Náhradnice - 5. kapitola: Danielle

Větrný den Danielle neúnavně vháněl vlasy do očí, a měla nepříjemný pocit, že musí být celá rozcuchaná. Zato Estella jako obvykle vypadala naprosto dokonale. A kdyby se jí nějakou náhodou jeden vlásek z komplikovaného účesu přece jen uvolnil, alespoň pět dalších lidí bylo připraveno okamžitě zasáhnout. Danielle nepatrně vzdychla. Pozorovala malou holčičku, jak před Estellu klopýtavě předstoupila, s dětskou vážností vysekla pukrle, a předala jí kytičku bílých šeříků. Estella květiny přijala a s neutuchajícím širokým úsměvem, ze kterého ji už musely bolet tváře, holčičku pohladila po tváři. Ta se s výrazem výsostné úcty za dané místo chytila, a úžasem otevřela ústa. Vzápětí s obdivuhodnou rychlostí odběhla, aby se mohla pochlubit rodičům. Estella se už dlouho netvářila tak spokojeně.

---

Twighburčané ji přijali se zarážející rychlostí. Asi opravdu stačilo tak málo, že byla mladá, krásná, a okolnosti její korunovace byly dramatické a neokoukané. A určitě pomáhalo, že vypadala jako typický Perebell. Blonďaté vlasy s medovými odlesky, modré oči, symetrický obličej antické sochy…dlouhá linie světlovlasých bohů byla uťatá až s Mercedes a po ní Lyricou, které měly obě tmavé vlasy i oči. Danielle se díky tomu cítila trochu lépe. Možná měla po matce nevýrazné hnědé vlasy a trochu větší nos, ale i Mercedes celý život vyčnívala, a stejně se z ní nakonec stala nejobdivovanější panovnice století, a nikomu nezáleželo na tom, že v koruně nevypadala tak hezky jako Estella.

Po dalším nepříjemném vzedmutí větru se Danielle toužebně ohlédla po císařském expresu, který netrpělivě vyfukoval obláčky dýmu a čekal na svoji nejvyšší cestovatelku. I maminka už začínala vypadat rozčarovaně.

Estella ale měla před odjezdem do Titairy plné ruce práce s loučením se se svým zbožňujícím sídelním městem. Lid ji miloval, její lid ji miloval. Pořád si na svoji sestru na trůnu nemohla zvyknout, ani za tisíc let by ji nenapadlo, že se něčeho takového kdy dočká. Znovu očima přelétla hlasité davy, které tvayburgské nádraží zaplnily v podstatě až po strop, a úzkostně polkla. Když o tom tak přemýšlela, možná by byla raději, kdyby se ničeho takového ani nedočkala.

Měla co dělat, aby hlasitě nevydechla úlevou, když Estella s posledním zamáváním přece jen nastoupila do vlaku a ostatní mohli následovat. Oplatila drobný úsměv Mathieuovi, který vypadal, že sdílel její pocity, a konečně se po třech příkrých kovových schůdcích vyhoupla do vlaku, a rozjařené davy nechala za sebou.

Poněkud užasle se po stísněném prostoru rozhlížela. Nevěděla, že i vlaky můžou být tak luxusní a komfortní. Zdvihla hlavu k nástropním malbám a málem vrazila do Estelly, která s poněkud potměšilým výrazem zamířila rovnou do svého vagonu, následovaná Natálií Nikolajevnou a Mathieuem, aniž by se po ní a mamá třeba jen ohlédla.

Danielle se otočila opačným směrem a následovala mamá do jejich vozu. Byl určitě skromnější než ten pro Estellu, ale i přesto byl zařízený honosněji než jejich starý palác na předměstí.

Mamá okamžitě začala vytahovat jehlice ze svého klobouku a s úlevným povzdechnutím ho odhodila do křesla.

"Už zase mě bolí hlava," oznámila a svezla se do lenošky u okénka. "Ty křičící davy, pražící slunce, ten příšerný vítr, Estellina samolibost…nic pro mé nervy," zasténala a zamávala rukou.

Danielle po tomto známém gestu přestala ve vlastním odstrojování a automaticky přešla ke džbánku s vodou a namočila do něj kapesníček s maminčinými iniciálami. Mamá nikdy nepřestala používat své iniciály za svobodna, a na hedvábné látce tak pořád stálo KA, Karolína, princezna askánská. Twighburgské noviny ji občas hanlivě označovaly jako "tu Němku", ale Danielle měla podezření, že mamá to vlastně vůbec nevadilo. Nikdy si v Twighburgu nezvykla, nikdy ani nechtěla.

