá světová uvedení, takže si beru za povinnost se k němu ještě jednou vrátit. :D Co jsem v minulém článku vyzdvihovala, bylo skvělé vykreslení jednotlivých postav bez jakéhokoliv přikrášlování. Tady je mých jedenáct oblíbených momentů z muzikálu, na kterých je to všechno mnohem krásněji a jasněji ukázáno, než jakákoliv má další slova chvály. :D

Le temps des cathédrales

Mimo zřejmý fakt, že je to moc krásná píseň, mě velmi zajímá Gringoirova role v celém dramatu. V knize je to vedlejší postava s dobrými úmysly, které jsou Frollem zneužity a překrouceny. V muzikálu dostal roli vypravěče, která se snad i trochu nabízí kvůli jeho povolání básníka a vypravěče. Co je ale zajímavé je jeho osobní zapojení do příběhu - na jednu stranu je sám jedním z hráčů v ději, stane se Esmeraldiným manželem, snaží se jí pomáhat kdykoliv to jde, a jako takový aktivně zasahuje do dění, ale zároveň si od příběhu jako vypravěč zákonitě musí udržovat jakýsi odstup, ostatně v písni naznačuje, že ví, jak příběh Esmeraldy skončí, čímž do jisté míry vytváří tzv. zcizující princip. Tato jeho střídavě aktivní i pasivní úloha z něj vytváří skutečně unikátní postavu muzikálového vypravěče. Pro srovnání se nabízí Che z Evity, který do příběhu hlavní hrdinky není přímo angažován, v žádném bodě se jejich životy reálně nestřetnou, a zatímco Evita stárne a chřadne nemocí, on zůstává stále mladý, jeho vklad do příběhu pramení zejména z jeho vztahu k Evě - pohrdá jí, nenávidí ji, zároveň ji však i skrytě obdivuje a lituje a tím reflektuje smíšené názory na tuto ženu, které přetrvávají dodnes. Nebo tu máme Lucheniho z Elisabeth das Musical - ten příběh císařovny vypráví retrospektivně, coby duch ze záhrobí, ale především coby její vrah, jeho a Alžbětina dějová linka se přímo střetnou až na samém konci muzikálu, o to osudovější setkání to však je. Gringoire tak oproti těmto dvěma tvoří ještě další, třetí typ vypravěče, který do příběhu průběžně vstupuje coby aktivní hráč, jindy coby odosobněný průvodce.

---

Bohemienne

Tuhle píseň sem dávám zejména jako příklad velmi dobrého představení hlavní hrdinky - show not tell v praxi. Už v její první písni slyšíme první zmínku o Andalusii, ke které se Esmeralda později vrací, textař chytře v divákovi zasadil semínko pocitu, že Andalusie je pro Esmeraldu jakési bezpečné místo, které si představuje, když je jí úzko, místo, kam se vrací i později ve druhém dějství, kde čelí Frollovi, a tudíž má tato opětovná zmínka o to větší emoční efekt.

Ces diamants-la

Tenhle duet mě přímo fascinuje. Člověk by na základě muzikálových stereotypů docela bezpečně čekal, co dostane - naivní, něžnou mladou dívku, jejího milého, kterým je krásný statečný rytíř, idylka, romantika. I hudba by tomu napovídala. Ale potom se člověk zaposlouchá do textu (nebo začte do anglických titulků, lol) a uvědomí si, jak majetnicky Phoebus o Lilii mluví, jak si je jistý sám sebou, že jí v té písni z velké části ani nevyznává lásku, jako se spíš chvástá tím, že to ona miluje jeho. I Lilie zpívá, že si Phoebus neuvědomuje pravou hloubku její lásky, což by se dalo považovat za jakýsi foreshadowing jejího počínání v druhém dějství….

Je to romantický duet, ano, ale ne tak úplně, jak bychom si ho představovali…

L'enfant Trouvé

Tuhle píseň sem dávám z podobného důvodu jako duet Phoeba a Lilie - tvůrcům se v jedné písni povedlo dokonale vyjádřit dynamiku vztahu dvou postav. A ani v tomto případě se nejedná o úplně idylický a zdravý vztah, co si budeme.

Určitě sem musím dát video z tour verze muzikálu, hrozně se mi líbí, že tady Frollo s Quasimodem zůstává na jevišti, takže vidíme jeho reakce na Quasiho slova. Jedno přirovnání použité v této písni se mi zvlášť zarylo do paměti, protože tak perfektně vystihuje jejich vztah - totiž, že Quasi Frolla miluje oddanou láskou psa ke svému pánovi. A co se mi zvlášť líbí na tour verzi je i fakt, že Frollo ke Quasimu natáhne ruku, ten sebou trhne a skrčí se, protože čeká ránu, ale když zjistí, že ho Frollo chtěl jen pohladit, jaksi dojemně vděčně se k němu přitulí…ach, jednomu to láme srdce.

Beau Comme Le Soleil

A další duet - stojí za zmínku pozorovat, jak odlišně a zároveň totožně Lilie a Esme o Phoebovi zpívají. Esme tak trochu fantazíruje, nazývá ho synem krále, neví toho o něm tolik jako Liilie, takže záhy začne zpívat spíš sama o sobě, o své lásce k němu, která je větší než ona sama. Lilie ho naopak popisuje přesně tím, čím je - rytíř krále, který ji drží tak pevně, až by si přála utéct, ale touha zůstat je nakonec silnější. Je to pořád zamilované vyznání, ale jaksi racionálnější, uvědomělejší.

