Náhradnice - 37. kapitola: Mathieu

 

Cink, cink, cink.

Mathieův svatoalexandrovský řád dopadl na nablýskanou podlahu, podle všeho odhodlaný utéct svému budoucímu majiteli.

Rychle ho zachytil a se skloněnou hlavou jej podal Estelle, jejíž roztřesené ruce hrozily, že ho upustí znovu.

Téměř ji nepoznával. Bylo to něco málo přes sedm měsíců, od toho nešťastného dne, kdy se rozloučili, ale při pohledu na její bledou tvář měl pocit, jako by to byly roky. Nepoznával to ustrašené a nervózní stvoření, které s bázlivým výrazem vstoupilo do trůnního sálu.

Neušly mu ani pohledy dvořanů, kteří ji celou dobu zahrnovali špatně skrývanými posměšky. Bodlo ho u srdce: nadělala si spoustu nepřátel a on jí v tom při nejlepší vůli nedokázal zabránit.

Možná bylo na čase, aby si uvědomil, že každý je strůjcem svého štěstí a musí napáchat své vlastní chyby, ze kterých se poučí. Jenže jak mohl něco takového dopustit, zvlášť, když ji teď viděl – vyděšenou a bledou jako smrt?

Estelle se s viditelnou úlevou podařilo připnout sedmicípou hvězdu na jeho klopu, a na závěr ho přepásala tou samou modrou šerpou, kterou si kdysi nechala udělit i ona sama. Za celou tu dobu mu ani jednou nepohlédla do očí.

S těžkým srdcem se poklonil a ustoupil do pozadí, aby uvolnil místo ministerskému předsedovi Silverwolfovi. Tomu jeho řád udílela Lyrica, stejně jako všem ostatním. Zdálo se, že byl Estellin jediný schválený kandidát na Svatoalexandrovský řád, a stále si nebyl jistý, čím si to vysloužil.

Během slavnostní večeře císařské rodiny s oceněnými byl usazený přímo vedle Jacqueline Silverwolfové, která neučinila jediný pokus o zapředení konverzace, a on tomu byl rád. Neměl myšlenky na zdvořilostní debaty o počasí a velkoleposti události.

Byl to až její manžel, který ho po slavnostní tabuli oslovil v kuřárně.

„Dobrý večer, pane Durande. Přijměte mou upřímnou soustrast. Vím, že jste byli s ministerským předsedou Petrovem přátelé, a navíc, jak jsem se doslechl, vám nedávno zemřela i sestra.“

„Děkuji, to je od vás laskavé. Mrzí mě, že jsem se nemohl zúčastnit Alexejova pohřbu,“ odpověděl zdvořile. Jak se doslechl o úmrtí jeho sestry v Marseille, o které nepsaly žádné noviny, mu zůstávalo záhadou, a vlastně to ani nechtěl vědět. Svých peripetií s daleko sahajícími nitkami tajné policie si už užil dost.

„Ano, ano, byl to moc dojemný obřad,“ pokýval hlavou Silverwolf a sklíčka jeho brýlí se zaleskla.

Chvíli mlčel a zavrtával do něj nepříjemně pronikavý pohled.

„Byl jsem překvapený, když jsem objevil vaše jméno na listu oceněných. Nepokládejte to ode mne prosím za nezdvořilost, byl jsem přítomen vašemu hrdinskému činu, který zachránil i můj život, ale...nejste hloupý, tušíte, jak jsou vztahy mezi bývalou regentkou a panovnicí napjaté.“

Tak proto za ním přišel. No jistě. Neurčitě pokrčil rameny.

„Pane ministerský předsedo, ani já netuším, co tu dělám. Jsem poctěn, přirozeně, ale nejsem si jistý, zda si to všechno zasloužím,“ odpověděl popravdě. Teď už nemusel hrát žádné politické hry.