Pečlivě jemný kapesníček vyždímala a přiložila ho mamá na čelo. Mamá znovu vzdychla. "Kdy už to skončí, kdy už to skončí! Věčné promenády před publikem, mávání, předvádění se a teď! Musíme se vléct do té Bohem zapomenuté, barbarské země!"

Danielle si poklekla na zem vedle její lenošky. "Nemyslím, že je Titairy barbarská země. Jen…jen je to poprvé, co jsou samostatní ve vlastní správě, a díky ochraně plynoucí z dualismu je to nejdelší období míru, které si jako národ prožili. Teprve si hledají své místo ve světě," odvážila se mamá oponovat.

Mamá si nazdvihla kapesníček z jednoho oka a podezřívavě se na ni zahleděla. "Takže milý pan Durand tě pořád krmí svými nesmysly, ano?"

V Danielle hrklo. "Ne, ne, to nemám od něj, to jsem si přečetla v…knize z palácové knihovny," vykoktala rychle.

Mamá nedůvěřivě povytáhla obočí a znovu si kapesník nechala spadnout na obličej. "Když říkáš," odsekla chladně.

Danielle zkroušeně vstala a nepatrně se zakymácela, protože vlak se v tu chvíli rozjel a jásající dav na okamžik ještě zesílil. Estella určitě mávala z okénka.

Dostat Mathieua do dalších potíží s mamá bylo to poslední, co by chtěla. Litovala, že vůbec něco říkala, jen ze sebe dělala hlupačku. Mamá se pohroužila do zlověstného ticha a Danielle bylo jasné, že to bude vše, co od ní po zbytek dne obdrží. Trestající ticho.

S tíživým pocitem na hrudi proto opustila její kupé a za rytmického cvakání pohybujícího se vlaku se vylidněnou chodbičkou vydala do své dočasné postele.

"Vaše Císařská Výsosti?" zaslechla za sebou hlas, který bohužel okamžitě poznala. Bohužel, protože nebylo kam utéct, a nešlo předstírat, že ženu neslyšela. Rozvážně se ohlédla a pečlivě se vyhnula chladnému pohledu modrých očí Natálie Nikolajevny.

"Ano?" zeptala se stručně.

Natálie vysekla mělké pukrle a s vyzývavým úsměvem přešla blíž. "Obávám se, že jsem vám nestihla vrátit váš řád, odpusťte. Věřím, že ho v Titairy budete potřebovat."

Danielle stiskla rty a pohlédla na drobnou modrou stužku, ze které visela tetina podobenka. To ponížení, výsměch, další zbytečná hádka, všechno kvůli té drobné věcičce, kterou k ní Natálie natahovala v otevřené dlani. V očích měla navlas stejné pobavení jako v ten den, kdy jej snímala z jejích šatů, ignorujíc ponížené slzy, které ji tekly po tváři. Zlá, chladná žena s kusem mramoru místo srdce.

Danielle polkla a převzala řád z její ruky ověnčené perlovými náramky.

"Děkuji," odpověděla, odhodlaná k jednoslovným odpovědím.

Natálie našpulila ústa, jako by zvažovala svoji odpověď. Danielle už tušila, že ať přijde cokoliv, nebude to dobré.

"Děkujete za co, Výsosti? Za to, jak jsem vám ho přede všemi sundala a vy jste mě prostě nechala?" zeptala se a Daniellino srdce se propadlo někam do žaludku.

Co na to má říct? Tak či tak z ní ta žena má jen legraci, snadný terč.

"Jednala jste na příkaz Jejího Veličenstva císařovny," odpověděla škrobeně, snad aby jí připomněla, že nemluví se sobě rovnou a měla by změnit tón. Jako kdyby to na Natálii Nikolajevnu někdy platilo.

"Neměla byste jí dávat tak snadné záminky - neměla byste je dávat ani mě. A taky byste jako členka nejvyšší rodiny neměla mít strach z obyčejné dvorní dámy," vysypala na ni Natálie bez obalu.

