Náhradnice - 25. kapitola: Estella

Uvědomuju si, že mi tohle trvalo věčnost, ale co bylo v reálném životě nějaký měsíc, mi mentálně připadalo jako dvacet let. D:
Můj rl není úplně...skvělý a psaní téhle kapitoly bylo docela náročné samo o sobě.
Na blog.cz tuhle kapitolu přidám až...mě to nechá přihlásit se. Jojo, až tak špatný to s blogem je. Třikrát sláva bloggeru! 

Bylo to tichý začátek dne. Estella pobývala v ranním pokoji, kde si vyřídila korespondenci a v zachmuřeném zamyšlení popíjela kávu ve společnosti Natálie. Vychutnávala si každou minutu vzácného klidu, protože si dobře uvědomovala, že idylka dnešního rána představuje jen pověstné ticho před bouří. 

Matka se v tuhle chvíli už musela dozvědět, co udělala, a jakkoliv se snažila obrnit, a nepřipouštět si ji k tělu, pociťovala z nevyhnutelné konfrontace neklid a dokonce i strach. 

Nasazování statečné masky tváří v tvář máti s jejími hysterickými záchvaty, výbuchy hněvu a občasným rozbíjením nádobí bylo v mnoha případech neskonale obtížné. Jako děti je občas i bila, ale jen když u toho nebyl tatínek, protože ten by něco takového nikdy nepřipustil.

„Kde je moje dcera? Musím s ní okamžitě mluvit!“ ozval se z předpokoje matčin ječivý hlas.

„Aha, už je to tady,“ odtušila Estella k Natálii, která se mlčky usmála a v povzbudivém gestu stiskla její ruku.  

„Její Císařské Veličenstvo si nepřeje být rušeno,“ slyšela marné protesty lokaje, ale to už matka vrazila dovnitř, a kdyby pohledy dokázaly zabíjet…

„V pořádku,“ Estella lenivě mávla rukou směrem k nervóznímu lokajovi za matčiny zády. 

Se zarudlou tváří se uklonil a opustil místnost. 

Matka se vytáhla do plné výše a se staženou tváří pohlédla na Natálii. 

„Chci se svou dcerou mluvit osamotě!“ 

Estella nevzrušeně pokrčila rameny. „Natálie Nikolajevna za dlouhé roky věrných služeb viděla a slyšela mnoho z vašich záchvatů, a není tak už nic, co by ji mohlo překvapit. Nemusíte na ni brát ohledy, je otrlá,“ odtušila přezíravě, ačkoliv ve skutečnosti jen matce nechtěla čelit sama.

„Jak si to se mnou dovoluješ mluvit?“ zavřískla matka. „Jak se opovažuješ zasahovat do uspořádání mé domácnosti, jak můžeš být tak bezcitná a brát matce dítě?“ chrlila na ni dál. Očividně se o přítomnosti Natálie nehodlala hádat, zdálo se, že jediné, na čem jí skutečně záleželo, byl její hněv. 

„Ani nevím, čím začít,“ poznamenala Estella suše, ačkoliv se jí divoce rozbušilo srdce. „Tak tedy – dovoluji si s vámi mluvit, jak s vámi mluvím, z postavení císařovny. Spíš se nabízí otázka, co vám dává ctěné právo na mě ječet. Za druhé, do chodu paláce zasahuji opět z práva císařovny, nerada se opakuji, ale asi to potřebujete slyšet. Za třetí, vaše dítě je už prakticky dospělá žena, která zoufale potřebuje přestřihnout pupeční šňůru. Taky mě nepatrně znepokojuje vaše užití jednotného čísla. Nevím, jestli jste zapomněla, ale já jsem taky vaše dítě. Ještě něco?“ 

„Nemůžeš Danielle přidělit vlastní apartmány a domácnost! Něco takového nezvládne! Je slabá a nemocná!“ zapištěla matka. 

Estella povytáhla obočí. „Je zajímavé, jak často se oháníte sestřiným zdravím, ačkoliv jsou to už roky, co ji naposledy prohlédl nějaký lékař, a to ani nemluvím o samotné nemocné, která vás pravidelně ujišťuje, že je zcela v pořádku. Skutečně velice zajímavé.“

„Nepředstírej, že se o ni zničehonic zajímáš! Celý život ji jen trápíš!“ 

Estella semkla rty a odložila kávový šálek. „Budiž. Ať hodí kamenem, kdo je bez viny. Přesto si na svém rozhodnutí trvám. Souhlasím s vámi, Danielle se o sebe žalostně neumí postarat, ale to je víc vaše vina než její. Ve všem na vás závisí, což je přesně to, co jste chtěla, že?“ 

„Jak se opovažuješ! Já chci pro své dítě jen to nejlepší!“ na matčině čele povážlivě vystoupila tepající žilka. 

