Saintclairova vila - 7. kapitola: Vždycky za to může Sára

Magdaléna si pevněji přitiskla k tělu svůj neforemný šedý kabát, a plouživě následovala menší skupinku pacientů na procházce. Sára se kamsi vypařila, s významným zamrkáním pronesla, že musí zkontrolovat svoji skrýš a odešla dřív, než Magdaléna stihla klást otázky. Ale možná bude lepší prostě nevědět, Sára přitahuje problémy a nežádoucí pozornost jako magnet. Možná, že právě o tu pozornost jí celou dobu jde.

S tichým povzdychnutím se od skupinky vedené pyromanem Peterem odpojila, a zamířila k opuštěnému dřevěnému stolku, na kterém stála zapomenutá váza s uschlými květy s žalostnými skloněnými hlavičkami a posadila se na jednu ze dvou omšelých židlí, které se už dávno měly natřít. Ale to by Chagal musel být co k čemu. Potřásla hlavou a okamžitě myšlenky na něj potlačila.

---

Vzhlédla ke korunám stromů zbarvených do žluta a červena a musela naznat, že je dnes docela pěkný den. Dokonce i slunce se snažilo bojovat s neúprosnými, ocelově šedými mraky a slabě svítilo. Pohodlněji se na své židli usadila, a vytáhla z kapsy kabátu Abronsiovu knihu. Zatím ji neměla příležitost otevřít, či se spíš cítila provinile poté, co ji s ní uviděl Albert a naznačil, že šmíruje stejně jako Sára. Ale tohle není žádné šmírování - Saintclaire s nějakým Krolockem přece nemá nic společného. Teda kromě toho, že Abronsius zmínil, že vypadají podobně. Zběžně knihou zalistovala a objevila uprostřed výtisku křídové listy s obrázkovou přílohou. Jako první uviděla Krolockovy rodiče, přísně vyhlížející, ponuré portréty s totožným pozadím - děsivě i úctyhodně vyhlížejícím hradem se stovkou černých věžiček, obklopeného hlubokými lesy. Zauvažovala, jak to místo asi vypadá dnes - nejspíš je z něj ruina. Listovala dál a minula portrét Krolockovy manželky - vypadala křehce, ale zároveň i sebevědomě. Seděla na kamenné lavičce a natahovala se po poupěti růže se zvědavým pohledem a smyslně stisknutými rty. Byl by to romantický výjev, jen kdyby nebyl v tak ponurých barvách - ale to v té době byly, zdá se, všechny obrazy. O výtvarném umění toho věděla jen minimum, možná ještě méně než to minimum. Konečně nalistovala portrét Krolocka - stál před stolem s rozházenými svazky a s ironickým, téměř vyzývavým pohledem vzhlížel kamsi do výšin a tenké rty měl stažené do povědomého nesouměrného úsměvu.
Přimhouřila oči a zdvihla knihu do výšky očí. Možná…trochu, ano. Nevěděla, jak to posoudit, několik století starý portrét neobsahuje důležité detaily, drobné, a přitom tak důležité rysy tváře, podle kterých by mohla s jistotou říct, ano, to je Saintclaire. Asi tušila, na co Abronsius narážel, ale nepřipadalo jí to jako zásadní důkaz, že je Krolock Saintclairův prapředek, nebo tak něco. I přesto nalistovala první kapitolu a za zvuků šumějící vody od nedalekého uměle vytvořeného potoka, který do jezera ve středu zahrady přiváděl vodu z místní řeky, se začetla do knihy.

Musela Abronsiovi přiznat, že uměl literaturu faktu podat poměrně čtivě, ale asi to dávalo smysl. Nedovedla si představit, že by někdo jako Abronsius psal nudně. Začetla se natolik, že ztratila pojem o čase, takže když při otáčení strany pohlédla na stříbrné náramkové hodinky, vystřelila ze svého místa jako čertík z krabičky, a vydala se nejkratší cestou zpět k panství. Součást zkratky tvořilo i seskupení kamenů vedoucích přes potok, přes které se zpočátku bála chodit, ale teď už to pro ni byla už rutina. Energickým krokem se dostala přes polovinu potoka, když periferním zrakem zaznamenala pohyb. Byl to pan Saintclaire, oblečený do dlouhého černého kabátu s šedým šálem, který docela lichotil stříbrným nitkám v jeho vlasech, což nebylo moc spravedlivé, protože když má stříbrné nitky ve vlasech žena, na světě není žádný kus oblečení, který by jim dokázal lichotit.