Danielle odvrátila pohled a kousala se do rtu. Císařský dvůr ji pohřbí zaživa, ví to, prostě to ví. Hloupé naivky jako ona končí s nožem v zádech. Chtěla by odpovědět něco strohého, aby si Natálie uvědomila, kde je její místo, chtěla by jí odpovědět něčím ještě horším a pichlavějším, jako by to udělala Estella, nebo naopak důstojně zachovat klid po vzoru Mathieua, ale nedokázala ani jedno. Mohla jenom doufat, že nepropukne v pláč.

Natálii tím zjevně rychle omrzela. "Bude to vše, Vaše Císařská Výsosti?" zeptala se přezíravě.

Danielle jen mlčky přikývla a pevně sevřela margaretský řád, až se jeho hrany bolestivě zařezaly do její dlaně.

Jakýsi pocit hanby při pohledu na margaretský řád ji neopustil ani o čtyři dny později, když si ho připínala na své nejlepší šaty.

Cestování do Aquiry, hlavního města Titairy, se brzy změnilo v podivnou napjatou nudu skupinky lidí, kteří nijak zvlášť netoužili po své přítomnosti, ale ke své smůle se ocitli v těsném prostoru bez možnosti úniku.

Příjezd do Titairy v Daniellině mysli rychle splynul se všemi ostatními reprezentačními povinnostmi. Hlasité davy, křik, zmatek, pocit stísněnosti, zvědavé, vlezlé pohledy tisíců lidí.

A potom Opálový hrad, sídlo králů Titairy, které bylo už po několik generací prázdné a podle toho i vypadalo. Navenek hrad vypadal honosně, dělal čest svému jménu a impozantně se třpytil ve slunečních paprscích. Nikdo nevěděl, čím byl ten efekt způsobený, Titaiřané si to tajemství chránili zuby nehty, zvlášť před cizinci z Twighburgu. Estella tipovala prosté rozdrcené sklo, ale při bližším pohledu musela naznat, že se ve své teorii mýlí. Danielle to vlastně ani nechtěla vědět, myšlenka tajemstvím opředeného místa se jí líbila.

Co se jí líbilo méně, byl hrad zevnitř. Tmavý, chladný, neútulný, spoustu let neobydlený a s krvavou minulostí. Něco na tom místě jednoduše nebylo správně a ona tu nedokázala najít klid.

Naposledy řád na své hrudi narovnala a postavila se k zrcadlu. Namísto na svůj odraz se ale zahleděla na maličkou Mercedes, která se jí houpala na srdci. Měla o tolik těžší život než ona a nezastavilo ji to. Tolik by si přála vědět, jak to udělala.

S povzdechem přešla k toaletnímu stolku, kde měla vyskládané tři tiáry, mezi kterými si pořád ještě nevybrala, kterou bude dnešního večera nosit. Nenosila je ráda, byly těžké, tlačily a drtily, byly další z mnoha připomínek, že se pokouší nést váhu, na kterou nestačí. Jenže Estella tiáry naopak chtěla nosit při každé akceptovatelné příležitosti, a kdykoliv ji nosila císařovna, musely tak učinit i všechny ostatní aristokratky. Danielle už se těm pravidlům ani nepokoušela rozumět, jen už se prostě nechtěla znovu ztrapnit.

Do jejího pokoje někdo bez zaklepání vtrhl, takže se ani nemusela ohlížet, kdo to je.

"No, vybrala sis už?" zeptala se mamá netrpělivě.

"Já…tedy…vlastně bych ráda nosila tuhle," Danielle se natáhla po prostřední tiáře. Do twighburgských sbírek doputovala z romanovské klenotnice, odkud si ji dovezla Mercedesina matka, císařovna Emma, tehdy ještě velkokněžna Sofie.

"Vítězná tiára?" zeptala se mamá s povytaženým obočím a Danielle poklesla ramena.

Pravda, dnes už byla tiára Romanovců známá pod jiným názvem, a to díky Mercedes, komu jinému. Měla ji na sobě ten den, kdy twighburgsko-titairijskému vojsku přednesla ten slavný projev, po kterém se k ní zběhlá armáda připojila v jejím boji za ztracený trůn, v boji, ve kterém zachránila budoucnost impéria pod vládou Perebellů.

