Poslední symfonie - 18. kapitola: Nedokonalí lidé

Pohřeb Leopolda II. apatickou Nannerl míjel. Nehledě na to, že mrtvý panovník, který sotva stačil zrealizovat své reformy, už málokoho zajímal. Všichni se teď samozřejmě bavili jen o Františkovi I., jeho nejstarším synovi a nástupci. Nannerl od svých žaček zaslechla, že veřejnosti nastavuje vlídnější tvář než jeho otec, ale jak Antonio prorokoval, hudbě ani divadlu příliš nepřál. Ale ne že by na tom zvlášť záleželo. Nannerl se ponořila do své práce ještě horlivěji než kdykoliv předtím a plánovala si své dny tak hekticky, jak jen mohla. Když se nebyl čas zastavit, nebyl čas přemýšlet. Postřehla, že Constanze nejspíš převzala podobnou strategii. Teď, když jí Antonio nekompromisně zatrhl veškeré aktivity týkající se Rekviem, s rázností sobě vlastní se pustila do třídění Wolfgangovy hudební pozůstalosti. S prací jí příležitostně pomáhali někteří z Wolfgangových studentů, případně i Aloisie. Nannerl se naproti tomu neustále vymlouvala na své vyučování, únavu, nevolnost - zkrátka cokoliv, aby se toho nemusela účastnit, a Constanze ji brzy přestala žádat o pomoc. Sice se tvářila ukřivděně, ale nic neřekla.

Jakmile se podařilo najít něco hodnotného, kopie díla okamžitě putovaly do nejbližšího ochotného vydavatelství. Constanze začala s nově nabytým sebevědomím a finanční jistotou hned po skončení státního smutku organizovat vzpomínkové koncerty na Wolfiho počest, které se poměrně záhy proslavily, protože na nich zpívala Aloisie, která tou dobou už platila za velkou primadonu.

Ale ani s tím Nannerl neměla nic společného. Mozart se teď hrál víc, než kdykoliv předtím, ale Nannerl se od toho všeho distancovala.

Dům byl toho dne prázdný, protože všechny Weberovy včetně Aloisie vyrazily do města kvůli nějakým organizačním záležitostem jejich koncertů a Nannerl s nimi přirozeně nešla. Vymluvila se, že má spoustu práce s přípravou svých hodin, ale to byla samozřejmě lež. Ve skutečnosti nastalo přesně to, čeho se celé měsíce nejvíc bála - volný čas a nic, co by rozptylovalo její myšlenky. Situace zrovna tak hrozivá, jako horečnaté okamžiky, které zažívala před usnutím.

Dnes to bylo ještě horší než obvykle a příčinou byla malá, rozpadající se knížečka, kterou si tiskla k hrudi, zatímco bezcílně posedávala na schodišti pod Wolfiho starým bytem. Ani nevěděla, jak se tu zase ocitla, ale tak to bývalo vždycky. Bylo to, jako by se probudila z hlubokého zamyšlení, či příliš živého snu a zas a znovu se našla sedět na tom stejném bezútěšném místě. Bylo to stejné, jako toho dne, kdy ji Antonio objevil dezorientovaně pobíhat v parku...vzdychla a potřásla hlavou. Už zase ji zrazovaly vlastní myšlenky.

Zaslechla kroky stoupající po schodech a přitiskla obličej ke kovovému zábradlí, aby se podívala, kdo to je. Jako by to vycítil, v tu samou chvíli k ní o poschodí níž vzhlédly velké hnědé oči.

"Antonio," zablekotala překvapeně.

---

Zkoumavě na ni pohlédl a rozvážně vystoupal zbývající schody, které je od sebe oddělovaly. Na jeho tváři se z nějakého důvodu objevil smutek.

"Sedáváš tu takhle často? Tohle není poprvé, co tě tu nacházím a…," zarazil se, "byla jsi vůbec někdy nahoře?," zagestikuloval k Wolfiho bytu. "Od té doby co...inu, však víš."

Mrzutě se odvrátila. "To je jen náhoda," odbyla ho. "A chodit nahoru už nemá smysl. Všechno už je tam dávno vyklizené," odtušila a semkla rty.

"Ne tak docela, že? Süssmayr mi řekl, že tam zůstaly všechny Mozartovy rukopisy," odporoval jí tiše a opatrně usedl vedle ní.

"Süssmayr?" zopakovala a znovu na něj pohlédla.

Přikývl. "Začal ke mně znovu docházet na hodiny skladby poté co….," odkašlal si, "Mozart zemřel."

Nannerl trhla rameny. "Jistě ho čeká skvělá hudební kariéra."