Estella potřásla hlavou. „V tom případě se shodneme, že to, co nejvíc potřebuje, je samostatnost. Vaše starostlivost o její blaho je dojemná, ale palácové služebnictvo jí zajistí přímo nadstandardní luxus a vaše obavy tudíž považuji za bezpředmětné,“ opáčila s předstíraným klidem a byla na sebe zvlášť pyšná, protože se jí ani nezachvěl hlas. 

„Je to ještě dítě! Vlastní domácnost dostávají provdané a dospělé ženy!“ 

„Danielle už dávno není dítě a vy to moc dobře víte. Je to téměř dospělá žena, a nejen ledajaká žena - je první v nástupnictví. Zaběhnuté tradice se na ni nevztahují. Jak vidíte, moje koruna není jen módní doplněk.“ 

Ten samolibý dodatek byl samozřejmě hloupou chybou, což by jí došlo i bez matčina zlověstného šklebu.

„Já to věděla! Jsi sobec a pokrytec, Vaše Císařské Veličenstvo! Nejde ti o tvou sestru, její blaho, ani zdraví, fráze o jejím nástupnictví rovněž nic neznamenají! Chceš se mi pomstít za to, co jsem ti posledně řekla! Říkáš, že ji chceš osamostatnit, ale ve skutečnosti ji používáš jako svoji loutku! Nedovolím ti to!“ 

Estelle nekontrolovatelně zacukalo v obličeji a trvalo pár vteřin než odpověděla. „Budete muset, matko. Nezbývá vám, než to dovolit. Musíte se podřídit a buďte ještě ráda, že vám dovolím zůstat s ní pod jednou střechou. Taky bych vás mohla přemístit do paláce na Albertově náměstí. Víte, který myslím - ten ponurý dům vykázaný pro císařské vdovy, protože je už nikdo nechce,“ navlhčila si rty a pomalu vstala. „Věřte, že by to pro mě byla lákavá varianta, ale vyvolalo by to spoustu drbů. Jestli však budete i nadále pokoušet moji trpělivost, budu ochotná ty klepy přece jen strpět.“ 

Matka užasle pootevřela ústa a v jejích očích se cosi zablesklo. Byl to strach? Byla Estella veskrze prohnilý člověk, jestliže ji pohled na zbabělé jektání zubů vlastní matky poskytl nevýslovnou satisfakci? 

„Smíte odejít, máti,“ prohlásila se zdviženou bradou a zazvonila na lokaje, který vzápětí otevřel dveře a vyvedl stále oněmělou matku ven. 

„To bylo působivé,“ poznamenala Natálie. 

„Ani ne. Kdybych byla co k čemu, sáhla bych namísto výhrůžek k činům,“ zamumlala Estella. 

„Nuž. Není všem dnům konec,“ opáčila Natálie klidně.

***

Zbytek dne probíhal relativně klidně, ne-li přímo nezáživně. Palác byl po bujarých novoročních oslavách ztichlý, dost možná, že mnozí dvořané ještě teď dospávali kocovinu. 

Estella však byla poučená ze svého narozeninového plesu a cítila se zcela čilá, jelikož se vyhýbala jak alkoholu, tak Hamletovi. Moc dobře věděla, že se našli tací, kteří se jí za tuto obezřetnost posmívali, a hlasitě se divili, copak se stalo s jejich okouzlující císařovnou, proslulým srdcem každého večírku, ale na ničem z toho jí už nezáleželo. Kdyby ji nemohli pomlouvat za její „úzkoprsost“, našli by si nějakou jinou záminku. 

Estella právě obědvala, když do jídelny vešel pan Smith. Pan Smith byl její nový tajemník, kterého jí vnutila Regentská rada. 

Nechtěla nahrazovat Mathieua, ale na druhou stranu si uvědomovala, že se chová dětinsky a nového tajemníka zoufale potřebuje. Jediné, co ji na nastalé situaci mohlo těšit, bylo zjištění, že se pan Smith od Mathieua lišil všemi myslitelnými způsoby, absolutně ničím jí ho nepřipomínal a nejitřil tak svou přítomností žádné staré rány. 

Byl to bývalý voják, vždy vysoce korektní a efektivní, nikdy nemluvil víc než bylo nezbytně nutné, a zásadně jí nedělal morální kázání. Byl tedy svým způsobem perfektní, i když občas ji děsila jeho soustavně bezvýrazná tvář, neproniknutelné oči a celková nečitelnost. Těžko říct, co se dělo za tím vysokým čelem, do kterého padaly prošedivělé kudrny, nikdy z něj nedokázala vymámit osobní názor ani na hloupé počasí. 

