Náhradnice - 43. kapitola: Danielle

 

Danielle bylo těžko u srdce, když se loučila s malebným údolím Vill’Aine. Když tu byli poprvé, maminka jí nedovolila, aby se účastnila výletů po záhadných stavbách, rozesetých po vrcholcích zalesněných kopců, ze kterých kaskádovitě padaly široké vodní toky a drobné potůčky, vlévající se do bezpočtu jezírek. Prý by to nebylo dobré pro její zdraví. Teď zjistila, že jí nic neudělalo lépe, než pocit tiché úcty k všemocné přírodě a architektonickému umění tajemných původních obyvatel Titairy.

Věděla, že iluze svobody praskne jako mýdlová bublina ve chvíli, kdy se vrátí do Aquiry a její útroby se naplnily úzkostí pokaždé, když si na to vzpomněla. Nemluvili o tom, ale věděla, že Kai se cítí stejně. Občas mu tváří přelétl znepokojený stín, který ostře kontrastoval s idylickou krajinou. Nikdo by neměl být nešťastný v ráji.

Po cestě do hlavního města udělali zastávku ve městě jménem Velký Brod. Pár týdnů před svatbou tam žily s Estellou, stranou chaosu, který za sebou nechali v Twighburgu, a který se nevyhnutelně otiskl i do Titairy. Estella tam po jejich svatbě už zůstala, ale Danielle byla přesvědčená, že tam nebude šťastná - bylo to příliš tiché místo.

O to víc se tam ale Danielle těšila, unavená po dlouhém trmácení v kočáru. Estella na ně čekala ve vchodu malého paláce spolu s celým služebnictvem srovnaným do špalíru.

Kai zasténal a Danielle povzbudivě stiskla jeho ruku. V Aquiře to bude nepopsatelně horší, aspoň od Estelly přijedou připravení.

Vystoupili z kočáru a prošli mezi dvěma řadami sloužících, kteří se jim postupně klaněli. Kai znovu zavzdychal.

„Vítám vás,“ Estella rozpřáhla ruce a Danielle překvapeně vytřeštila oči, když ji sestra objala a nemotorně poplácala po zádech. Kai si odkašlal, ale kupodivu se zachoval podle protokolu. S poklonou Estelle políbil ruku a Danielle mu věnovala vděčný pohled.

„To je překrásný prsten, Estello. Titairijská práce, že ano? Pokud jsem ve škole dával dobrý pozor, nikdo jiný zlato takhle opracovat neumí,“ řekl zvláštním tónem.

Estella pyšně shlédla na drobný kroužek s precizně vyvedenými růžovými listy. „Ach. To je jen maličkost. Dárek na uvítanou v Titairy.“

„Jak milé,“ opáčil Kai s přimhouřenýma očima.

„Ano, ano, ale teď už pojďte dál. Musíte se po té dlouhé cestě osvěžit,“ Estella se s přirozenou samozřejmostí chopila hostitelské role v domě, který jí nepatřil. Danielle se tomu sama pro sebe usmála. Hlavně, že se jí už vedlo lépe.

Byli uvedeni do salonku, kde na ně už čekaly čajové šálky, ze kterých spirálovitě stoupala pára.

„Všiml jsem si, že jsme minuli pokoje se zakrytým nábytkem,“ poznamenal Kai. „Chystáte nějaké...renovace?“ Jeho tón byl nesouhlasný.

Danielle přimhouřila oči, když se v mysli vracela k jejich krátké cestě chodbou a vstupní halou. Překvapilo ji, že si ničeho nevšimla, zřejmě se příliš soustředila na posuzování Estellina stavu.

„Kdepak, to bych si přece k reprezentativnímu paláci Titairijské vlády nedovolila,“ odpověděla Estella s posměšnou úctou. „Balím. Připojuji se k vám na cestě do Aquiry, copak jsem vám to nezmínila v dopise? Moje chyba,“ s omluvným úsměvem sklopila dlouhé řasy.

„Vy s námi chcete jet do Aquiry?“ vyhrkl Kai a upřel na Danielle zděšený pohled.

Estella se zvonivě rozesmála. „Nebojte se, nehodlám se vecpat do domácnosti čerstvě sezdaných hrdliček! Myslím, že na roli trpěné staré panny přiživující se na pohostinnosti rodiny mám ještě pár let čas,“ nápadně zvážněla a usrkla zeleného čaje, „tolik jich už není, ale přece,“ dodala tiše.

„A na čí pozvání se do hlavního města vracíš?“ nechápala Danielle.

