Náhradnice - 27. kapitola: Estella

Estella postávala v altánku vystavěném před maličkou oranžerií, kterou si kdysi nechala vystavět císařovna Emma, Mercedesina matka opředená téměř tolika bájemi jako její slavná dcera. 

Ale Estellu její impozantní výhled nezajímal. Nezajímaly ji ani obláčky sraženého dechu, které stoupaly od jejích úst a sotva vnímala, že se v mrazivém lednovém dni celá jen třese. 

Potřebovala na vzduch, pročistit si hlavu a chvíli přemýšlet. Od chvíle, kdy Smith oznámil, že se Lyrica probudila, uplynulo už několik hodin, ale jí připadalo, jako by se tím okamžikem zastavil čas.

Tak přece jen to přišlo, ten zázrak Lyričina probuzení, srovnatelný snad jen s uzdravením slepých očí její matky, rozvažovala, zatímco v kruzích přecházela po obvodu altánu a zanechávala za sebou chaotickou změť stop. Kdyby se ukázalo, že se během Lyričina dlouhého spánku poškodil její mozek, koruna by byla znovu její – tentokrát už se vším všudy, už žádná regentka ale panovnice.

Kousla se do rtu a zastavila se. Jenže potom by jí Sebastien už nikdy nedal pokoj a co hůř, jejím prostřednictvím by se zmocnil twighburského trůnu. Sňatek s Hamletem by byl jen začátek. Sebastien by jako nositel matrimoniální koruny získal v případě Estelliny smrti nárok na trůn a dánská královská rodina by tak na Twighburg získala dědičné právo. Estella si s hrůzou uvědomila, že Sebastien se s nejvyšší pravděpodobností plánoval stát mladým vdovcem. Mnozí by jeho hru jistě prohlédli, ale to už by bylo příliš pozdě. 

Estella zabořila tvář do dlaní. Byla jen krůček od zatracení celé země a ztrátě vlastního života. Sebastien je kreativní, jistě by to uměl nějak zaopatřit. Nehoda při lovu, splašený kůň, nebo třeba další atentát…

Ztěžka se opřela o vyřezávaný sloupek a zahleděla se na zasněžené stromy. Už od začátku ve velké dvorské hře neměla šanci. Jak rychle se ze zábavné pomsty proti vlastní rodině stala noční můra, ve které málem přišla o vše.

Vzdychla a začala znovu přecházet v nekonečných kruzích. Ale co s ní bude teď? Sbalí jí kufry a pošlou ji spolu s Danielle a matkou zpět na zaprášené předměstí? Sebastienovi už přece nemůže být nijak užitečná – smlouva, kterou mu podepsala se z minuty na minutu proměnila na cár papíru a její utrpení se stalo docela zbytečným. 

Co by asi řekl Mathieu, kdyby tu byl? Stál by na její straně? Kousla se do rtu a opřela se o zasněžené zábradlí, aniž by dbala na zkřehlé prsty. 

Jsou muži, kteří by ji po příhodě se Sebastienem považovali za poškozené zboží – bez ohledu na okolnosti. 

Jsou také muži, kteří by ji považovali za zbabělou. Mathieu by smlouvu s tak zrádnou klauzulí nikdy nepodepsal. Ani kdyby mu drželi nůž pod krkem, pořád by nepodvolil. A jí konec konců o život nešlo. Neměla by dědičná koruna Perebellů být přednější nade všechno fyzické i dušení utrpení? Jestliže střežení koruny nebyla posvátná povinnost jejího rodu, jaký byl v tom všem vůbec význam? Stala se zrádcem všeho, pro co její rodina stála, stejně jako kdysi zradil i tatínek, když se pokusil korunu vzít Mercedes. Snad měl Petrov pravdu a skutečně jim v žilách kolovalo cosi prohnilého. 

Útrpně zavřela oči a naslouchala ztichlé krajině. Jak zvláštně tlumeně všechno pod vrstvou sněhu znělo. Jako by celý svět náhle zatajil dech v očekávání něčeho nesmírně krásného nebo hrozivého. 

Zkřivila tvář a zadrkotala zuby. 

Měla by být ráda a svým způsobem i byla. Nekonečně se jí ulevilo, ale úzkostná tíha z její hrudi i přesto nezmizela. Chtělo se jí smát, ale plakala. Chtěla utíkat, ale namísto toho si uvědomila, že všechny svobody, kterých užívala, jsou nenávratně ztraceny.

