Náhradnice - 38. kapitola: Danielle

 Všechno kolem ní se odehrávalo tak rychle a nepřehledně. Připadala si jako dramatická postava, kterou krutý spisovatel vhodil do víru zápletky, aniž by jí prozradil, jako v ní má sehrávat úlohu. Byla smířená s věčným partem vedlejší postavy, ale přestávala rozumět hlavní dějové lince.

Estella zaslíbená Sebastienovi, právě ve chvíli, kdy se Mathieu vrátil do Twighburgu?

Aby toho nebylo dost, Lyrica o ni začala projevovat podezřelý zájem. Ta samá Lyrica, která ji doposud ignorovala, a to dokonce i ve chvíli, kdy se ji pokusila otrávit vlastní matka. Doufala, že Lyričiným návratem na trůn to skončí a život se vrátí do starých kolejí. Dvorská hra se místo toho začínala rozjíždět ještě zběsileji a ona se děsila každého pohybu toho mechanismu, střežíc se okamžiku, kdy ji jedno z ozubených koleček semele stejně jako Estellu.

Děsila se Lyričina náhlého pozvání na čaj a nevěštila za jejími laskavými slovy nic dobrého. Estella by se nebála. Čím víc se snažila být jako svá sestra, tím žalostněji selhávala.

Nikdy nedokáže čelit pohrdavým pohledům dvořanů s takovou důstojností, nenaučí se umění konverzace – a jak by mohla, když v ní lidé vzbuzují takový nepochopitelný, idiotsky hloupý strach? Neumí se uvolnit, ani být sama sebou.

Co to vůbec znamená, být sama sebou? Chovala se jinak před maminkou a Estellou, nepoznávala samu sebe když kráčela vedle Kaie, a styděla se za ztuhlou masku, kterou nasazovala ve společnosti cizích lidí. Která z těch Danielle byla pravá? Měla vůbec nějakou osobnost, nebo ve své poddajnosti, své nápomocnosti, tiché zdvořilosti a pokornosti ztratila jiskru, která ji odlišovala od ostatních? Tak dlouho se snažila vmáčnout do zdi a zmizet se svým pozadím, až se z ní stala prázdná stránka, kterou se nikdo neobtěžuje popsat. Je jako ten prázdný list tuhého papíru za titulní stranou, který čtenář ledabyle otočí, aby se mohl začíst do první kapitoly.

„O čem přemýšlíš, sestřenko?“

Lyričin hlas ji vytrhl ze zamyšlení a ona na ni provinile pohlédla. Lyrica se usmívala, ale tvrdé oči ji prozradily. I ona ztratila svou jiskru, ale bylo dost dobře možné, že tak učinila záměrně.

„Přemýšlela jsem, jak je těžké odhadnout pravou povahu člověka,“ zamumlala.

Lyrica se usmála. „Jsi hodné děvče – ale pro své vlastní dobro až příliš. Neber to ode mě zle, ale někdo jako ty, pravou podstatu druhých nikdy neprohlédne.“

„A vy to dokážete?“

Uchechtla se. „Myslíš, že bych seděla, kde sedím, kdyby ne?“

„A nikdy jste se nespletla?“

Lyričinou tváří proběhl stín. „Ale ano. Spletla jsem se v nebohém Petrovovi, spletla jsem se v Sebastienovi a částečně snad i ve tvé sestře. Napáchala jsem mnoho chyb, které se někomu jako jsem já neodpouští. Petrov je mrtvý a…“

„Sebastien je zasnoubený s Estellou,“ hlesla Danielle.

Lyrica na ni výhružně pohlédla a ona s bušícím srdcem sklopila pohled.

„Zasnoubení prince dánského s Estellou je součástí plánu. V mém světě neexistují náhody, nemohu si je dovolit.“

„A jaký máte plán se mnou, sestřenko?“ hlesla Danielle.

Lyrica se znovu usmála. „Jsi ve zvláštním postavení, Danielle. Teď, když tvá matka opustila sídelní město kvůli...nanejvýš bolestným okolnostem, role tvého opatrovníka logicky připadá mně.“

Danielle polkla.

„Nacházíš se velmi blízko trůnu, ale je bezpředmětné o tobě uvažovat jako o realistické následnici. Můžeš si dovolit větší svobodu než já, nebo Estella. Jsi z nás ta šťastná, opravdu.“

Danielle si připadala všelijak, jen ne šťastně.

„Ale Estella-“

„Dost už o Estelle, to je uzavřená kapitola!“ zahřímala Lyrica a Danielle se tak lekla, až jí nadskočil čajový šálek.

Lyrica si odkašlala a na její tváři se usadil nevrlý výraz. „Tady jde přece o tebe. Nesmíš pořád upřednostňovat ostatní na svůj úkor.“

„Dobře, a jak bych toho podle vás měla docílit?“ zeptala se Danielle, nervózní z Lyričina přecházení kolem horké kaše.

„Jednoduše. Udělej to, o čem mnohé jen marně sní. Provdej se z lásky.“

Danielle ucukla pohledem a s nejistým úsměvem přejížděla pohledem po květinové tapetě za Lyričiným ramenem.

„Nerozumím,“ hlesla.

„Ale ano, já myslím, že rozumíš dokonale. Mládí a zamilovanost občas mohou zaslepovat, ale já pořád vidím jasně a zřetelně. Tvá dostaveníčka s Kaiem Silverwolfem mi nezůstala utajena. Obávám se, že císařský dvůr není právě nejdiskrétnější místo pro milostná vzplanutí, i ti nejvynalézavější milenci jsou nakonec odhaleni. Ale v tomto případě to má šťastný konec, má drahá. Nic nenamítám.“

Danielle nenacházela a slov a zírala na ni s pootevřenou pusou.