Prostě tenhle muzikál je perfektní ukázka, jak psát své postavy, jak je charakterizovat, jak ukázat, ale neříkat.

Déchiré

Déchiré je nanejvýš zajímavá píseň. Pracuje s dalším typickým muzikálovým stereotypem - písní rozervaného muže. Takový rozervaný muž může mít konflikt ohledně spousty věcí - láska, povinnost, Mozart..

A na první pohled se takovouto písní zdá být i Déchiré - ach, nebohý Phoebus, rozerván mezi dvě ženy, bla, bla, bla…

Is he really, though?

Phoebus moc dobře ví, co se chystá Esme a Lilii udělat, a ještě lépe si je vědom následků pro obě z nich. Ostatně, sám vám to všechno zazpívá: jednu chce na jednu noc, jednu chce na celý život. Jeho plán je od začátku prostě Lilii podvést, využít Esme na jednu noc a utéct, on vůbec není rozervaný, on jenom chce sám sobě, případně divákům (pakliže narušíme čtvrtou stěnu) ospravedlnit co dělá, a zahaluje to do hávu rozervanosti, protože jako pravý pokrytec se chce tvářit jako ten dobrotivý rytíř, jako někdo, s kým bychom měli soucítit…

Povídejme si něco o naprostém převrácení všech očekávání, tenhle muzikál je přímo horská dráha.

Belle

Píseň tří mužů o jedné ženě. Esme je celou dobu písně přítomná na jevišti, přitom ale vlastně není. Není to ta opravdová Esme, je to jen představa těch tří, žena, která měla tu smůlu, že si do ní tři pomatenci začali projektovat svoje touhy, žena jako neživý objekt.

Můžeme vést debaty, že Quasimodo byl jediný, který ji miloval opravdu čistou láskou, který ji k ničemu nenutil, ani nepodváděl, ale čistě z hlediska této písně…ani jeho výroky na její adresu nejsou úplně bezproblémové.

Jenže pak je tu samozřejmě Frollo. Starý kněz, který za celý život nejevil zájem o ženy, takže teď si asi prochází nějakou opožděnou pubertou a neví, co si s tím počít. Není přece jeho vina, že se stal posedlý Esmeraldou, za to samozřejmě může Esmeralda. On je úctyhodný arcibiskup, tudíž ona byla seslaná na Zem, aby ho pokoušela, ona je ztělesněním všech hříchů, Frollo přece neodpovídá za své činy, to je jasné, že jo, to ona ho vyprovokovala. (To je sarkasmus, jestli jste to náhodou nepoznali, btw.)

Phoebus už víceméně své pravé barvy odhalil dávno. Přemýšlí, jestli je Esmeralda ještě panna, chtěl by ji o tento věneček připravit a ideálně by mu vyhovovalo, kdyby na to Lilie jeho snoubenka, nikdy nepřišla. Skvělý mladý muž, tenhle Phoebus.

Tu vas me détuire

Frollo je absolutně ohavná postava, ale přece mě fascinuje, a obecně všechny jeho scény se řadí k mým nejoblíbenějším (i když s tím má jistě co do činění i Daniel Lavoie). Co mě na něm zvlášť zajímá, je způsob, jakým jsou uchopena jeho sóla. Kdyby člověk neznal kontext, tak by ho litoval - on sám sebe skutečně vidí jako oběť, nešťastně zamilovaného muže, jehož láska převrací a ničí celý jeho svět, projevuje spoustu emocí, ale ani špetku lítosti za své činy, protože on si ani nepřipouští, že by něco dělal špatně, to by totiž nezapadalo do role osudu vzdorující oběti, kterou sám sobě přisoudil.

Není to pokrytectví, jako v případě Phoeba, Frollo si vyloženě postavil vzdušné zámky, ve kterých žije, úplně mimo realitu (a jistě i nějaká ta mentální porucha, heh).

Les cloches

Jakkoliv mě obvykle oslovují spíše pomalé písně, moje nejoblíbenější sólo Quasimoda je právě tahle píseň právě pro její energičnost.

Použití zvonů, které Quasi rozeznívá při různých příležitostech k vyjádření jeho smutku a osamělosti je moc pěkný nápad, a i ta choreografie s tanečníky zavěšenými na spuštěných zvonech se mi moc líbí.

La monture

Na první pohled Lilie vypadá jako postava vytvořená coby kontrast k Esmeraldě. Oheň a voda, pouliční tanečnice a nevinná čistá dívka…co se jmenuje Lilie, kolik víc nápověd byste chtěli. A potom přijde píseň jako tahle. Ta zákeřnost, ta krvelačnost. Lilie moc dobře ví, že ji Phoebus podvedl vědomě, nějaké začarování, na které se to snaží svést Phoebus, je hloupost. No na druhou stranu, když bude Esmeralda mrtvá, bude snadné předstírat, že se to nikdy nestalo, pokračovat v životě jako by nic...žádná postava v tomhle příběhu není taková, jaká se na první pohled zdá být, a to mě na tom tak baví.

Vivre

Píseň o touze po lásce a životě, možná zčásti i smutná předtucha a rozhodně jedna z největších písňových ironií muzikálového divadla. Kapesníčky připravit!