Lottin (ne)divadelní deníček: Amadeus (tj. Milovaný Bohem)

Podařil se mi zázrak a sedm minut před začátkem představení jsem se vetřela na snad nejrychleji vyprodávaný titul v Brně. Šťastná hvězda přece jen zasvítila a já konečně viděla Amadea v Huse na provázku.

Při popisování svých dojmů začnu s Wolfim - ostatně jak příznačné, kým jiným.

V této inscenaci je interpretovaný jako člověk, který nemá špetku kontroly, a to nejen v tom roztomilém "uhihňaném" slova smyslu, ale zapátráme i do temnějších hlubin jeho nitra. Wolfi v záchvatech vzteku ztrácí jakékoli zábrany, jeho omluvy po "vystřízlivění" sice oplývají upřímností, ale znepokojení, dokonce i strach, nad jeho křikem a házením nábytku, zůstával i přesto viset ve vzduchu.

Zajímavé je, že i při komponování zůstával pořád stejným dítětem, brilantní monolog "a takhle nějak asi svět vidí Bůh" pronesl s nervózním smíchem a přešlapováním na místě, což mě zaujalo, protože ačkoliv jsem mimo filmu viděla jen dva záznamy Amadea, i s tímto nevelkým srovnáním můžu říct, že tohle je scéna, kdy herci většinou po vzoru filmu zvážní a ukazují, že hudba v Mozartovi dokáže probudit cosi vyspělejšího. Wolfi Martina Donutila zůstal stejným dítětem - nevinnějším, klidnější, ale pořád dítětem.

Absolutní psychické i fyzické rozložení jeho postavy byla Donutilova nejsilnější stránka. Vyzdvihl křehkost, která byla v jeho interpretaci patrná už od prvního dějství, a postupně se hroutil s naivní bezradností, která učinila jeho nedůstojný konec o to tragičtější.

---

Miroslav Donutil jako Salieri…to bylo skutečně něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Snad že je mu scéna Provázku i přes dlouho odmlku tak blízká, snad proto, že je to jeden z nejlepších současných českých herců, měl okamžitou propojenost s publikem, se kterým skvěle pracoval zvlášť ve scénách, kdy narušoval čtvrtou zeď.

Režijní pojetí Salieriho bylo prvoplánově marnivé, o to zásadnější bylo, aby mu Donutil svojí interpretací vdechl lidskost. Jeho jednání vycházelo z hluboko zakořeněného cynismu, který prostupoval i jeho hudební tvorbou, scény, kdy stál čelem k publiku a "dirigoval" měly osvětlením, hudbou i interpretací téměř strašidelnou atmosféru. Byl ztvárněn jako muž, který do Vídně přijel s upřímným dětským přesvědčením ne nepodobným tomu Mozartovu, ale po střetnutí s vídeňským ovzduším se jím sám nakazil. I při vyprávění o svém dětství, což je sama o sobě velmi křehké scéna, sklouzával ke kousavému sarkasmu, aniž by si to zjevně sám uvědomoval. Tento dojem jen umocňoval soubor představující Vídeňany, který po jeho přiznání, že jako chlapec uzavřel dohodu s Bohem, vyprskl smíchy.

Hledal v hudbě slávu, či pocit zadostiučinění a plytkost kterou zaséval, rovněž i sklízel. O to hůř ho smetlo první setkání s Mozartovou hudbou. Plakal pro její nedostupnou krásu, ale i sám pro sebe, když si uvědomil, že chce víc. Konflikt, který ve skutečnosti sváděl sám se sebou, tím přenesl na Boha, jehož prostřednictvím měl podle jeho přesvědčení operovat Mozart.

Nelze nezmínit fakt, že hlavní úlohy hráli otec a syn. Samozřejmě, že by to měla být skutečnosti, od které by se měl divák odbytostnit, vnímat Mozarta a Salieriho, nikoliv Donutila a Donutila. A přece…tak úplně to nešlo.

Salieri tím samozřejmě nebyl k Mozartovi o nic laskavější, stejně tak ani Mozart Salieriho nešetřil ve svém ponižování. Mluvím tu ale o drobných gestech a pohledech, ve kterých padla nevyřčená slova.

Drama jako Amadeus stojí a padá na svých představitelích, kteří se jednoduše nemají za co schovat. A skutečně hodně pomohlo, když divák mezi oběma vycítil okamžité pouto a naprostou důvěru. Ostatně každá stavba - i ta herecká - musí stát na pevných základech a základy Donutilů podržely ve výsledku neochvějně pevnou inscenaci.