"Nepochybně. Pokud ho ovšem neudolá jeho slabost pro alkohol," odvětil Antonio a upřeně se na ni ze strany hleděl tak dlouze, dokud to nevzdala a neopětovala jeho pohled. "Ale tím se vyhýbáš mé otázce," zašeptal neústupně.

"Ne, zodpověděla jsem ji nanejvýš uspokojivě. Už není nejmenší důvod tam nahoru chodit," odsekla.

"Tak proč tu pořád sedáváš?" nenechal se odbýt.

"Jak jsem už řekla, naše setkání tady je jen náhoda," rozzlobeně vstala. "Co tu vůbec děláš? Nemáš být dávno ve Frankfurtu?"

"Nannerl," vzdychl a rovněž vstal, "za pár hodin odjíždím a proto jsem teď tady. Nedokázal jsem si představit, že až se vrátím, ty už možná budeš v Praze. Musel jsem...musel jsem ještě přijít."

Teď to byla Nannerl kdo hluboce vzdychl. "Přestaň."

Antonio si teprve teď všiml sešitku, který svírala v ruce a povytáhl obočí. "Jestli trochu nepovolíš stisk, dostaneš křeč do ruky. Držíš tu věc tak pevně, až ti prosvítají klouby," poznamenal.

Nannerl polkla a uvědomila si, že má pravdu.

"Co je to?"

Nannerl znovu uhnula pohledem. "Constanze mi to přinesla dnes ráno...to nic...jen něco od Wolfiho. Je to už hodně staré."

"Smím?" zeptal se téměř plaše.

Nannerl sice zaváhala, ale nakonec mu rozpadající se sešitek předala. Antonio přelétl očima vybledlý inkoust na první straně.

"Nanynčina hudební knížka?" zeptal se s úsměvem.

"Spíš Wolfiho, než moje," zašpitala Nannerl a vzdychla, "ale jako dítě ke mně dojemně vzhlížel a napodoboval mě. Všechny svoje první skladby psal pro mě," pokusila se usmát, ale obličej se jí stáhl do křečovité grimasy.

Antonio přejel prsty po zažloutlé stránce, jako by ji chtěl otočit, ale potom se zarazil. "Takže tady je ten slavný koncert, který složil v pěti letech?" zeptal se s přeskakujícím hlasem.

Nannerl na něj pozorně pohlédla. "Předpokládám, že ano. Měl by tam být. Už je to tak dávno," zamumlala.

"Nannerl," Antonio ji vzal za ruku, "ty jsi ten sešit celou dobu ještě ani neotevřela?"

Překřížila si ruce na hrudi, "Ty taky viditelně váháš," neodpustila si a vrhla významný pohled na jeho roztřesené prsty.

Vzdorovitě zkřivil obočí. "Jestli se ve mně pere touha a strach před Mozartovým géniem? Přiznávám, ano. Dokážeš k sobě být stejně upřímná i ty?"

"Nedáváš smysl."

Antonio na ni dál netlačil, snad pochopil, že to nemá smysl. Znovu sklopil oči k sešitu a s hlubokým nádechem se jej konečně odhodlal otevřít. Přelétl očima dětské notičky a trhaně vzdychl.

"Prosté...ale každá jedna nota je pevnou rukou umístěná s precizní dokonalostí. V pěti letech...copak jsem asi já dělal v pěti letech…nejspíš ještě ani neuměl psát," poznamenal zastřeným hlasem.

Nannerl se k němu znovu otočila. "Dobrá otázka, ano. Co jsi dělal v pěti letech?"

Antonio vytřeštil oči. "Co jsem dělal v pěti letech?"

"Tak zněla moje otázka, vskutku," přisvědčila suše.

Přemýšlivě přimhouřil oči, jako kdyby se snažil prohlédnout její myšlenkový pochod. "Předpokládám, že pobíhal po Legnagu s dávno zapomenutými dětskými přáteli a sváděl líté boje s dřevěnými meči. Určitě nic," pohled mu znovu zalétl k sešitu v jeho rukou, "tak impozantního," dořekl ztěžka.

"Impozantního," zopakovala Nannerl. "Možná. Ale bylo to dětství. Každý by si ho zasloužil mít, ale přesto..."

V Antoniových očích se zablesklo pochopení.

"Byla to tahle první skladba, kvůli které si otec uvědomil plný dosah Wolfgangova nadání. Udělal pro něj to nejlepší co mohl, ale zároveň ho dostal do obtížné situace. Jeho génius byl v dětském těle uctíván a odměňován, ale ta věc s dětmi je, že jednoho dne vyrostou a bublina v tu chvíli praskne…," pokračovala Nannerl a znovu se pomalu usadila na schody. "Vyrostou tak rychle," zašeptala.