Nechápala, proč se oba Saintclairové mají tendence všude tak nečekaně zjevovat, ale pro tuhle chvíli byla prostě jen ráda, že je to otec, a nikoliv syn, toho teď měla na nějakou dobu dost.

"Neklouže to po tom dešti?" zajímal se pan Saintclaire a sešel ke břehu, aby jí nabídnul pomocnou ruku.

"Nic, co by se nedalo zvládnout," pípla slabě a nesměle jeho pomoc přijala. Dlouhé prsty v kožené rukavici sevřely ty její, a bezpečně ji dovedly na břeh. Pan Saintclaire přimhouřil oči do zapadajícího slunce, a sjel pohledem ke knize v její ruce.

"Tak i vás zlákala Abronsiova biografie?" otázal se ledabyle, ale měl napjatý hlas.

Magdaléna pokrčila rameny. "Říkal, že má víc výtisků, tak mi jeden dal."

Tiše se zasmál. "Nemusíte přede mnou svůj literární vkus obhajovat, Magdaléno," řekl, ale dál upřeně hleděl na hladinu potoka. "Tak co myslíte - jaký byl Krolock člověk?" otázal se a teprve v tu chvíli k ní zvedl modré oči.

Magdaléna zaraženě zamrkala. "Nemůžu soudit - historie v tomto ohledu bývá nepřesná."

Netrpělivě mlaskl. "Dobře, tak jinak - co jste vyvodila z této knihy?" naléhal.

Magdaléna kapitulovala a rozhodla se pro neutrální odpověď. "Nevím - přečetla jsem jen první kapitolu, než jsem si uvědomila, že se už musím vrátit dovnitř, nemám toho moc co říct. Přísní rodiče, krušná vojenská výchova - ostatně, kdo měl v té době snadné dětství? Zdá se, že lpěl na matce a v jednom kuse se jí snažil zavděčit, ale zřejmě marně, podle všeho to byla velmi chladná žena. Zemřela docela mladá, Abronsius to dával do paralely s předčasnou smrtí jeho manželky, ale o té ještě nic nevím…"

"Nebojte se. V dalších kapitolách se dočkáte i jí," procedil Saintclaire skrz zaťaté zuby. Sklopil pohled k rozmáčenému trávníku a pokynul rukou směrem k panství. "Ale já vás zdržuju, dovolte mi, doprovodím vás."

Magdaléna se pomalu vydala daným směrem a Saintclaire se zařadil po jejím boku. Krolockova biografie jí najednou začala pálit v ruce, připadala si, jako kdyby někomu lezla do soukromí. A přitom to byl takový nesmysl - skoro pět století zapomenutý šlechtic bůhví odkud!

"Zaujalo mě, jak jste formulovala tu větu - že tehdy měli nešťastné dětství prakticky všichni. Jak jste k tomu přišla?" rozhovořil se z ničeho nic.

Magdaléna překvapeně zamrkala a zrychlila krok, aby stačila jeho tempu. "Já, ehm…lidi buď umírali hladem, nebo v případě Krolocka sice vyrůstali v privilegiu, ale bylo s nimi zacházeno jako s malými dospělými."

Saintclaire pokýval hlavou. "Ano, asi máte bohužel pravdu. Člověk potřebuje být nestranný, aby to mohl posoudit."

Magdaléna zmateně přikývla. "Což my jsme, protože už uběhlo téměř pět století," řekla pomalu, nejistá, jestli si z ní jen neutahuje.

Slabě se usmál. "Ovšem. Jak říkáte."

"Ale jeho syn neměl zase tak špatné dětství, tedy aspoň doufám," začal zase Saintclaire, jako kdyby o tom tématu náhle nedokázal přestat mluvit.

"Nevím," musela přiznat Magdaléna, "opravdu jsem přečetla jen první kapitolu, o jeho synovi je tam jen stručná zmínka. Vím jen tolik, že existoval."

"Snažil se ho ochránit před všemi těmi věcmi, které popisujete, dát mu příležitost prožít si dětství. Měl dětskou duši ještě dlouho poté, co dospěl, až to jeho otce znepokojovalo, bál se, jestli nakonec ve své výchově neměl být stejně tvrdý, jako jeho rodiče. Čím déle byl Herbert v duši dítětem, tím hůře totiž v pozdním životě zahořkl. Vždycky jsem říkal, že jsou to lidé s ideály, kteří nakonec trpí nejvíc. Napadlo mě to zrovna dnes, když jsem si znovu pročítal Evžena Oněgina."