„Omlouvám se, že vás vyrušuji od oběda, Vaše Císařské Veličenstvo, ale obdržel jsem zprávu od ministerského předsedy a považoval jsem za vhodné vás bezodkladně informovat, že vás žádá o audienci.“ 

Estella povytáhla obočí. „Míníte tím ještě dnes?“ 

„Ano, Madam.“ 

„Jak neobvyklé. Zřejmě se jedná o něco urgentního. Ať se tedy dostaví.“ 

„Ano, Madam,“ Smith se odporoučel a Estella nenadšeně pohlédla na svou polévku. Náhle ztratila apetit. 

Petrov se nakonec uráčil dorazit až za necelé dvě hodiny, což Estellu nebetyčně podráždilo. 

Nařídila, aby byl uveden do přijímacího pokoje, a když oběma nechala rozlít čaj, vyčkávavě na něj pohlédla. Zdál se jí jakýsi pohublý, jeho obvykle kulatá postavička viditelně přišla o pár kilo, a ač to možná prospělo jeho zdraví, jeho obličej nyní vypadal propadle a stroze, čímž jí strašidelně připomínal Smithe. 

„Madam, byl jsem informován o změnách ve vaší domácnosti, které vzbudily jistou pozornost.“ 

Estella čekala všelicos, jen ne tohle. „Neříkejte. Lidé na ulicích se bouří a pálí vlajky, protože jsem své sestře dala vlastní apartmány?“ 

Petrov odložil svůj šálek a pohlédl na ni s velice otravným, ne-li přímo urážlivým shovívavým úsměvem. „Samozřejmě že ne, Madam, uspořádání paláce není veřejná informace, to se nehodí. Ale vaše rozhodnutí znamená novou finanční přítěž, kterou jste měla nejdříve zkonzultovat s Regentskou radou nebo se mnou.“ 

Estella zaťala čelist. „Nesmysl. Jedná se o veskrze rodinnou a tudíž soukromou záležitost, do které nikdo nemá právo zasahovat.“ 

„Ani vaše vlastní matka? Ba co víc, ani vaše sestra, které se vaše rozhodnutí přímo dotýká? Pokud vím, neporadila jste se ani s jednou z nich, a to shledávám kuriózním.“ 

„Pane ministerský předsedo,“ oslovila ho s předstíraným šokem, „rozumím tomu dobře, že si za vámi přišla postěžovat moje matka a vy, vysoký vládní činitel, jste všechno zahodil, abyste za mnou běžel s jejím žalováním?“

Petrovův výraz ztvrdl a konečně zahodil tu blahosklonnou přetvářku. „Odpusťte mi, že to říkám, ale používáte příliš silné slova, Madam. Vaše postavení vyžaduje jistou diplomacii,“ poučil ji s výrazem, který jí svou nabubřelostí neskonale rozčiloval. „Tak či tak zůstává faktem, že jste už podruhé zpronevěřila finance koruny.“

„Nejsem si jistá, kdo tu používá silné výrazivo, pane ministerský předsedo. Zdá se mi, že jste to spíš vy. Opakuji, že rozdělení domácností císařské rodiny je soukromá věc, do které vám nic není. Zasahujete do mých práv jako panovnice, ale i hlavy rodiny, a to je naprosto neslýchané.“

„Jenže vy nejste soukromá osoba, Madam!“ Petrov nepatrně zvýšil hlas a na okamžik skryl tvář za čajovým šálkem. „Vaše rozhodnutí nejsou důvěrného rázu a nikdy nebudou. Cokoliv, co uděláte, ovlivní celou říši - včetně rozdělení vašich domácností. Porušila jste všechno, čím jste se své vládě a Regentské radě zaslíbila, poté, co jste sama uznala, že na břemeno vlády sama nestačíte.“ 

Estella se ušklíbla. „Beru vaše argumenty na vědomí, pane ministerský předsedo.“ 

Petrov zamrkal. „To je vše, co mi chcete říct, Madam?“ 

„Vlastně ne,“ vzpomněla si Estella a pohlédla do jeho nepřátelských očí, „ráda bych, pane ministerský předsedo, abyste mi vyprávěl o svém otci.“

Petrov se viditelně zarazil a Estella ze všech sil potlačovala škodolibý úsměv. 

„Madam?“ zeptal se, očividně stále zmatený. 