"Zrovna tak se může stát, že je génius v dětském těle obdivován, ale v dospělém považován za nevhodný a potlačen," nadhodil Antonio a rovněž se znovu posadil.

Nannerl potřásla hlavou. "To k otci není spravedlivé."

"Copak není pravda, že tě přiměl přestat hrát protože-"

"Ano," skočila mu do řeči, než ta ponižující slova vysloví nahlas, "ale i kdyby mě nechal hrát, co by to změnilo? Nemohla bych dělat nic z toho, co Wolfgang nebo ty. To je přirozený pořádek věcí," zkroutil se jí obličej, jako by kousla do citronu. To nebyla ta správná slova. "Přirozená nespravedlnost věcí, mohla bych říct."

Antonio na to neměl co říct a zavládlo tíživé ticho.

"Měla jsi pravdu," řekl zničehonic.

"Ano?" opáčila zmateně.

"Ztuhli jsme na místě, já a ty. To jak tu teď sedíme na tom schodišti pod Mozartovým bytem..," krátce se uchechtl, "Až příliš názorné, než aby nad tím jeden dokázal zavírat oči. Já tu i po všech těch letech vzdychám nad jeho hudbou, ty nejsi schopná vyjít tyhle schody..."

Nannerl se k němu prudce otočila. "To není pravda!" ohradila se. "Vždyť jsem ti řekla, že tam už nic není!"

Antonio vstal a natáhl k ní ruku. "Takže není problém jít tam právě teď, že?"

Nannerl těkala pohledem od jeho očí k napřažené dlani. "Ovšemže to není problém, ale ani není žádný důvod, proč něco takového dělat."

Pokrčil rameny. "Můžeme si zahrát něco z Nanynčiny hudební knížky," řekl s potlačovaným úsměvem a Nannerl se od něj znovu odvrátila, "nebo si mám opravdu myslet, že se bojíš jeho bytu a hudby? Nebo hůř - jakýchkoli vzpomínek na něj?"

Nannerl si odfrkla a považovala pod svoji úroveň na takové nesmysly vůbec odpovídat.

"Utekla jsi z jeho pohřbu," pokračoval Antonio.

Nannerl vytřeštila oči a vstala tak rychle, že si málem přišlápla sukni. "To je tak...tak nespravedlivé! Víš jak to bylo! Ty jediný to víš, a přece jsi schopný říct něco takového?" prudce odstrčila jeho napřaženou ruku. Odmítala mu věnovat byť jediný další pohled.

"Měla jsi pravdu," zopakoval a běžel za ní, když začala sbíhat schody zpět k bytu Weberových. "Potřebuju se od jeho hudby, od Rekviem, držet dál. Toužil jsem po uzavření našeho příběhu, po jakémsi rozuzlení, ale nedošlo mi, že jsem ho už dostal. Od nikoho jiného, než přímo od Mozarta. Nepotřebuju Rekviem, abych si něco dokazoval. K tomu hudba neslouží, kvůli tomu jsem jako malý kluk z domu neutíkal...málem jsem toho chlapce v sobě zničil."

Nannerl se zastavila a zavrtěla hlavou. "Co je tvoje pointa?"

"To, co chci říct," Antonio ji doběhl a vzal ji za obě ruce, "je, že to nejsem já, kdo se s Mozartem potřebuje vypořádat. Jsi to ty. Nikdy jsi mu neřekla sbohem a jeho pohřeb byla nedůstojná degradace veškeré lidskosti. Podívej se na mě, cara mia," řekl jemně a to něžné italské oslovení prolomilo její zábrany a poslechla. "Vidím, co děláš. Pohřbíváš se v práci, až zapomínáš na okolní svět i bolest. Považ ale, kam to přivedlo mě."

"Antonio, prosím..." zašeptala ztěžka.

"Musíš vyjít ty schody. A až Společnost uvede Rekviem, rozluč se s Mozartem tak, jak by si to sám nejspíš přál - prostřednictvím jeho hudby. Přestaň před ním utíkat, Nannerl," opatrně jí do rukou vtiskl ošuntělou knížečku dětských vzpomínek a písní. "Možná, že jsem se zapomněl řídit jeho radou, kterou mi dal v ten den, kdy zemřel, ale zrovna tak i ty. Zapomněli jsme prostě...prostě žít."

"Ale co když nevím, jak bez něj žít?" zeptala se přeskakujícím hlasem. "Jeho hudba už není živá. Umřela spolu s ním, utichla."

"Ta nikdy neutichne," odporoval jí tiše.