"Inu, k šatům ti ladit bude," pokračovala mamá, "budeš jí jistě poutat hodně pozornosti, ale s tím hádám počítáš. Taky to bude poprvé, co ji bude nosit někdo z naší části rodiny, kdo s Romanovci nemá nic společného, ale hádám, že někdo musí být první, protože jestli to s Lyricou nedopadne dobře, stejně už žádná romanovská krev mezi Perebelly nezbude, že?" mamá tiáru vzala mezi prsty a přejížděla prsty po jejích ostrých hrotech. Ano, pravda, i tím se jejich rodina odlišovala. Šílený císař Matthew a jeho sestra Mercedes byli potomky císařovny Emmy, její a Estellin otec ale vzešel z císařova druhého manželství s habsburskou princeznou Marion, takže Estelle ani Danielle v žilách žádná romanovská krev skutečně nekolovala. "Člověk samozřejmě musí mít obličej na to, aby takový kousek mohl nosit," pokračovala mamá. "Mercedes ho podle mého názoru neměla, měla moc malou hlavu a vypadala v ní jako přerostlé děcko. Ale ty jsi už určitě všechna pro a proti zvážila, že?" maminka na ni upřela zkoumavý pohled a Danielle polkla.

"I když…na druhou stranu…asi bych si měla vzít spíš tvoji perlovou tiáru, bude se lépe hodit k mému náhrdelníku," zamumlala Danielle.

Mamá ji pohladila po vlasech. "To je samozřejmě na tobě, drahoušku."

Vlastně je to tak lepší, říkala si Danielle, když v naprosto bezpečném perlovém diadému, ke kterému se nepojila žádná historická událost, po boku mamá usedala ke stolu potaženém bělostným ubrusem, přichystaném k první titairijské státní večeři od smrti Mercedes. Stůl se táhl napříč celou místnosti a zasedlo k němu hned padesát hostí. Estella seděla v jeho čele, blýskajíc na všechny strany titairijskými smaragdy, kterými byla při svém příjezdu podarována, a se samolibým výrazem se nakláněla k Mathieuovi, kterému zpoza vějíře něco diskrétně šeptala.

Danielle s mamá seděly poblíž rodiny titairijského ministerského předsedy a ticho, které z obou stran panovalo, bylo napjaté a trapné. Danielle tušila, proč se mamá nelíbili. Pan Silverwolf byl typický Titaiřan - až příliš tmavé vlasy, až příliš snědá pleť, až příliš zúžené, mírně zešikmené oči. Jeho manželka naopak pocházela z Twighburgu a svojí alabastrovou pletí a zelenýma očima k manželovi tvořila zářný kontrast. Danielle ji musela obdivovat - pro lidi s poněkud…konzervativnějšími názory svým sňatkem musela zákonitě upadnout v nemilost. Byli jedním z mála párů v místnosti, o kterých si mohla být jistá, že se brali z lásky. Jejich asi dvacetiletý syn sedící po otcově levici byl zajímavou kombinací obou - měl příliš tmavé vlasy a oči, než aby zapadl jako Twighburčan, ale svou světlou kůží a velkýma kulatýma očima se až příliš odlišoval i od Titaiřanů. Danielle znervózňoval jeho vyzývavý pohled, kterým ji i její matku propaloval. Jako by se jim vysmíval za jejich úzkoprsost. Jeho pohled byl příliš přímý, příliš pravdivý a odhalující. Nedokázala mu čelit, nedokázala ani v klidu jíst. Připadala si kvůli němu jako pod lupou, nad každým příborem přemýšlela třikrát, aby náhodou neudělala chybu, každé sousto jí připadalo nevhodně velké, každé cinknutí vidličky o talíř ohlušující, a brzy se jí začaly nervozitou potit dlaně.

Když si už myslela, že nejhorší má za sebou, nejhorší nastalo v podobě třesku rozbíjeného křišťálu a červeného vína rozlévajícího se po bělostném ubruse v hrozivé rudé skvrně, která se na ni šklebila posměšněji než Kai Silverwolf. Zvedla oči a devětačtyřicet párů očí modrých, zelených i hnědých na ni hledělo nazpět. Polkla, ale cosi v jejím hrdle se zadrhlo a musela polknout znovu. Vteřina se najednou vlekla jako hodina a křečovitým napínáním čelisti v jakémsi pokusu zabránit pláči, ji celý obličej rozbolel tupou bolestí. Jediné, co slyšela, byl tlukot vlastního srdce a…třeskot dalšího křišťálu. Obrátila oči k Estelle, před kterou se náhle zvětšovala tatáž rudá skvrna.

"Vaše Císařské Veličenstvo!" zvolal Mathieu, "já převrhl vaše víno. Mrzí mě to, nevýslovně mě to mrzí, odpusťte, Madam."