Magdaléna nechápala, jak se od Krolocka dostali k ruské klasice, ale zase tolik se tomu od Saintclaira nedivila. Nikdy nezapomene na ten památný den, kdy se zničehonic zjevil v okně, dal jí přednášku o baletu, a pak zase zcela nevzrušeně odešel, jako kdyby šlo o každodenní rutinu.

"Dobře," protáhla pomalu, přistupujíc na jeho roztěkaný tok řeči. Na střední Oněgina četla a pamatovala, jak jí to zabralo celý týden, protože ji to k smrti nudilo, ale snad si zapamatovala dostatek, aby se ztrapnila o něco méně než posledně. Stejně by si to měla přečíst znovu - a pokud možno v aktuálnějším překladu. Vůbec by ji nepřekvapovalo, kdyby si Saintclaire Oněgina četl v originálu, a ještě byl schopný zpaměti citovat úryvky. Tiše si odkašlala. "Vysvětlil byste mi, co tím míníte?"

"Lenský prostě musel zemřít, nemyslíte? Tak naivní, tak čistý, poeta navrch. I jeho láska k Olze by se změnila v jed, kdyby zjistil, že to není žádná éterická múza, ale docela obyčejné, odvážil bych se říct prostší děvče. Byl stvořen k záhubě, příliš nevinný pro svět."

Magdaléna se snažila tvářit samozřejmě a zakrývat fakt, že musí usilovně lovit v paměti, aby mu rozuměla. Zhluboka se nadechla. "Část té romantiky spočívá právě v tom, že ho čtenář neviděl zestárnout, žít každodenní život, sledovat, jak se smiřuje s poznáním, že život ani zdaleka není tak poetický a kouzelný, jak věřil a doufal…"

Saintclaire si ji s hlavou nakloněnou na stranu vyposlechl, a zastavil se před dvojitými vchodovými dveřmi, aby si promyslel svoji odpověď.

"Zajímavé, jak ta postava vybízí k tomu, aby si do ní člověk projektoval sám sebe, že? I to je možná součástí té romantiky, o které jste mluvila. Nuže - tady se asi rozloučíme. Vy jdete pozdě na večeři a já…," hořce se usmál a pokrčil rameny, "já dnes asi vynechám."

"Vždycky vynecháváte," uklouzlo Magdaléně, ale na odpověď se jí dostalo jen pokrčení ramen a drobný, snad omluvný úsměv, a potom už jen jeho vzdalující se záda. Vtipné bylo, že už i tohle chování jí připadalo normální.

Potřásla hlavou a pokud možno nenápadně vklouzla do jídelny, aby zůstala nepozorována a byla ušetřena hloupých řečí vychovatelky. Slovo vychovatel je v kontextu dospělých lidí stejně docela špatný vtip. Byli to prostě jen lidé, co dávali pozor na každodenní chod jejich cvokhausu, a dělali všechny ty drobné úkony, na které už nezbýval čas ošetřovatelům, nebo dokonce lékařům.

Usedla na své obvyklé místo vedle Sáry, která se na ni zašklebila, a pohlédla na knihu, kterou si položila vedle sebe na stůl.

"To jsi přišla pozdě, protože ses tak vášnivě začetla?" zeptala se, očividně vrcholně pobavená takovým konceptem.

"Náhodou, přišla bych včas, kdybych nepotkala Saintclaira. S ním to nikdy není jen na chvíli, všechno hned obrátí ve filozofování o životě, všimla sis toho?"

"Jo, jo, to on dělává," souhlasila Sára a napřímila se. "A o čem s tebou filozofoval?" zeptala se přeměřila si ji ostrým pohledem přes okraj skleničky pomerančového džusu.

Magdaléna nad ní přetočila oči. "O té knížce, co teď čtu. Nebo spíš o chlápkovi, o kterém ta knížka je. A pak se do toho nějak zamíchal Evžen Oněgin…," pokrčila rameny a natáhla se po misce ovesné kaše.

Sára zklamaně zvrátila hlavu a zatvářila se znuděně. "Vzrůšo," okomentovala to zapíchla vidličku do vzduchu. "On by vedle sebe potřeboval někoho pragmatickýho, fakt že jo. Někoho, kdo by mu utnul to nekonečný bloumání a dumání a depresivní výrazy."

"Tím asi chceš říct, že vlastně celou dobu tajně čeká na tebe, že?" otázala se Magdaléna a zdvihla obočí.

"Tvoje slova, ne moje," zaculila se Sára.

Magdaléna otráveně zdvihla oči ke stropu, ale potom se pomalu usmála, když si uvědomila, co je dnes za den.