"Možná. Ale už je z ní jen přízrak, vybledlý přízrak."

Sklonil se a políbil ji na hřbet ruky. "Vím, jaké to je, když svět najednou ztratí barvy a zvuk."

"A co potom člověk dělá?" zeptala se přiškrceně.

"Čeká na úsvit. Přichází v nejnečekanějších chvílích. Občas třeba v podobě ženy, která vám zachrání život a vzápětí vám za to řádně vyčiní," řekl s jemným úsměvem.

Váhavě mu úsměv oplatila. "Zcela zaslouženě."

Jeho úsměv se rozšířil a přikývl. "Přirozeně."

Do domu vběhl někdo další. Muž ve splývavém plášti, nepochybně kočí. Nannerl a Antonio se rychle pustili.

"Pane!" zavolal za ním se stísněným výrazem ve tváři.

"Ano, jistě. Hned," odtušil Antonio nevrle a mávnutím ruky ho odehnal.

"Musíš už jít," poznala Nannerl.

"To počká," Antonio svraštil obočí a znovu k ní natáhl ruku, ale Nannerl se odtáhla.

"Korunovace panovníka? Ta počká jen stěží."

Antonio se nerozhodně ohlédl ke dveřím.

"Běž," pobídla ho Nannerl.

"Budeš pořád ve Vídni, až se vrátím?" zeptal se malým hláskem.

Dlouze se na něj zahleděla. "Budu," přislíbila nakonec tiše, ale dovolila mu rozloučit se jen polibkem na ruku.

Když se jako v mrákotách vrátila do tichého bytu Weberových, posadila se k rozviklanému stolu v jídelně. Položila před sebe sešit s Wolfgangovým kostrbatým dětským písmem a nerozhodně se na něj zahleděla. Uplynulo několik hodin, než se pohnula a slunce za oknem už začínalo zapadat, když váhavě přejela prsty po zkroucených listech. Otevřela sešit na první straně, kterou si prohlížel Antonio.

Andante C dur, už si vzpomínala. Žádná složitá konstrukce, ale přesto půvabná skladba plná veselých trylek - předháněli se, kdo je dokáže bez chyby zahrát co nejrychleji. Tehdy nad ním ještě vyhrávala a jemu to nevadilo. Oči se jí zaplnily slzami, ale tentokrát je nepotlačovala.

Příchod Aloisie s Constanze ji vytrhl ze hry zdánlivě rozvážné, ve skrytu však nanejvýš rozverné až divoké melodie.

"To hraješ ty?" podivila se Constanze a sundávala si rukavičky.

Nannerl usazená za pianem významně povytáhla obočí.

"Tedy, samozřejmě, že to hraješ ty, jen jsem překvapená…to je přece ta Wolfiho dětská skladba, že?"

"Dětská skladba?" zopakovala Aloisie a spěšně přešla k Nannerl, aby si prohlédla partituru v sešitku. Pohled jejích ledových očí zněžněl. "To je ta slavná kompozice malého génia?"

"Vskutku," přisvědčila Nannerl.

"Tak ti ten sešit přece jen udělal radost?" ujišťovala se Constanze a přistoupila k nim blíž. "Když jsem ti ho předala, tak jsi v první chvíli vypadala, že omdlíš…"

"To se ti jistě něco zdálo," opáčila Nannerl, ale uhnula pohledem.

"Zahrajete nám to od začátku, Marie?" přerušila je Aloisie a posadila se vedle Nannerl k pianu.

Nannerl přikývla, ale její prsty se nad klávesami na poslední chvíli zarazily. "Nannerl," zašeptala k Aloisii tiše.

Aloisie se pomalu usmála. "Tak tedy - Nannerl."

Všechny tři se u piana zdržely ještě asi hodinku či dvě, dokud Nannerl obě dvě nenaučila zahrát Wolfiho Andante zpaměti. Dokonce se i společně smály, což muselo být úplně poprvé.

"Inu, sestřičko, zpět k práci. Pozvala jsem tě jenom proto, abys mi pomohla s tím chaosem, jakým je Wolfiho pracovna," Constanze odložila 'Nanynčinu hudební knížku' a vstala.

Aloisie povytáhla koutek v úšklebku. "Přirozeně. Proč bys jinak snášela moji přítomnost?" odtušila pobaveně.

"Zcela správně," zahalasila Constanze rázně a zavěsila se do ní. "Pojďme," nejistě se ohlédla po Nannerl, "ehm...uvidíme se u večeře, možná bys mohla vyřídit mamá-"

"Vlastně bych mohla jít s vámi," přerušila ji Nannerl.