Estella se narovnala a složila si ruce do klína. „Od první chvíle, co jste na mě spočinul pohledem, jste byl odhodlán nemít mě rád – a to vše kvůli věcem, které udělal můj otec. Je jedině spravedlivé, když mi povyprávíte o tom svém - chci vám oplatit laskavost a vytvořit si o vás obrázek na základě vašeho rodiče.“ 

Petrov se uchechtl a Estellu zamrazilo z jeho pohledu. „To myslíte vážně, Madam?“ 

„Zpochybňujete má slova?“ 

Petrov semkl rty do úzké linky. „Jestliže mě chcete soudit na základě mého otce, troufám si tvrdit, že neuspějete. Byl to tvrdě pracující a čestný muž, pocházející z první generace Petrovů narozených v Twighburgu. Můj dědeček se z imigranta bez ničeho dokázal vypracovat na vysokého bankovního úředníka a můj otec pokračoval v jeho šlépějích. Banka, ve které můj dědeček začínal, teď patří mému staršímu bratrovi,“ řekl tvrdě. 

„Rozumím. Ve vašem světě se úspěch musí zasloužit, tvrdě oddřít. V podstatě s vámi souhlasím, až na jednu samozřejmou výjimku. Korunu si nevydřete, pane ministerský předsedo, ta podléhá dědičnému právu. A je moje.“ 

„Smím být tak troufalý a něco vám poradit, Madam?“ zeptal se Petrov po krátké odmlce.

„Ale prosím.“ 

„Pokuste se omezit frekventovanost, s jakou všem připomínáte, že jste císařovna. Jestliže pociťujete neustálou potřebu všem připomínat, že nosíte korunu, zřejmě je něco špatně.“ 

Estelle ztuhl obličej. „Děkuji za návštěvu, pane ministerský předsedo. Pokud je to už všechno….“ nenechala ho odpovědět a zazvonila na lokaje. 

Petrov povstal a obligátně jí políbil ruku. „Ohledně domácnosti Její Císařské Výsosti jsme tedy dosáhli společného souhlasu, Madam?“ 

„To ještě uvidíme,“ usykla Estella skrz zaťaté zuby a ostentativně se k němu obrátila zády. 

***

Estella stanula v čele stolu obsazeného čtyřmi muži, jejichž zraky ji ani na okamžik nespouštěly z dohledu. Nebylo to ani zdaleka poprvé, co se musela vyrovnávat s úctyhodnými a strašidelnými figurami své Regentské rady, ale pořád si na ně nezvykla. 

Nejsympatičtější jí byl asi Marco Ricci, ale nebyl to zvlášť velký kompliment. Jednoduše z nich byl jediný, který jí nenaháněl hrůzu. Čas od času se na ni usmál, hovořil s velkými gesty, která ji tajně rozesmívala, a zdálo se, že jí pohrdá o něco méně než zbylí tři muži.

Naopak nejhorší byl Oliwier Wójcik – za prvé se ho bála oslovovat, protože za nic na světě nedokázala vyslovit jeho jméno správně, a za druhé to byl sám o sobě velice děsivý muž. Přísný, strohý a až příliš upřímný. 

Ministr zahraničí Yang byl velice tichý a zdvořilý, ale nebyla tak bláhová, aby to zaměňovala s přátelskostí. Nikdo z nich nebyl její přítel. 

Upřela pohled na Nielse Axela, ministra vnitra, který si významně odkašlal. Pravda, zamyslela se a tupě na ně zírala, zatímco oni čekali, až začne. 

Občas bylo strašlivě únavné být ta, která musí začínat všechny rozhovory. Bylo vtipné, že jí sebrali nebo omezili tolik z jejích pravomocí, ale něco tak směšného a nepraktického jako „nemluv, dokud tě neosloví panovník“, se pořád úzkostně dodržovalo. 

„Vím, že je netradiční, abych si vás povolala mimo naše obvyklé schůzky a děkuji vám, že jste i přes svoji vytíženosti přišli,“ začala a nervózně si pod stolem pohrávala se svými prsteny. 

„Ceníme si vaší ohleduplnosti, Madam, ale nedá se říct, že bychom měli tak úplně na výběr. Když zavoláte, tak jednoduše musíme přijít,“ opáčil Wójcik bez obalu. 

Ministr Yang na něj upřel dlouhý pohled. 

„A my jsme vám jako vaši věrní poddaní kdykoliv k službám,“ dodal Wójcik zachmuřeně, když se k Yangovým káravým pohledům připojili i Axel a Ricci. 