"Co je?" zeptala se Sára podezřívavě.

"Je neděle," odvětila Magdaléna téměř blaženě. Jediný den v týdnu, kdy se měla na co těšit.

"Ale proboha živýho," zasténala Sára. "To už zase utekl týden? V televizi bude Viktorie a ty se tváříš jako že tě čeká highlight týdne. Navenek je ti možná dvacet, ale uvnitř tebe sedí důchodkyně, co má v bytě dvanáct koček," neušetřila ji pravidelného nedělního pošťuchování. "Je tvoje jediný štěstí, že jsi taková spřízněná duše starých dam, protože důvod, proč každou neděli ve společence musíme trpět Viktorii, je nadvláda Robinsové nad ovladačem."

Magdaléna s nonšalantním úsměvem pokrčila rameny. "Mít ve dvaceti letech vychovatelku má i své kladné stránky."

No co, pomyslela si spokojeně, každý má nějakou tu guilty pleasure. A Viktorie zdaleka není tak guilty - pravda, spíš než politické, nebo historicky naučné dílo, to je dobře skrytá červená knihovna, ale ten den šla spát spokojená, a to bylo to hlavní, ne?

A nejen to, po sérii znepokojujících, až vyloženě děsivých snů, přišel docela milý sen o tom, jak pojídá sandwiche s lordem M, a dostává moudré, dobře míněné rady do života. Na tváři měl ten svůj trpělivý, ochranitelský výraz s mírně unaveným úsměvem, který nasazoval pokaždé, když do života promlouval královně a celé to bylo takové mírumilovné…v jednu chvíli si začínala uvědomovat, že je to jen sen, a o to tvrdohlavěji se odmítala probudit. Neměla však tak úplně na výběr.

"Magdaléno!" uslyšela známý a v tuto chvíli i velmi otravný hlas, "Magdaléno, Magdaléno, Magdaléno!" opakovala Sára důrazně a poslední zbytky snu praskly jako mýdlová bublina.

Magdaléna se vyděšeně vymrštila do sedu, a když na Sáru konečně ospale zaostřila, naštvaně svraštila rty a hodila po ní polštář a následně obě své pantofle. "Já tě praštím, fakt! Co mi sem lezeš, když spím? A v tak nekřesťanskou hodinu navrch?!"

Sára se obratně vyhnula všem mrštěným předmětům a povytáhla obočí. "No tohle, tak takhle vypadá Magdaléna před první kávou?"

Magdaléna ji obdařila vztyčeným prostředníčkem a hodlala se vrátit ke spánku, ale Sára ji zarazila. "Ne vážně, měla bys být vzhůru, něco se tu děje. Něco…velkýho-," Sára se zarazila a zmlkla.

V její tváři se odehrála tak zásadní změna, že to Magdalénu donutilo zapomenout na veškerou únavu i podráždění. "Sáro?" zeptala se podstatně tišším hlasem a rychle se vymotávala ze zajetí přikrývek.

"Přijíždí si pro něj," zamumlala Sára, náhle zcela bledá.

"Pro koho?" nechápala Magdaléna a konečně vyhlédla z okna. Pod jejími okny stála zaparkovaná dvě auta a ani jedno nevěštilo nic dobrého. Kolem policejního vozu i záchranky se motalo několik uniformovaných lidí a mezi tím hemžením zahlédla i oba Saintclairovy, Prescotta a všechny vychovatele. Zdálo se však, že Sářino prudké pohnutí mysli způsobil třetí vůz zajíždějící na pozemek panství - dlouhé černé auto s logem a tmavými zadními skly, za kterými se musela skrývat rakev. Byl to pohřební vůz.

Sára vedle ní se roztřásla. "Jedou si pro něj," zopakovala.

"Ale pro koho, viděla jsi něco?" zopakovala Magdaléna a otočila se k ní.

"Naloží ho do rakve, malé bílé rakvičky, a zakopají do země," mumlala strašidelně bledá Sára a do očí se jí nahrnuly slzy.

"No do háje," zamumlala si Magdaléna a ohlédla se ke dveřím. Sára si nedělala legraci, ani se nesnažila být rádoby vtipně teatrální. Sára vyšilovala.

"Zakopají ho do země, ale nikdo se na něj na jeho vlastním pohřbu nebude dívat, všichni se budou dívat na mě...," pokračovala Sára a v očích se jí zaleskl fanatický lesk.