Danielle vytřeštila oči. Mathieu v solidaritě také převrhl sklenici vína, nikoliv sám sobě, ale dokonce přímo Estelle, a zcela nenávratně tak pozornost od Danielliny zcela nedůležité skvrny přeorientoval na skvrnu přímo císařskou.

Estella se na zlomek vteřiny zatvářila nekonečně otráveně a dozajista rozeznala jeho úhybný manévr, ale rychle se vzpamatovala a blýskla úsměvem.

"Nesmysl, pane Durande, o nic nejde. Tak či tak byl nejvyšší čas, abych ctěné hosty pozvala k hudbě a tanci do trůnního sálu," s tím povstala ze svého místa a zbytek jejích slov zanikl ve sborovém zaskřípání židlí, když všichni hosté okamžitě napodobili její pohyby.

Estellu do sálu uváděl titairijský ministerský předseda, mamá k jejímu zděšení jeho syn. Danielle rámě nabídl Mathieu.

"Ach, Mathieu," vydechla tlumeně, "ani nevím, jak vám mám poděkovat."

Mathieu se zatvářil zdvořile nechápavě. "Opravdu netuším, Vaše Císařská Výsosti, zač mi děkujete, a tudíž si jsem jistý, že to bylo něco, co ani nestojí za zmínku," zamrkal na ni.

Danielle se vděčně usmála a Mathieu se poklonil. "Bohužel vás musím opustit, musím se vrátit k císařovně."

"Ovšem," poklesl Danielle úsměv, "samozřejmě," kývla hlavou a rozhlédla se po místnosti po mamá. Ta její pohled opětovala z opačného konce místnosti a Danielle se k ní okamžitě šla zařadit.

"Nesnesitelný, nanicovatý klacek," uvítala ji mamá.

"Kdo?" zeptala se Danielle zmateně.

"Přece ten mladý Silverwolf, kdo jiný," odsekla, "jak trefné jméno, opravdu mají zvířecí způsoby."

"A co udělal?" zajímala se Danielle překvapeně.

"Zeptal se mě, jestli mě něčím urazil."

"To není tak strašné," zaprotestovala Danielle.

"Zeptal se, jestli mě něčím urazil, protože jsem ho celý večer propalovala pohledem, za který by se nestyděla ani Medúza."

Danielle se uchechtla a rychle to zamaskovala zakašláním. "Ach. Tedy. Velmi přímý mladý muž."

"Drzý spratek," zaskřípala zuby mamá a utichla teprve, když se ohlašoval císařský valčík.

Úvodní tanec večera samozřejmě opět tančila Estella, tentokrát s ministerským předsedou Silverwolfem, ale ušetřila ho muk twighburského císařského valčíku, a tančili prostou vídeňskou verzi. Danielle je pozorovala kroužit po místnosti. Oba měli poněkud škrobené úsměvy a tu a tam se pokoušeli konverzovat.

Zrovna, když Danielle odcházela pro šampaňské pro mamá, znovu se k ní připojil Mathieu a zpoza jeho černých vlasů zahlédla starostmi nakrabacené čelo, výraz, který dobře poznávala.

"Co se děje?" zeptala se a ze strany si ho prohlížela.

"Vaše matka, vévodkyně Karolína, ona poněkud…zkomplikovala situaci," řekl nešťastně a ohlédl se po tančící Estelle a ministerském předsedovi.

"Čím?" vyzvídala Danielle s knedlíkem v krku.

"Odmítla žádost o tanec od mladého Kaie Silverwolfa, a já mám být ten, kdo odmítnutí vyřídí. Nešťastná situace. Asi si oba dovedeme domyslet odkud pramení skutečná příčina momentální 'indispozice' vaší matky," naznačil rukama vzdušné uvozovky a prohrábl si vlasy.

Danielle sklopila pohled a snažila se tvářit, že ona si to domyslet nedokáže. "Mohla bych s ním namísto mamá tančit já," řekla přidušeně a ani se neodvažovala zdvihnout pohled od špiček svých střevíců.

"Vážně?" zeptal se Mathieu s tak nelíčeným údivem, až ji to přimělo znovu k němu vzhlédnout. Pravda, ani ona nevěřila vlastním uším.