Znovu se stane matčiným vězněm a navrch i veřejnou atrakcí. Bývalá panovnice, pohleďte na ni, vážení!

Náhle pochopila, proč se koruna nové generaci předává až po úmrtí té předchozí. Není možné pocítit tíhu koruny a potom ji předat jinému. Tlak koruny ji docela rozdrtil, ale zároveň byl to poslední, co ji ještě drželo pohromady. Co jí teď zbývá? Takový pád z nebes je až příliš velký a měl by být fatální. Stala se z ní hříčka přírody. 

Přišlo jí nesmyslné, že tu teď stála, vydechovala obláčky zamlženého dechu, cítila chlad a děs, a sledovala netečně klidnou a lhostejnou krajinu. Vzhlédla k zimní obloze, která měla bezútěšný šedý odstín, a na okamžik si přála, aby byla mrtvá. 

„Estello? Co to tu vyvádíš, vždyť umrzneš!“ vytrhl ji z úvah sestřin hlas. 

Malátně se k Danielle otočila. „To nevadí, teď už přece můžu,“ odpověděla a chtěla znít cynicky, být nad věcí, ale ve skutečnosti byla jen patetická. 

Danielle se na okamžik zarazila, ale potom ji s nevídanou energičností uchopila za ruku a bez dalšího slova ji vedla zpět do paláce. 

„Přemýšlela jsi, co s námi bude teď?“ 

Estella se zarazila. Říkala s námi? Ona vcelku sobecky uvažovala jen o sobě a na Danielle si samozřejmě ani nevzpomněla. Zapomněla, že není jediná, koho Lyričin návrat poznamená. Samozřejmě, že zapomněla. Vždycky jen já, já, já….vždyť i proto odešel Mathieu. 

 Hořce se usmála. 

„Ach, rozluč se se svou svobodou, sestro. Lituji jen jediného, totiž, že jsem tě od matky neodstřihla dřív. Kousla sis sladkého koláče nezávislosti, ale jestlipak jeho blahodárné  účinky začaly působit? Snad byla léčebná procedura příliš krátká. Teď budeme znovu její otroci.“ 

Danielle se ohlédla. 

„Ty jsi ale nikdy nebyla její otrok. Vždycky jsi vzdorovala.“ 

„A k čemu mi to bylo dobré? Znamená to, že budu v jejím opětovném područí o něco méně trpět? Ne, všechno teď bude nevýslovně horší, pro nás obě.“ 

„Ano, rozumím,“ skočila jí Danielle ostře do řeči a vedla ji k bočnímu vchodu paláce skrytému ve stěně obrostlé břečtanem. 

„Netušila jsem, že tady jsou nějaké dveře,“ podivila se Estella, ale její zájem byl pouze předstíraný. Jako kdyby na tom ještě záleželo. Ona jich už používat nebude. 

„Podivila by ses, kolik cestiček si najdou lidé, kteří si zoufale nepřejí někoho na svých toulkách potkat,“ zamumlala Danielle a vlekla ji dál. 

Estella si uvědomila, že ji vede do svých apartmánů. Jak smutné, napadlo ji, sotva se tu zabydlela, zase se vrátí do jejich předměstského paláce, kde musela „z bezpečnostních důvodů“ sdílet ložnici s matkou. 

„Pověz, jaké to bylo být svobodná?“ zeptala se, když ji Danielle usazovala ke krbu a balila do přikrývky. Jak dojemné. Jestlipak by ona byla schopná o někoho takhle pečovat? Tolik by si přála, aby mohla dát kladnou odpověď, ale…

Danielle se zarazila a ustoupila od ní. 

„Krásné i strašné, vzrušující i strašidelné…“ 

„Četla jsi poslední dobou hodně poezie?“ zeptala se Estella po té vágní odpovědi poněkud nevrle. 

Danielle se k jejímu údivu klidně pousmála a pokrčila rameny. 