„Pánové, chci se vás zeptat jestli – jestli jste si vědomi změn, které jsem učinila v domácím chodu paláce?“ 

Ministři si mezi sebou vyměnili mlčenlivé pohledy a nakonec se ozval Ricci. „Ne, Madam, o ničem takovém nemáme povědomí a snad nám to ani nepřísluší.“ 

Estella pomalu přikývla. „Pravdaže nepřísluší,“ přisvědčila vítězoslavně, čímž ale muže před sebou jen znovu zmátla. Sklopila oči, aby na okamžik unikla jejich pohledům a svraštila obočí. 

„I přesto však potřebuji vaši podporu. Rozhodla jsem, aby mé sestře byly přiděleny vlastní apartmány s oddělenou domácností a služebnictvem.“ 

„A s tím potřebujete naši podporu?“ ujišťoval se Wójcik po dlouhé odmlce. 

„Pan ministerský předseda mi řekl, že k takovému rozhodnutí potřebuji váš nebo jeho souhlas,“ zamumlala Estella, stále neschopná zdvihnout k nim zrak

„Z Alexe se stává takový byrokrat?“ zeptal se Ricci a Estella uslyšela podrážděné zasyčení. Kdyby si měla tipnout, odhadovala by jeho zdroj na Axela. 

S největším sebezapřením na čtyři muže znovu pohlédla. 

„Pan ministerský předseda mi naznačil, že jsem svým rozhodnutím zpronevěřila korunní finance – znovu,“ zamumlala téměř neslyšně. Chtěla jim dát najevo, že si uvědomuje své staré chyby, že je nechce opakovat, ani předstírat, že je neučinila, ale přesto…Petrov ji nemohl tímto způsobem beztrestně ponižovat, to přece musí pochopit i oni.

Ministr Yang se ošil. „To je doslovná citace pana ministerského předsedy, Madam? Míním tím to nařčení ze zpronevěry?“ 

„Samozřejmě, že je to doslovná citace,“ opáčila Estella téměř pobouřeně. 

Yang střelil pohledem po Riccim a tmavovlasý muž rozhodil rukama. 

„A kdy se všechno tohle vůbec seběhlo? Vy jste změnila rozdělení domácností v paláci, ministerský předseda si o vašem ctěném rozhodnutí učinil...jisté závěry, dal vám najevo svou nelibost...vždyť jsme se naposledy viděli předevčírem!“ zvolal poněkud frustrovaně a nakrabatil obočí. 

Estella uhnula pohledem, protože hrozilo, že by ji jeho expresivní grimasy rozesmály. 

„S úctou, Madam,“ ozval se Wójcik, aniž by zněl jakkoliv uctivě, „ale opravdu je tohle záležitost pro Regentskou radu? Naše země se ocitla ve velmi nejisté a komplikované době a my svoláváme zvláštní schůze kvůli-“ 

Estella vstala a Wójcik kupodivu okamžitě zmlkl. Estella zdvihla bradu a s bušícím srdcem se setkala s čtyřmi páry očí, které na ni upřeně hleděly. 

„Jsou to právě detaily, ve kterých se skrývá ďábel, pánové. Čím se liším od pouhé loutky s korunou na hlavě, když nemohu rozhodovat ani o chodu vlastní rodiny? Regentská rada byla od začátku zamýšlená jako dočasná výpomoc ženě, která se na trůnu ocitla neočekávaně, doslova ze dne na den, bez přípravy a vzdělání. Jistě, můžeme tvrdit, že se tu hádáme o hloupostech, že jsem svolala Regentskou radu, nejdůležitější instituci našeho impéria, kvůli takové zbytečnosti, jako že si moje matka šla stěžovat za Petrovem a on využil příležitosti, aby mě mohl začít poučovat, ale o to tu přece nejde. Ne doopravdy. Mluvíme tu o principu, mluvíme tu o koruně samotné. Necháme vměšování ministerského předsedy bez povšimnutí, pokrčíme nad tím detailem rameny a necháme to projít? Co bude následovat? Necháme ho kumulovat víc a víc mých pravomocí, až  jednoho dne zjistíme, že jak ze mě, tak i z vás, udělal pouhé marionety? Nikoliv, pánové, tohle je okamžik, kdy musíme nakreslit jasnou hranici. Dokažte, že vaše sliby nebyly plané a Regentská rada není jen záminka jak nenápadně ustanovit konstituční monarchii a předat veškerou moc panu ministerskému předsedovi. Podpořte mě. Teď hned, bez konzultací s Petrovem, bez zaváhání přísahejte věrnost koruně,“ Estella se kousla do rtu a na poslední chvíli zastavila poznámku ‚udělejte to, protože jsem vaše císařovna,‘, stále příliš roztrpčená z Petrovovy „rady“. Opravdu to říká tak často? 