"Měl by vědět, že všichni nejsme stejní, že…jisté konzervativní názory nesdílí celá císařská rodina," vysoukala ze sebe pracně. Od chvíle, kdy vstala od slavnostně prostřené tabule, na sobě pořád cítila jeho výsměšný pohrdavý pohled. A přitom si ho nezasloužila, za nic nemohla! Zatoužila mu to dokázat.

"Považte, co řekne vévodkyně, až to uvidí," přesvědčoval ji Mathieu tlumeně.

"Dnes jste mi prokázal velkou laskavost a já vám ji oplatím," Danielle se pracně usmála a krátce se dotkla jeho paže.

"Jestli chcete tančit, tančete pro vlastní potěšení, ne pro moje," namítl Mathieu s drobným úsměvem.

"Estella brzy dotančí, Mathieu, musíte si pospíšit, aby pan Silverwolf věděl, koho má odvést na parket," popohnala ho Danielle a uzavřela tak jejich debatu, než si sama rozmyslí, co dělá. A že k tomu měla hodně blízko.

"Ach Bože, dobrý Bože," zoufala si, zatímco pozorovala jeho vzdalující záda a nešťastně si o sebe třela ruce. Tolik ji znervózňovaly Silverwolfovy oči a teď se do nich má dívat z bezprostřední blízkosti. Nedovede být okouzlující společnicí, středem pozornosti, ženou, za kterou se otáčejí všechny hlavy, to je Estella, ne ona, na co si to pro umučení Boží vůbec hraje…

Proud jejích myšlenek uťal Mathieův hlas. "Vaše Císařská Výsosti, dovolte, abych vám představil pana Kaie Silverwolfa."

Danielle natáhla ruku a Silverwolf ji s křivým úsměvem na rtech políbil. "Jsem poctěn, Vaše Císařská Výsosti," odpověděl předpisově. Měl příjemný, jasný hlas, který se nehodil k jeho pichlavému pohledu. Nabídl jí rámě a Danielle ho stísněně přijala a nechala se odvést do středu parketu. Koutkem oka postřehla maminčin pohled a nejraději by se mu vytrhla, utekla do své ložnice a přetáhla si přes hlavu peřinu.

Sálem se znovu rozezněla hudba a Silverwolf ji uchopil do valčíkového držení.

"Snad mé matce odpustíte její dočasnou indispozici," hlesla, protože si nebyla jistá, co mu Mathieu přesně řekl.

Jeho křivý úsměv se ještě rozšířil. "Indispozice, opravdu? Tak to jsem z celého srdce rád, že byla tak dočasná, že už v tuto chvíli zase tančí."

Danielle se ohlédla a žaludek jí udělal prudký kotrmelec. Mamá skutečně tančila s jakýmsi mužem, kterého nepoznávala. Proč to udělala, zoufala si tiše, proč.

Otevřela ústa, ale nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.

"Nedělejte si starosti s vymýšlením nějaké společensky přijatelné lži. Bylo mi jasné, že moji nabídku odmítne, a právě proto jsem ji i učinil. Nepočítal jsem, že dnes vážně budu tančit," zarazil ji přezíravě a s úšklebkem zaznamenal, že mu šlápla na nohu, což pro Danielle byla poslední kapka, a zrudla jako hloupá školačka.

"Kdybych tušila, že vaše pozvání k tanci ve skutečnosti znamenalo, že tančit vůbec nechcete, neobtěžovala bych vás," vysypala ze sebe zlostně, vyprovokovaná jeho drzostí.

"Buďte bez obav, Madam, velice si vaší oběti vážím," opáčil klidně, hlas už zase podbarvený pobavením.

"Oběti?" zopakovala Danielle nevěřícně.

"Jistě. Jste ta větší žena, tančíte s tím divným míšencem, ukazujete tolerantní tvář nejvyšší rodiny. Bravo, Madam."

"Ta slova, kterými se popisujete, by nikdo z císařské rodiny nikdy nevyslovil," zděsila se Danielle.

"Ne, předpokládám, že nahlas ne," broukl Silverwolf nenuceně a nevypadal, že by měl v úmyslu v jejich konverzaci pokračovat.

Když tanec skončil, Danielle se jím mlčky nechala odvést zpět k mamá, a bez jediného pohledu do jeho protivné tváře se k němu otočila zády. Vzápětí kolem svého zápěstí ucítila železný stisk.

"Pojďme," řekla mamá mrazivě, "myslím, že se pro dnešek budeme muset omluvit, obávám se, že ti není moc dobře, má drahá."