„Nevím – snad. Jediné, co bych si přála, by by bylo, kdybys mi o svých záměrech řekla předem. Mohla jsi být laskavá, ale namísto toho jsi se mnou posouvala jako s figurkou ve hře proti mamince. Kdybys se mnou pohovořila předem, snad bych ti teď byla vděčná, ale místo toho cítím zvláštní hořkost, takovou v jaké jsem zvyklá žít celý život.“ 

„Celý život ne. Kdysi to bylo jiné – když žil tatínek,“ zamumlala Estella. Ale tak už to s dobrými lidmi bývá. Umírají nebo ze svého života odstřihují zlé, a odchází od nás dokud ještě mohou.“ 

„Jenže tatínek už není. Nemá cenu představovat si, že by nás chránil a vedl správným směrem, kdyby tu byl, protože tím ho zpět nepřivoláš. Obávám se, že totéž platí o Mathieuovi.“ 

Estella se přikrčila. Na to, že obvykle bývala tak bezelstná, ji Danielle až příliš snadno prohlédla. 

„Máš pravdu,“ řekla bezvýrazně. „Ve všem. Měla jsem se tě zeptat, jestli chceš vlastní apartmány a domácnost předtím, než jsem ti je přidělila. A ano, fantazírovat o tom, co by bylo, kdyby tu byl tatínek je vcelku zbytečné, ale jeden přece občas musí snít,“ odpověděla, ale vyhnula se zmínce o Mathieuovi. To byla pořád ještě čerstvá rána.  

Vyrušilo je zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Smith. Když spatřil Estellu, zatvářil se úlevně. 

„Prosím o odpuštění Vaše...Vaše Císařské Veličenstvo,“ pronesl obezřetně, ačkoliv bylo zřejmé, že si jejím titulem přestává být jistý. Už ji jako Veličenstvo oslovoval pouze z čiré zdvořilosti. 

„Ano, Smithi?“ zeptala se unaveně. Kéž by jí jen její mysl dovolila spánek...nejraději by šla zaspat zbytek svého života. 

„Její Císařské Veličenstvo...míním tím císařovnu Lyricu,“ Estella Smithe ještě nikdy neviděla v takových rozpacích a byly časy, kdyby si takový pohled náležitě užívala, „si vás přeje vidět.“ 

„Jakže?“ vydechla Estella a párkrát zamrkala, protože jí před očima vyskočily mžitky. „Ona už je ve stavu přijímat návštěvy?“ 

„Zřejmě ano, Madam. Dvorní lékař se zdá být s jejím stavem spokojen.“ 

„Tak to tedy je,“ zamumlala Estella a zavrtěla hlavou. Takže opravdu konec. Neměla by litovat – nic lepšího se v tuto chvíli stát nemohlo, ale přesto…

„Jistě, Smithi, děkuji za vyřízení,“ prohlásila s hraným klidem a rozvážně vstala a podala Danielle nazpět její přikrývku. „Hádám, že bych měl jít hned.“ 

„To by bylo nejvhodnější, Madam, ano,“ přikývl Smith. 

Představovala si, že Lyricu nalezne v posteli, bledou a slabou, kašlající do kapesníčku jako romantickou hrdinku, ale ve skutečnosti seděla vzpřímeně a hrdě v křesle s vysokou opěrkou, zabalená do teplého plédu. 

Měla nakrátko a velmi zubatě ostříhané vlasy a Estella si uvědomila, že k tomu muselo dojít během její poslední operace, ke které tehdy musela udělit zvláštní souhlas. Ostříhali ji a rozřezali lebku a stejně to nepomohlo, a teď se jen tak bez jakéhokoliv impulsu probudila, téměř jako by si z nich dělala legraci. 

Měla bledý obličej mrtvolného nazelenalého odstínu, zvláštně napuchlé oči a klouby, fialové kruhy pod hnědýma očima a rozpraskané rty, kvůli kterým si Estella představovala, že její hlas bude znít seschle a ochraptěle.

Ve skutečnosti k ní promluvila jasným sopránovým hlasem a sebevědomě se jí zadívala přímo do očí. 

„Sestřenko. Už jsou to roky, co jsme se neviděly. Pokud jsem byla správně informovaná, tohle je poprvé, co mě přicházíš navštívit? Jak pozorné.“ 

Estella nedokázala zabránit úšklebku. A proč by za ní chodila? Sledovat ji jak spí a utírat jí čelo kapesníčkem navlhčený vlastními slzami? Předčítat jí Bibli, i když by z toho neslyšela ani slovo? Musela se kousnout do jazyka, aby nic ze svých myšlenek nevyjevila nahlas. 