Rozhostilo se ticho, které ji nijak zvlášť nepřidalo na sebevědomí. 

Marco Ricci vyskočil ze židle a přispěchal za ní do čela stolu. Vždycky se choval tak trochu dramaticky, ale u veřejnosti to očividně fungovalo. Pokud byla správně informovaná, těšil se zvlášť velké oblibě. 

Ricci před ní obřadně poklekl a políbil jí ruku. 

Estella se pokusila zatvářit důstojně, ačkoliv ve skutečnosti si připadala poněkud zvláštně.

Wójcik povytáhl obočí a věnoval Riccimu přezíravý pohled. Yang sklopil pohled ke svým papírům a zachovával si striktně neutrální výraz, zatímco Axel se s ničím takovým nenamáhal a nepokrytě se nad tím výjevem uculoval. Nakonec to byl on, kdo promluvil jako první. 

„Nemyslím si, že je zapotřebí velkých gest a přísah. Naši věrnost koruně považuji za něco výsostně samozřejmého. Máte bezvýhradné právo uspořádat si domácnost, jak uznáte za vhodné. Nepovažuji za nutné zatahovat do toho Regentskou radu a osobně zásah ministerského předsedy považuji za bezpředmětný. Ostatně mluvíme zde o sektoru ministra obchodu, který,“ Axelovi znovu zacukaly koutky a pohlédl na Ricciho, „je očividně zcela na vaší straně a tím bych věc považoval za vyřešenou,“ vrhl tázavý pohled na Wójcika, který v okázalém gestu pokrčil rameny. 

Ministr Yang nepatrným trhnutím hlavy vybídl Ricciho aby se zase posadil a pročistil si hrdlo. „Přirozeně, považujte naši podporu za samozřejmou, Madam,“ přizvukoval Axelovi a blýskal očima zpoza kostěných obrouček svých brýlí, „zároveň bych si dovolil připomenout, že Regentská rada je skutečně jen dočasná záležitost a pokorně bych vás chtěl požádat, abyste slova o konstituční monarchii používala s větší opatrností. O změně zřízení impéria samozřejmě nemůže být ani řeč.“ 

„Činy ministerského předsedy jsou přesto poněkud zavádějící!“ ozval se mírně zarudlý Ricci, když se usadil zpět na své místo. 

Yang se nepatrně ošil. „Pravdaže. Bude zapotřebí vést s ním důsledný dialog. Snad by bylo záhodno, kdyby se dostavil na nejbližší setkání Rady s Jejím Císařským Veličenstvem. Věřím, že se při společné diskuzi všechno vyjasní. Dozajista se jedná o nešťastné nedorozumění.“ 

Estella potlačila nutkání ušklíbnout se. Yang byl bývalý diplomat a bylo to vskutku znát. 

„Nic proti takové debatě nenamítám, ovšem za předpokladu, že mi ohledně soukromých uspořádání císařské rodiny projevíte absolutní podporu.“ 

Yang se na okamžik zamyslel a přikývl. „Ano, Madam.“ 

***

Estella toho dne ulehala do postele velice unavená, ale spokojená. Prosadila si svou a Danielle už bude zítra touhle dobou usínat na opačném konci paláce, daleko od matky. A ať si třeba všichni puknou vzteky, nikdo s tím nic nezmůže! 

S pocitem vítězoslavného zadostiučinění si načechrala polštář a téměř okamžitě blaženě usnula. 

Když se probudila, panovala v její ložnici neproniknutelná tma, ale ona se i přesto znepokojeně vytáhla do sedu. Něco bylo špatně. Netušila, jestli byla dezorientovaná ze zvlášť živého snu nebo jí to radil instinkt, ale cosi jí našeptávalo aby ještě neusínala. 

V tu samou chvíli se dveře do její ložnice rozrazily, a ona zmateně zamrkala do náhlého přívalu svíček. Nedokázala rozeznat tváře lidí, kteří je drželi, natolik jejich mihotavé plamínky oslepovaly její rozespalé oči, ale muselo to být nejméně pět lidí. 

„Co se to děje?“ zahuhlala nejistě a rychle vstala, aby se zahalila alespoň do plédu. „Copak vypukla válka?“ 

Odpovědí jí byl jen halasný smích, ze kterého jí naskočila husí kůže. Poslepu zašmátrala po šňůře, aby si přivolala lokaje, komornou, kohokoliv, ale utrhla se a zůstala jí viset v ruce. 

„Nenamáhejte se, Vaše Císařské Veličenstvo, postaral jsem se, abyste se nikoho nedovolala.“ 

Estelle se převrátil žaludek když rozeznala mužův hlas. „Princ Sebastien. Jak se opovažujete, co si vůbec myslíte, že děláte?“ snažila se znít autoritativně, ale nedokázala ve svém hlase skrýt strach. 