"Co kdyby sis na chvíli sedla," navrhla Magdaléna znepokojeně a zatlačila ji na svoji postel. Sára se nečekaně mírně podvolila a Magdaléně připadalo, jako by pod rukama měla hadrovou panenku.

"Všichni se budou dívat na mě, protože to já jsem ho zabila," dokončila Sára, dokořán rozevřela ústa a začala pronikavě, zajíkavě ječet.

"Proboha, proboha," zamumlala si Magdaléna a vystřelila ze svého pokoje, až se málem přerazila o práh vlastních dveří.

"Proboha, proboha," mumlala si dál, zatímco sprintovala chodbou dívčího křídla k hlavním schodům vedoucím do haly.

"Tady teď nesmíte být," napomenul ji mírný hlas a ona ještě nikdy v životě nebyla raději, když narazila na doktora.

"Musíte…hned musíte se mnou!" zajíkla se a popadla profesora Abronsia paži. Muselo ho to zabolet, protože sebou cukl, ale nevytrhl se.

"A copak se děje, Magdaléno?" ptal se pořád tím stejným, naučeně mírným a profesionálním tónem.

"Nejde o mě," odsekla a do hlasu se jí začínal vkrádat vztek, "ale o Sáru. Sedí v mém pokoji a vyšiluje. Strašně moc vyšiluje. Za celou to dobu, co je tady, jsem ji neviděla vyšilovat, ale teď…"

"Vyšiluje, chápu," přerušil ji Abronsius.

Magdaléna se bez dalšího zdržování otočila na patě, a vedla ho zpět do svého pokoje.

V první chvíli se lekla, že Sára z jejího pokoje utekla, ale ukázalo se, že se pouze přesunula do nejzazšího kouta pokoje za skříní. Magdalénin pocit úlevy však neměl dlouhého trvání, protože když se k nim Sára otočila čelem, ukázalo se, že v rukou svírá cosi drobného a stříbrného.

"Sakra, do háje, do prdele," ulevila si Magdaléna prakticky jedním dechem, a Abronsius se po ní tázavě ohlédl, než si i on uvědomil, co to Sára drží v rukou.

Drobné manikúrní nůžtičky, právě ty, za které Magdaléna zaplatila deset liber na čilém černém trhu kolujícím mezi pacienty ústavu. Jednou, jen jednou, je schovala trochu ledabyleji než obvykle, a vesmír, karma, nebo bůhvíco jiného, ji okamžitě ztrestalo.

"Sáro," přerušil Magdalénino panikaření Abronsiův hlas. "Co kdybyste mi dala ty nůžky?" navrhl klidným hlasem.

Sára k němu zdvihla vytřeštěný pohled. "Přijeli si pro něj? Pro mého bratříčka?"

Abronsius se na okamžik zarazil, ale potom se pomalu usmál. "Ne, Sáro, to ne. Přijeli si pro pana Chagala," vysvětlil jí a Magdaléna vytřeštila oči. Nevěděla, co ji šokovalo víc - zpráva o Chagalově smrti, nonšalantnost, s jakou o ní Abronsius mluvil, nebo podivuhodná upřímnost, s jakou tuto interní informací neváhal sdílet s labilní pacientkou.

Sára ztuhla na místě a zkřivila obočí. Na okamžik na oba zůstala zírat s otevřenou pusou jako malé dítě. "Pro Chagala?" zopakovala, jako kdyby jí dělalo potíže vybavit si, kdo to je.

Abronsius jejího úžasu využil a s překvapivou mrštností vyběhl vpřed a vykroutil jí nůžky z rukou. Magdaléna si ztěžka oddechla a sledovala, jak Abronsius Sáru s téměř otcovským výrazem vzal kolem ramen.

"Pojďte se mnou děvče, pojďte. To bude dobré," slyšela jeho vzdalující se hlas, když ji vedl pryč.

Roztřesená Magdaléna za nimi zavřela dveře a vzápětí oběma pěstmi uhodila do zdi a útrpně zavřela oči. Tohle si ještě odskáče.

Až Sáru zpacifikují, Abronsius všem vyklopí, kde vzala ty nůžky a bude ji čekat výslech, osobní prohlídka a bůhvíco ještě. Donutí ji ukázat všechny drobné jizvičky, které si za měsíc vlastnictví nůžek stihla způsobit, budou ji vyslýchat, jak se k zakázané komoditě dostala. Všechno je prostě v háji. A už zase ji do toho namočila Sára. Proč je to vždycky Sára?
"Vždycky za to sakra do prdele může Sára!" ulevila si a znovu pěstmi udeřila do bílé zdi.