Constanze a Aloisie si vyměnily pohledy a Nannerl předstírala, že si toho nevšimla.

"Ale ovšem," Aloisie k ní natáhla ruku a nabídla jí, aby se do ní zavěsila z druhé strany.

"Tedy...dnes mě opravdu překvapuješ," řekla Stanzi, ale víc se tím nezabývala, za což jí byla Nannerl nevýslovně vděčná.

Vkročit do Wolfgangova starého bytu bylo jiné, než si představovala. Nebyla to prázdná skořápka zatuchlého vzduchu z vidin, které ji pronásledovaly za bezesných nocí. Byly to docela obyčejné vyklizené místnosti, které na ni dýchly mocným déjà vu. Bylo to přesně stejné jako toho dne, kdy sem vkročila poprvé. Pomalu přešla ke dveřím svého starého pokoje a pohlédla na siluety skromného nábytku rýsujícího se ve večerním šeru.

Tady si rozložila svá ubohá zavazadla, na tamten stolek si vystavila obrázky rodičů, ulehla do postele s potrhaným povlečením a za zvuků vzdáleného hovoru Constanze a Wolfiho se bezhlesně uplakala ke spánku. Ztěžka se opřela o rám a přejela prsty po dveřích. Ale potom přišel Wolfi - rozesmál ji nějakou hloupostí, zatočil se s ní po místnosti a přinutil ji jít na ten hloupý večírek u Steinmannových, kde se za nejpodivnějších okolností seznámila s dvorním skladatelem Antoniem Salierim. Zavřela oči - jako by to už bylo přinejmenším sto let. Jaký by asi byl její život, kdyby sem nikdy nepřijela? Často si zatrpkle říkala, že snazší, organizovanější….snad ano. Ale i teď, tváří v tvář další velké ztrátě a finanční nejistotě věděla, že by v Salzburgu nikdy nebyla tak svobodná.

"Já vím, je zvláštní tu být," pronesla vedle ní Constanze a Nannerl nadskočila. "Na co myslíš?"

"Na den, kdy jsme poprvé přijeli do Vídně," špitla Nannerl a postřehla, že se k nim připojila i Aloisie s netypicky nejistým výrazem ve tváři.

"Ach ano," vzdychla Constanze, "matka byla jako obvykle nesnesitelná a ty ses jako lvice postavila vedle Wolfiho a vzala jsi ho za ruku. Doteď si pamatuju, jaký to na mě udělalo dojem."

Nannerl se váhavě usmála.

Aloisie obě vzala za ruku. "Ale nezačnete tu společně natahovat, že ne?"

"Pravda, ty jsi nikdy neplakala. Ani jako dítě ne," poznamenala Stanzi.

"Jeden si na projevy slabosti musí dávat pozor. Zvlášť pokud je ten jeden žena," odtušila Aloisie, ale potom sklonila pohled a odmlčela se. "Taky mi chybí," řekla nakonec a její líbezná tvář na okamžik zkameněla v zarputilé grimase potlačovaného pohnutí.

"A dost," Constanze si kvapně utírala tváře, "jestli ani Aloisie nebude mít rozum, tak si to budu muset vzít na starost já. Osušit oči a zpátky do práce!" zavelela. "Zítra má přijít Süssmayr a já slíbila, že mu připravím klavírní výtahy Wolfiho a da Ponteho oper."

"Süssmayr?" zopakovala Nannerl udiveně.

"Proč ten výraz? Copak nedokončil Rekviem?"

"Aniž by za to dostal zasloužené uznání…," doplnila Aloisie mírně škodolibě a Contanze po ní střelila pohledem.

"Nic, já jen že….zase se vrátil k An-," Nannerl předstírala kašel, "Salierimu. Už zase je jeho žákem. Jsi s tím obeznámená?"

Aloisii se na tváři rozhostil křivý úsměv.

"Ano, vím," odvětila Stanzi, "a musím říct, že mě to znepokojovalo hlavně v době, kdy Süssmayr dokončoval Rekviem. Ptala jsem se ho tehdy, jestli se Salieri pokoušel vměšovat do jeho práce..."

"A?" zeptala se Nannerl napjatým hlasem.

"Salieri mu tehdy prý řekl, aby při psaní nemyslel ani na smrt, nebo hudební odkaz, ale na muže, který svým smíchem obelstil samotnou smrt," Constanze se zachvěly rty. "Je to moc zvláštní muž."

___________________________________

Omlouvám se za tak dlouhé blogové a povídkové ticho. Nějak se toho poslední dobou nakupilo + jsem si zažila autorský blok, ačkoliv...jsem takový autor s uvozovkami. Ale těm se to asi stává taky.