„Myslím, že byste měla být trochu milejší,“ odtušil Sebastien a odložil svícen na její stůl. „Někdo by vás měl poučit, jak se má chovat správná manželka. Cožpak nebudete před Bohem přísahat, že mi budete ve všem poslušná?“ 

„Jenže já si vás nevezmu, tolik už jsme si doufám ujasnili,“ ucedila Estella skrz zaťaté zuby a nervózně se ohlédla po zbylých mužích. Tři z nich patřili k Sebastienovu dánskému doprovodu, ale dva z nich byli twighburští šlechtici, což ji hluboce zasáhlo. Odporní zrádci. 

Sebastien pomalu zavrtěl hlavou. „Mohlo to mezi námi být tak hezké a vy jste to musela pokazit. Je to jen a jen vaše vina, že jsem nucen přistoupit k poněkud tvrdším výchovným metodám, ale už za časů Shakespeara se vědělo, že zlé ženy se mají zkrotit,“ plynulým pohybem z ní strhnul její pléd a prudce do ní strčil. 

Zavrávorala a padla zády zpět do své postele. Zavřískla, když ucítila váhu jeho těla na svém, ale zacpal jí ústa. 

„Nemám rád, když ženy křičí, vlastně nemám rád hysterické ženy obecně. Nemuselo to takto skončit. Umím být moc hodný a mohl bych být hodný i na vás, kdybyste si to zasloužila. Stačilo se ke mně chovat slušně, neodmítat mě, když jsem byl tak zdvořilý a pozorný. Čím jsem si to zasloužil?“ 

Estella vytřeštila oči a marně se pokoušela vymanit z jeho sevření. Byl příliš silný a každé pokusy setřást ho ze sebe ji jen vyčerpávaly. 

„Odpovězte! Čím jsem si to zasloužil?“ zahřímal Sebastien. 

„Jednoduše jsem vám nikdy nevěřila!“ zaječela Estella když sundal ruku z jejích úst. „Od začátku jsem o vás měla špatné tušení a vaše pokusy podlézat mi vyznívaly plytce a trapně!“ 

Rozmáchl se a udeřil ji do tváře. „Mám tomu rozumět tak, že spolu budeme muset jednat po zlém? Neumíte ocenit moji laskavost a ještě se mi vysmíváte? Kde se ve vás bere tolik zpupnosti?“

Estella se mu s pocitem neskonalého hnusu podívala do očí. „Já jsem vaše císařovna!“ 

Rozesmál se, stejně jako okolo stojící muži a do jejích bolavých tváří se nahrnula horkost. Neudeřil ji zvlášť tvrdě, ale to nic neměnilo na faktu, že to i tak bolelo jako čert. 

„Já vám nevím, pánové, ale já si císařovnu představuju trochu jinak,“ prohodil mezi smíchem a znovu sklonil obličej k jejímu. „Když se na sebe podíváte, jak tu tak ležíte, slabá a ubohá, a srovnáte se se mnou, z koho máte větší respekt? Kdo je tu opravdu vládce, hm?“ 

„Twighburská dědičná koruna je moje a na tomto světě není nic, co by to mohlo změnit!“ odporovala mu Estella nenávistně a přikrčila se, když se znovu prudce pohnul. Očekávala další ránu, ale on se místo toho narovnal, popadl ji za zápěstí a přikoval ji ve svém ocelovém sevření k posteli jako Ježíše na kříži. 

„To není nezbytně pravda. Zkrátka potřebujete někoho, kdo vám pomůže nést břímě vlády. Ale Regentská rada? Omezování pravomocí panovníka? Ten zatracený Petrov? Jen další důkazy vaší slabosti. Jednoduše potřebujete manžela, to je celé. Nechápu, že to nikdo nevidí. Trochu zkrotit, naučit dobrým mravům a zdvořilosti, nic těžkého,“ znovu se k ní sklonil, tentokrát tak blízko, že se jejich nosy málem dotýkaly. Estelle se přetočil žaludek z jeho dechu ze kterého čpěl zvětralý alkohol. 

„I kdybych si vás vzala, nic to nezmění na faktu, že korunu mám já. Byl by z vás jen princ manžel, ubohá figurka ve stínu trůnu. Nestojí vám to za tu námahu,“ Estella se pokoušela znít klidně, ale ve skutečnosti žadonila a po tvářích se jí rozkutálely horké slzy. 

Sebastien se sklonil, aby jí je slíbnul z tváří a Estella marně odvracela obličej. 