Silverwolf na něj vycenil zuby ve žraločím úsměvu. „Nesmysl, příteli, nesmysl!“ poplácal ho po rameni. „Svého času se o tom nešťastném incidentu hodně psalo, a ti všeteční pisálkové živě spekulovali, jestli dnes ten řád dostanete, nebo ne. Hádám, že pro uklidnění situace bylo žádosti její Císařské Výsosti princezny Estelly vyhověno.“

Povytáhl obočí. „Uklidnění situace?“

„Inu, veřejnost ty dvě často staví proti sobě – což není zase tak daleko od pravdy - takže i jeden malý ústupek může přinést rozvolnění zbytečných debat o vztazích obou vznešených dam,“ opáčil se spikleneckým výrazem. „Nicméně, teď už na tom stejně nesejde, odpustíte-li mi mou upřímnost. Císařovna už nemusí dělat žádné úkroky, aby nepůsobila jako zapšklá žena zastíněná svou mladší a půvabnější sestřenicí. Geniálním tahem získala status ukřivděné oběti. Tím ten souboj zcela vyhrála.“

Zaraženě na něj pohlédl. „Odpusťte prosím, ale – ukřivděná oběť? To jsou…poněkud silná slova, nemyslíte?“

„Opravdu?“ broukl s pokrčením ramen, ale potom k němu s rozšířenýma očima otočil hlavu. „Ach...ach tak. Vy to nevíte,“ dodal nepřítomně a rychle se rozhlédl po vyprazdňující se kuřárně. „Odpusťte, ale zdá se, že bychom se měli vzdálit, jsme tu mezi posledními. Ples každou chvíli začne a neměli bychom zmeškat příchod císařovny.“

„Počkejte. Pane ministerský předsedo! Co nevím?“ zavolal za ním, ale marně.

Silverwolf se svižně provlékl mezi hloučkem pokuřujících gentlemanů a Mathieu ho ztratil z očí.

Když vstupoval do plesového sálu, svírala ho neurčitá úzkost špatného tušení. Proplétal se mezi hosty, zdravil známé, ale tu, kterou chtěl jako jedinou spatřit, nikde neviděl.

Pocítil nutkání ohlédnout se, vyprovokován tím nevysvětlitelným instinktem, který mu napověděl, že na něj někdo upírá pohled.

Byla to Natálie Nikolajevna, a on na okamžik nedokázal potlačit zklamání.

Poněkud provinile se vydal jejím směrem a poklonil se jí.

„Dobrý večer, slečno Volkova, rád vás zase vidím.“

„Půvabná šerpa, monsieur, ladí vám k očím,“ odpověděla místo pozdravu a natáhla k němu ručku zdobenou krvavými rubíny.

Potřásl hlavou a podávanou ruku políbil. Alespoň že něco se nezměnilo.

„Tak jaký byl váš exil ve Francii? Zřejmě to muselo být nanejvýš vzrušující, vzhledem k tomu, že se vracíte s dítětem. To bych do vás neřekla,“ Natálie bez zaváhání vypálila první ránu.

„Jste výborně informovaná, bravo,“ ocenil ji suše. „Přijel jsem se svojí malou neteří, která mi byla coby opatrovníkovi svěřena do péče. Má starší sestra bohužel zemřela při porodu.“

„Cožpak ta maličká nemá otce?“ Natálie pochybovačně povytáhla obočí.

„To je komplikované a především osobní,“ odsekl příkře. „Nemusím se z ničeho zpovídat, ani vás přesvědčovat, že nelžu, Natálie.“

Zatvářila se pobaveně. „Nu, aspoň, že jsme zpátky na úrovni křestních jmen.“

„Proč mi raději nepovíte, co je nového tady u vás? Koho ostatně zajímá Francie, tady jsme v Twighburgu,“ pokusil se získat zpět ztracenou rovnováhu křečovitým úsměvem.