Kai se frustrovaně zvrátil v křesle. „Na otcovo, samozřejmě. A ten prsten je taky od něj. Zkouší na drahou švagrovou do písmene stejné triky jako posledně, a zdá se, že pořád fungují. Opravdu stačí pár pěkných šperků k tomu, abyste skákala tak, jak ostatní pískají?“

Danielle stiskla rty do pevné linky.

„Omlouvám se, nemyslel jsem to tak,“ zamumlal Kai rezignovaně, ale směřoval svá slova spíš Danielle. Slíbil, že se bude chovat zdvořile. Danielle vzdychla a odvrátila od obou pohled. Cítila se v jejich rozhovoru přebytečná.

„Ale myslel,“ odpověděla Estella břitce.

„Dobrá, myslel, ale nevyjádřil jsem se vhodně. Jde mi o vaše dobro.“

„Moje dobro?“ zopakovala Estelle pochybovačně.

Kai netrpělivě přikývl. „Otec nakonec vždycky dosáhne svého,“ řekl důrazně. „Možná si myslíte, že s ním hrajete nějakou hru, buďte však ubezpečena, že opak je pravdou. Nevyhrajete nad ním.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

„Přesto jsem ochotná hrát,“ řekla Estella a zdvihla bradu.

Kai rozhodil rukama. „Vaše volba,“ zamumlal hořce. „Já na výběr nikdy nedostal.“

„Nevidím to jako volbu ale nezbytnost. Nemohu takhle žít, zbláznila bych se!“

Ušklíbl se. „Poklidný život bez intrik a pochlebovačů s dýkami schovanými za zády. Zní to strašlivě.“

Estella vyskočila na nohy. „Nevíte, o čem mluvíte!“

Na Danielle dolehlo strašlivé poznání a zatmělo se jí před očima. Beze slova vstala a jako ve snách opustila místnost.

„Danielle?“ volal za ní Kai, ale slyšela ho z velké dálky. „Omlouvám se! Vždyť my se vůbec nehádáme jen...jen si vyměňujeme zkušenosti!“

„To vážně?“ zaslechla Estellu.

Otevřela těžké vstupní dveře a vyklopýtala ven. Vylekala pár sloužících, kteří od ní s poklonami odcouvali pryč, jako kdyby trpěla nakažlivou chorobou.

Zdvihla tvář k ostrému svitu slunce, které stálo vysoko na obloze. Otupovalo smysly, nikoliv však její úzkost. Bez cíle kráčela po obvodu domu a rozpálený štěrk pod jejími střevíčky jemně křupal. Usedla na kamennou lavičku na jižním cípu domu a roztržitě si začala okusovat nehty. Uslyšela kroky a hlasy, zřejmě se ji vydali hledat, ale bylo jí to zvláštně jedno.

Je těžké bát se úplně všeho. Okamžiky strachu střídá absolutní netečnost. Tělo je příliš unavené být neustále v pozoru. Občas cítí všechno, občas vůbec nic. Někdy se bojí i událostí, které nikdy nenastanou, snad aby se na ně hypoteticky připravila. Ale tohle nebyl výplod její fantazie.

„Pan Silverwolf tě chce v Aquiře kvůli mně, že ano? Selhala jsem jako Kaiova reprezentativní manželka, a tak mě nahrazuje tebou,“ pomalu zdvihla oči, když na ni padly stíny Kaie a Estelly.

Kai a Estella na sebe krátce pohlédli a každý se k ní z jedné strany posadil.

Kai ji vzal za ruku. „Buď ráda, že s tebou ve svých plánech přestal počítat. Copak ty chceš, aby naše manželství používal jako politickou páku?“

Jeho slova k ní však nedoléhaly. Hradby strachu sahají vysoko.

„Má existence je neustálým zklamáním pro všechny zúčastněné,“ hořce se zasmála. Proto pan Silverwolf nečekaně změnil postoj a dovolil jim odcestovat do Vill’Aine. Už mu na tom nesešlo.

V tuto chvíli už lituje, že se o jejich sňatek tolik zasazoval a riskoval.

„Přestaň s tím!“ napomenula ji Estella ostře. „Ty toužíš po klidu a zaběhnutých pořádcích Velkého Brodu. Já chci ruch, společnost a pozornost! Hezké róby, večírky a operu! A co na tom? Tobě říkají, že je to špatně, mně říkají to samé – dá se vůbec vyhrát?“

Danielle sklopila hlavu.

„Já nejsem dost skromná a pokorná, ty nejsi dost sebevědomá a reprezentativní. Tak co po nás vlastně chtějí?“ pokračovala Estella s planoucím pohledem. „K čertu s tím, Danielle!“

„K čertu s tím,“ přitakal Kai vážně.

„K čertu se vším,“ vzdychla Danielle a opřela si hlavu o Kaiovo rameno.