„Nebojte se, moje milá, vždyť já už to mám všechno vymyšlené. Ale líbí se mi vaše dojemné obavy. Že byste se přece jen poučila? Budete na mě už hodná? Tak co, budete?“ zajel jí rukou pod sukni a Estella vytřeštila oči. Chtěla křičet, kousat a škrábat, ale namísto toho ochable ležela a zírala na něj. Tohle přece nemůže být pravda, tohle se nemůže dít, ne jí, ne doopravdy. Jak to, že ještě před pár hodinami si připadala jako vítěz a teď…

„Mluvím na vás! Budete už hodná? Můžu si vás tady a teď vzít, udělat z vás poškozené zboží před očitými svědky, ale to přece není nutné, nebo ano? Ještě nikdy jsem si nemusel ženu brát násilím, ale jestli dnes bude ten den, kdy se to bude muset stát, budete si za to moci děkovat jen vy sama.“ 

„B-budu hodná, já budu….budu hodná,“ mumlala Estella mezi záchvaty křečovitého pláče, který jí stahoval hrdlo. 

Sebastien z ní pomalu slezl a stáhl jí sukni zpět ke kotníkům. „Vidíte? Já dovedu být laskavý, jste to vy, kdo mě neustále provokuje a všechno kazí. Správná žena má svého muže podporovat, vyzdvihovat jeho nejlepší kvality a ne jako vy, pořád jen pokoušet a svádět ke špatnému,“ zavrtěl nad ní hlavou a napřáhl ruku k nejblíž stojícímu muži. „Nevadí, to není nic, co bychom společně nemohli napravit, že? Určitě se budete snažit, už  teď vidím jisté pokroky,“ pochválil ji a přijal od svého pomocníka kus papíru. 

„Jsem moc rád, že jste se přece jen rozhodla být rozumná. Ušetří nám to hodně času. Nechci po vás nic tak strašného, uvidíte. Stačí být jen poslušné a hodné děvče,“ pomohl jí vstát z postele a políbil jí ruku. Estella odvrátila tvář a znovu bojovala s nutkáním zvracet. 

„Stačí jen podepsat tenhle papír a každý si půjdeme svou cestou. Copak už to nechcete mít všecno za sebou?“ 

Sebastien luskl prsty a jeho kumpáni papír roztáhli na jejím pracovním stole a připravili jí pero a kalamář. 

„Pěkně se posaďte, tak je to správně, ano, a podepište,“ navigoval ji a dokonce ji i pohladil po vlasech, když otupěle plnila jeho instrukce. 

Pohlédla na předkládaný papír a musela si řádky před sebou přečíst hned několikrát, jelikož se její mozek odmítal na cokoliv soustředit, a přijmout tak tuto odpornou scénu za realitu.

„Pospěšme si, má milá, teď, když jsme dosáhli kompromisu, už víme, že tu nemusíme být celou noc. Nebo jste snad změnila názor?“ Sebastienův hlas ji vytrhl z malátnosti a donutil ji konečně zaostřit na dokument. 

„Zásnubní smlouva...a klauzule o matrimoniální koruně?“ vydechla překvapeně. „Ale...ale takový koncept v Twighburgu  neexistuje.“ 

Sebastien ji objal kolem ramen, což v ní vyvolalo další vlnu fyzického odporu. 

„Ale ovšem, že existuje. Možná pro to nemáte precedens, ostatně to ani my v Dánsku ne, ale zákonitě existuje v každé monarchii. Pro jistotu. Ne vždy je koruna posazená na správnou hlavu, ale Bůh je ve své moudrosti neomylný, a proto stvořil posvátný svazek manželský, který umožní zvrátit nepřirozenou nerovnováhu zpět do pořádku. Až si mě vezmete, stanu se císařem, jedině tak je to správně. Jak bychom mohli být šťastní v manželství, kde bych vám nebyl roven? Vždyť to není správné, povězte, že to tak není správné?“ 

Silně s ní zatřásl a její hlava bezvládně klinkala ze strany na stranu. 

„N-není to s-správné,“ vykoktala jen aby přestal. Vtiskl jí do ruky pero. 

„Stačí jen váš podpis a bude po všem. Odejdeme a necháme vás zase klidně spát,“ sliboval Sebastien. 

Klidně spát. Jako kdyby se Estella ještě někdy odvážila zase usnout. 

„Podepište!“ zahřímal Sebastien a Estella bezděčně nadskočila. 

Namočila pero do kalamáře a stísněně pohlédla na Sebastienovu smlouvu. 

Tak takhle vypadá konec. 

Podepsala. 

Historie ji bude soudit, ale co jiného měla dělat?