„Ani nevím, kde začít. Mnoho se toho přihodilo, zatímco jste byl pryč. Chcete slyšet historku, jak jsem napomáhala únosu princezny Danielle?“

Vrhl na ni krajně nedůvěřivý pohled. „Co kdybyste mi raději pomohla objasnit jednu záhadu, milá Natálie?“

Ušklíbla se. „Která žena by dokázala odolat pořádné záhadě? Čím vám mohu být nápomocná?“

„Pan Silverwolf označil císařovnu za ukřivděnou oběť a odmítl mi vysvětlit, co tím měl na mysli. Když jsem se ho zeptal, co tím ráčil mínit, prakticky přede mnou utekl. Taky utečete?“

Její úšklebek se rozšířil. „Ach, takže vy to nevíte.“

Potlačil podrážděný povzdech. „Tohle dnes neslyším poprvé, a začínám svou očividně šokující nevědomostí unavený.“

„Jen na mě nedělejte takové obličeje, monsieur. Pravda se má tak, že císařovna přišla o snoubence. Přirozeně, že je z toho každý rozhořčený. Odmítnout ji, je jako odmítnout celý Twighburg, že?“

„Proč by princ dánský něco takového dělal?“ Mathieu ho vytřeštěnýma očima vyhledal v davu. Nebylo těžké jeho vysokou postavu se zářivě blonďatou hlavou najít. Je pravda, že si už při ceremonii všiml, že nestál na svém obvyklém místě vedle císařovny. Na Sebastienově tváři byl usazený zvlášť zarputilý výraz, kterým občas proběhl napjatý záškub.

„Jistěže to neudělal dobrovolně, copak jste takový hlupák, abyste tomu věřil? Doufala jsem, že nejste jako ostatní ovce ze dvora,“ Natálie ho sjela zvlášť pohrdavým pohledem a on se okamžitě náležitě zastyděl.

„Dobrá, jestliže zasnoubení nezrušil on, tak proč je císařovna označována za oběť?“

„Protože to tak říká oficiální narativ. Ale doufala jsem, že jste dostatečně inteligentní, abyste uměl číst mezi řádky.“

Tentokrát už unavenému zavzdychání zabránit nedokázal. „Dobře, mezi řádky. Tak se na to podívejme – čistě hypoteticky...císařovna se chce elegantně zbavit snoubence a zároveň si zachovat přízeň veřejného mínění. Navlékne to tak, aby to vypadalo, že ji nestydatě nahradil jinou. Jenže v tom případě mi pořád uniká klíčový kousek skládačky – císařovna musí mít na prince dánského něco zvlášť usvědčujícího, jestliže ho přiměla přistoupit na něco takového.“

Natálie pokrčila rameny. „V tomto ohledu vám už neporadím.“

A co teprve ta ubohá žena, která má nahradit císařovnu. Na její hlavu padne spousta hněvu.“

„Tak už to bývá,“ odtušila Natálie klidně. „Vždycky za to může žena, monsieur. Protože je provokatérka, protože je vyzývavá, protože, protože, protože. Na základě této teorie jste spíš vy muži ono něžné pohlaví, jestliže takovým svodům nedokážete odolat. Máte v sobě nějaký instinkt, nutkání, či hříšnou touhu, a místo abyste ji racionálně a bez emocí potlačili – to by mělo být vaše forte – jednoduše neodoláte a necháte se takzvaně svést. Jeden by řekl, že jste jako tupá zvířata a měli byste se vrátit zpátky do svých jeskyní,“ věnovala mu široký úsměv.

Mathieu si nebyl jistý, čím si to zasloužil, ale už zase měl špatné tušení.

„Natálie, proboha,“ zamumlal a naléhavě na ni pohlédl, „kdo je Sebastienova nastávající?“

Její úsměv pohasl. „Soudě dle vašeho výrazu už odpověď znáte.“

Trhla bradou ke vstupním dveřím a Mathieu se ohlédl. Dovnitř vcházela Estella.