V tom si uvědomila, že se jí musí poklonit. I taková drobná zjištění se do ní zabodávala jako nůž. Už není první žena země, ale klanět se Lyrice přesto považovala za velké ponížení.

Lyrica se křivě usmála. „Musí to pro tebe být úleva. Břímě koruny je velice těžké a pro někoho nepřipraveného matoucí. Pochopila jsem, že během posledního roku došlo k mnoha omylům. Nechala ses korunovat v Twighburgu a dokonce i v Titairy, pokoušela ses využívat korunní peníze k soukromým účelům...to jsou všechno naprosto ospravedlnitelné přešlapy. Budiž ti útěchou, že z tebe tu velkou zátěž dnešním dnem snímám.“ 

Estella se napřímila. „Jsi velice laskavá, sestřenko,“ oplatila jí familiérní oslovení. 

Pravda, byly příbuzné, ale jen na papíře. Tohle bylo jejich první setkání od raných dětských let. Už tehdy jedna druhou považovaly za hrozbu, i když jako děti ještě nemohly chápat kontext. Snad je proti sobě tehdy poštvali přímo rodiče, kdo ví, už si to nepamatuje a vlastně na tom ani nesejde. 

„Jak jsem řekla, nic ti nezazlívám, ale proč ty korunovace? A to hned v obou zemích?“ zeptala se Lyrica lhostejným tónem, který Estella hravě prohlédla. 

„V případě twighburské korunovace jsem prostě toužila učinit velké entrée. Rozčílit dvůr, ze kterého kdysi vyhnali moji rodinu,“ odpověděla s brutální upřímností. Měla plné zuby přecukrované přetvářky. Ať si to Lyrica zpracuje, jak sama uzná za vhodné. Všechno je jedno. „Co se týče té titairijské, byla jsem do ní vehnána Silverwolfem a společenským tlakem. Nepochopila jsem mentalitu titairijského lidu a skončila zahnaná v koutě. To byl pravdaže můj přešlap, neboť jsem podcenila ministerského předsedu Silverwolfa – to je skutečně člověk hodný svého jména,“ odtušila stále stejným klidným tónem. 

Lyričino obočí vylétlo do vzduchu, ale jinak z výrazu její tváře nebyla schopná nic vyčíst. Snad se v jejích očích na okamžik zableskl šok, ale dokázala jej rychle skrýt. 

„Oceňuji tvoji upřímnost, ačkoliv pro bývalou regentku by se hodilo více diplomacie,“ opáčila nakonec suše. 

„Je vidět, že tvým učitelem byl Petrov. Ano, také se mnou nebyl spokojen. Nicméně být tebou, dávala bych si pozor i na něj.“ 

„Skutečně?“ otázala se a tentokrát se nenamáhala maskovat chladný tón. Mohla tušit, že hanobení Petrova jí u ní neprojde, ale co naplat. Stejně bylo všechno jedno. 

„Nastolil velmi nemilý precedens omezování panovníkovy moci, se kterým se budeš muset vypořádávat i ty. Zasahoval dokonce i do soukromých uspořádání našich domácností. Aby se brzy nestalo, že ti dvorní dámy bude vybírat parlament,“ škodolibě se na ni ušklíbla. 

„Nesmysl!“ vyštěkla Lyrica. „Ty jsi byla regentka, já jsem panovnice z milosti Boží. To jsou nesrovnatelné věci.“ 

Estella významně pokrčila rameny. „Nejprve prozkoumej, co všechno se během mé vlády-“

„Tvého regentství,“ opravila ji Lyrica kysele. 

„Mého regentství,“ svolila Estella, „dělo. Teprve potom dělej soudy.“ 

„Budiž. Buď si však jista, že budu všechno přezkoumávat velmi pečlivě,“ ucedila Lyrica skrz zaťaté zuby. 

„Nic jiného bych od naší moudré panovnice ani neočekávala,“ pravila Estella s další ironickou poklonou. 

Když od Lyricy odcházela, zarazila se uprostřed bočního schodiště, kterým si hodlala zkrátit cestu ke svým apartmánům. Byly to ještě vůbec její apartmány? Jak dlouho bude trvat, než jí sbalí kufry? Možná na ni čekají za dveřmi už teď.

Ztraceně se usadila uprostřed schodiště a zahleděla se prázdným zrakem před sebe. Odsud už nebylo kam jít.