Co se týče nezvykle velkého věkového rozdílu obou postav, strašně pěkně o tom mluví Martin Donutil ve druhém odkazu, který jsem dala na konec článku - Salieri má tendence chovat se k Mozartovi už od prvního setkání přehnaně familiárně, Wolfi na druhou stranu oplývá oním přezíravým pohledem mládí "ten starý tomu nerozumí" a tímhle ztvárněním jejich dynamika perfektně zapadla do sebe.

Třetí postavou, svým úkolem stejně důležitou jako postavy Mozarta a Salieriho, je hudba. Prostupuje příběhem, některé Salieriho monology jsou na ni přímo navázány. I přes to v této inscenaci učinili netradiční volbu. V průběhu celého představení se opakovalo výhradně Rekviem, bez ohledu na to, jak moc v kontextu dávalo či nedávalo smysl. Salieriho pochod na uvítanou Mozartovi je Rekviem. Scéna kdy Salieri velmi konkrétně popisuje hudbu z Mozartových oper je Rekviem. Monolog, ve kterém Salieri poprvé uslyší Mozartovu hudbu - vše na pozadí Rekviem. Salieri procítěně popisuje hoboj vznášející se vysoko nad ostatními nástroji, ačkoliv v hudbě, kterou reálně slyšíme, se nic takového neděje. Jakkoliv Mozartovo Rekviem považuju za nejkrásnější hudbu, jakou kdy člověk složil, slyšet pořád ty samé úryvky začalo být ve druhé polovině předvídatelné, ba nudné.

Mám i ještě jedno poměrně snobské rýpnutí - obsazení vyslovovalo Mozart se "z", což….není dobře, omlouvám se, ale prostě to není dobře. :D

Herecký soubor během tohoto představení vydatně pracoval s publikem. Herci zastupující Vídeňany, chladné komentátory děje otevřeně se vysmívající oběma Salierimu i Mozartovi, probíhali publikem a jelikož v řadě pode mnou zůstalo jedno opuštěné krajní místo, dokonce mezi námi i seděli, a i já si mohla spolu s ostatními užít i nějakého toho velmi intenzivního očního kontaktu. :D

A když už mluvím o hercích, nutno zmínit, že se tato inscenace doslovně nedrží Shafferovy hry, následuje sice dějovou linku, ale s pořadím replik a jejich frázováním už pracuje volněji. Jedna ze zajímavých změn byl "rozstřel" replik mezi vícero postav, což umožnilo větší zapojení zbytku obsazení. Ze Salieriho manželky se snad poprvé stala mluvená role, ale nutno podotknout, že sloužila výhradně jako komické odlehčení.

Jelikož toto bylo moje první představení na Provázku, nemohu soudit, jestli je to obecný trend souboru, nebo jednoduše aktualizace a přiblížení děje, ale byl mi velmi sympatický přístupný, současný způsob herectví všech zúčastněných. Postavy na jevišti by klidně mohly být jedni z nás, nikdo nebyl teatrální, ani ty nejkvětnatější repliky Shafferova textu nebyly rozmáchle deklamovány, celá inscenace plynula prostě, dostupně, jednoduše lidsky. Občas jsem měla pocit, že přidrzle šmíruju skutečné lidi. A když se vezme v potaz, že Shaffer Amadea napsal velmi poeticky, tak je to o to impozantnější výkon.

Musím říct, že tohle bylo téměř osudové představení. Dostala jsem se na něj s obrovskou náhodou a štěstím a byla to přesně ta vzpruha, kterou jsem potřebovala po sérii inscenací, ze kterých jsem odcházela sice spokojená, ale ne nadšená, inscenací, které byly milé, ale nikoliv závratné, které mě jeden večer pobavily a druhý den jsem na ně už nemyslela.

Když jsem vyšla z Amadea, začala jsem psát hned třem lidem najednou jak to bylo skvělý - měla jsem tisíc dojmů a pocitů najednou a jednoduše jsem je musela sdílet dál, a ještě druhý den jsem toho představení měla plnou hlavu.

A za to Provázku a tomu neuvěřitelně talentovanému obsazení vřelé díky.

Amadeus v Huse na provázku - reportáž ČT

Rozhovor Donutil-Donutil

Zdroje obrázků, informace o inscenaci, vstupenky:

https://www.provazek.cz/repertoar/amadeus-tj-milovany-bohem-hommage-milos-forman#201810171900