„Tady,“ Natálie mu vtiskla do rukou svou sklenku šampaňského, „asi ji potřebujete víc než já.“

Nejraději by se za Estellou rozběhl, ale nic takového samozřejmě udělat nemohl. Bezmocně ji sledoval, vystavenou otevřené zášti každého, koho na své cestě sálem minula.

Nnaráz vypil celou skleničku Natáliina šampaňského.

Nevnímal slavnostní příchod císařovny, zrovna tak ani zahajovací tanec, kdy císařovna poctila prvním tancem ministerského předsedu Silverwolfa.

Když se začal tančit valčík, a on mezi vířícími páry zahlédl utrápenou Estellu s napjatým Sebastienem, jednoduše ten pohled nedokázal snést. Vyběhl do zahrad, ale ani tam nenalezl klid. Mnoho dalších opustilo vydýchaný taneční sál a zvolilo příjemnou procházku za teplé letní noci.

Musel se zdravit se známými a nasazovat zdvořilou tvář, zatímco uvnitř chtěl křičet a rozbíjet věci. Neměl ponětí, co se v Twighburgu za jeho nepřítomnosti odehrálo, ale za Lyričinou politikou stálo něco víc než pouhá soutěž o popularitu s Estellou. Ale co to mohlo být, jestliže ani Natálie neznala odpověď? Estella jí přece říkala všechno! Co bylo tak strašlivého, že to zatajila i před svou jedinou důvěrnicí?

Inu, jestliže se jí toužil zeptat, mohl tak ke svému úžasu učinit osobně. Zjevila se před ním jako duch, ve skrytém zákoutí altánku přímo naproti oranžerie. Snad sem bezděčně přišel právě s tímto tajným přáním. Věděl, že to bylo její oblíbené místo.

Na okamžik zůstal stát jako opařený, nevěřil svému štěstí. Až teď si uvědomil, jak moc by ho zasáhlo, kdyby byl nucen opustit Twighburg, aniž by dostal šanci ještě naposledy s ní pohovořit, stisknout její ruku, ucítit vzduch prosycený šeříkem..teď už nemělo cenu, aby sám sobě cokoliv nalhával.

Opatrně přistupoval blíž. Kdysi pro ně bylo tak přirozené trávit každou volnou minutu spolu, teď se k ní blížil s ostychem zamilovaného školáka.

Nevšimla si jeho příchodu, protože cosi zuřivě hledala ve své malé korálkové kabelce. V odrazu měsíce, který dnes svítil zvlášť jasně, se zalesklo cosi skleněného.

Už to nebylo žádné zlé tušení, tentokrát jednoduše věděl, a jeho hrdlo stáhlo zrovna takový strach, jako když ji srážel z dráhy letící kulky.

Hrozivě se jeho vpádu polekala, ale o to snáze tu lahvičku vyprostil z jejích prstů.

„Co-co to děláte?“ ohradila se a zdvihla k němu oči. Zalapala po dechu, když si uvědomila, kdo je její narušitel, ale to bylo vše, co na sobě dala znát. Nechtěl si to přiznat, ale zabolelo ho to.

„Nebuďte hlupáček, vraťte mi to,“ pokusila se mu vzít lahvičku naplněnou čirou tekutinou, ale nepovolil stisk.

„Mathieu!“ zvýšila hlas.

„Co je to, Estello?“

„Povzbuzující nápoj, není mi dobře! Mám to od lékaře a vy se chováte směšně!“ vyštěkla.

„Ano? Ani mně se nevede nejlépe, rozdělíme se půl na půl? Budete tak laskavá?“

„Ne!“ vyjekla a chytila ho za zápěstí „Nepijte to!“

Sice od první chvíle věděl, že to není žádný „povzbuzující nápoj“, ale přece se nevýslovně zděsil.

„Pro všechno svaté – Estello!“

„Neopovažujte se tady stát a soudit mě! Celý život mě jen poučujete a soudíte! Zřejmě si myslíte, že oproti mě stojíte na bůhvíjakém morálním piedestalu – už mě unavujete, a to jste sotva přijel!“ rozkřičela se a nabrala ve tváři ještě nezdravější odstín.

„Nikdy jsem se nad vámi nepovyšoval, Estello. Chtěl jsem vás jen chránit a vést správným směrem,“ zašeptal.

„A co když jsem o to nestála? Co když jsem nechtěla, abyste mě vedl, ale...ale...kráčel vedle mě, po mém boku?“

„Estello…,“ zamumlal varovně a nervózně sledoval vrávoravé kroky, kterými se k němu přibližovala.

Popadla ho za kopu saka. „Jakou pěknou šerpu jste dostal. Doufala jsem, že se jednou vrátíte kvůli mně, ale i tak...i tak jsem ráda, že vás vidím.“

„Tak to není-“

Přitáhla si ho blíž. Podvolil se a sklonil k ní tvář.

„Řekněte mi, co se stalo, prosím vás,“ žadonil, ale rozhovor zřejmě nebyl součástí jejího plánu.

Vytřeštil oči, když v neobratně zbrklém polibku přitiskla své rty na jeho. Měl se odtáhnout, to byla jediná akceptovatelná reakce, ale on si namísto toho zlehka opřel dlaň o její studenou tvář a zklidnil její křečovité pohyby. Přitáhl si ji blíž a objal paží jemné křivky jejího těla.

Vyhověla, povolila napjatá ramena a tvrdý stisk, kterým sevřela jeho paži, ale zároveň ucítil i něco dalšího. Šmátravý pohyb, který se pokoušela vyprostit tu zatracenou lahvičku z jeho prstů.

„Ne,“ vydechl a rázným pohybem ji od sebe odstrčil. „Takhle jsem si náš první polibek nepředstavoval,“ řekl hořce.

„A proč byste si měl představovat náš první polibek, monsieur?“

„Protože vás zbožňuji!“

„Zbožňujete?“

„Miluji...miluji.“

Poklesla jí ramena a zabořila tvář do dlaní. Dosud ji viděl plakat jen jednou – když k nim poprvé nastoupil, krátce po úmrtí prince Edmunda.

Objal ji a usadil na dřevěnou lavičku. „Řekněte mi, co se stalo, řekněte mi všechno, Estello. Vždycky jste mi mohla věřit a vždycky budete.“

Vrhla na něj chladný pohled. „Opustil jste mě.“

„Nedívejte se tak na mě, zapřísahám vás. Udělal jsem chybu, neměl jsem...odpusťte mi. Nepřežiju, jestli se vám něco stane, nikdy si neodpustím-“

„Mlčte, mlčte,“ šeptala úzkostlivě a pohled modrých očí roztál. „Už brzy se stanu jeho ženou a já vím, čeho je schopný. Kdybyste věděl, jaký život mě čeká, nebránil byste mi,“ naklonila se k němu a bezděčně ji napodobil. Opřela si čelo o jeho a vypověděla mu nemyslitelné.

„Ach Estello,“ stěží potlačoval své rozrušení, když konečně poznal pravdu. „Všechno jsem tak pokazil, neměl jsem odjíždět, jsem takový hlupák,“ šeptal, zatímco ji bezmocně líbal její ruce jako pokorný prosebník.

Pohladila ho po vlasech.

„Nebuďte takový. Vy přece víte, kdy svá slova myslím vážně a kdy ne. Jistěže ne, nemyslela jsem to tak. Co byste mohl udělat ve chvíli, kdy jsem podepsala tu smlouvu? Nic, byl byste bezmocná šachová figurka, zrovna tak jako já. Ani teď, když nade mnou Lyrica vynesla svůj ortel smrti, není nic, co by se dalo dělat.“

Zatahala ho za rukáv jako malé dítě, aby se posadil vedle ní a schoulila se mu na rameni.

„Řekněte to ještě jednou, Mathieu.“

Smutně se usmál. „Miluji tě, Estello.“