„Vzhledem k pozici jeho otce je to velmi politický svazek, ano, ale to nemusí být na škodu. Titairy nám už mnohokrát vyčítalo, že je vynecháváme ze své sňatkové politiky – teď Perebelly propojíme s jejich nejvýznamnější rodinou a utužíme poněkud….pocuchané vztahy. Máš šanci napravit chyby své sestry, Danielle.“

Danielle se propadlo srdce.

„Vždyť on mě ani nepožádal o ruku.“

Lyrica se hlasitě rozesmála. „To tě trápí? To jsou bezvýznamné detaily, nelam si s tím svou hlavičku.“

„Ale co když si mě nebude chtít vzít? Nenávidí, když mu někdo linkuje život a tohle-“

„Syn Akinora Silverwolfa nemá rád, když mu někdo linkuje život? Jak zábavné. Když se ožení, bude svůj vlastní pán, co ode mě jako svatební dar dostane velké panství a hraběcí titul. Víc svobody už ani mít nelze.“

„Nemyslím, že bude chtít šlechtnický titul,“ zamumlala Danielle přiškrceně.

„Nesmysl. Každý ho chce,“ uťala ji Lyrica bez zájmu a zatahala za zdobnou šňůrku po své pravici. Do místnosti vstoupil lokaj.

Očividně s ní už nemínila ztrácet víc času. Ztracená postava v dramatu už přece jen dostala svou roli.

Kráčela chodbami paláce, aniž by tušila, kam míří a nakonec si bezděčně našla své obvyklé útočiště v zahradách, kde se úzkostlivě vyhýbala všem dvořanům na promenádě. Měla pocit, že se po ní dívají víc, než obvykle. Už to vědí?

Periferním zrakem zahlédla vysokou postavu s rozptřepenými vlasy a prudce se jí rozbušilo srdce.

Kai k ní mířil dlouhými kroky a podle toho, jak se nenamáhal cokoliv zastírat, jí bylo jasné, že i on už je se situací obeznámen.

Zastavil se před ní a sklonil hlavu v pokloně. „Vaše Císařská Výsosti.“

„Kai,“ zašeptala úzkostně.

„Omluvte, že vás takto veřejně přepadám, ale hádám, že snoubencům jsou takové věci dovoleny?“

Sklopila pohled. „Mrzí mě to.“

„Mrzí tě, že jsme zasnoubení?“

„Ne!“ vyjekla a pročistila si hrdlo. Když vzhlédla k jeho tváři, praštila ho do paže. Pobaveně se na ni uculoval. „Utahuješ si ze mě!“

„A ono to není komické? Myslím, že jsi jediná čerstvá snoubenka na světě, která se za tento fakt omlouvá – a navrch svému snoubenci!“ zarazil se. „Jak divně to zní. Má snoubenka.“

„Dobře divně, nebo špatně divně?“ zeptala se tiše.

„Já nevím. Takhle jsem si to nepředstavoval. Otec si mě prostě povolal a oznámil mi, že jsem teď zasnoubený. Tečka. Hádám, že v tvém případě to byla císařovna?“

Mlčky přikývla.

„Vím, že s naší rodinou nechceš mít nic společného, že nevěříš, v co reprezentujeme, že se ti nelíbí vláda Perebellů v Titairy, že nemáš rád, když ti otec nařizuje, co máš dělat-“

„Danielle, no tak,“ přerušil její vodopád slov a vzal ji za ruce.

„Copak nemám pravdu?“ zajíkla se.

„To bezesporu máš, ale zapomínáš na jednu maličkost.“

„Jakou maličkost?“

Usmál se a vytáhl z kapsy vesty prstýnek s modrým kamínkem. „Totiž že tě miluji a když mi otec nakázal, ať ti na prst navléknu tenhle kroužek, projednou jsem s ním docela souhlasil. I takové podivné věci se stávají. Otázka je: stojíš o ten prsten?“

„Samozřejmě, že ano, ale…“

„Já vím, není to ideální situace, jsme jako dvě bezmocné šachové figurky a nenávidím to, ale zároveň...jak bych mohl nenávidět život s tebou? Nikdy jsem ani nedoufal,“ sklopil pohled. „Vím, že ve tvých kruzích je to sňatek pod tvou úroveň,“ zamumlal.

Rázným gestem mu prsten vzala z rukou a navlékla si ho. „Nenávidím takzvané svoje kruhy!“

Rozesmál se a zahlédla v jeho tváři cosi jako úlevu. „Ani já je nemám moc rád.“

„Nevšimla jsem si. Jak dobře to skrýváš.“

Znovu se rozesmál a nabídl jí rámě. „Pojďme se projít, drahá snoubenko.“

„Zajisté, drahý snoubenče.“

Zvedli hlavy, když uslyšeli vzdálený třeskot rozbíjeného skla.

„Nějaký nebohý sluha upustil křišťálové skleničky a za trest bude prodán do otroctví?“ otázal se Kai s vážným výrazem.
Potřásla nad ním hlavou a zamračila se. „Slyšel jsi to? Jako kdyby někdo křičel.“

Přimhouřil oči a zaposlouchal se. „Ano, mám pocit, jako kdyby to vycházelo z toho vašeho skleníku.“

„Oranžerie.“

„Tak oranžerie. Myslíš, že bychom měli…?“

Polkla. „Já nevím,“ v tom ale ten křik uslyšela znovu. Znělo to jako dva mužské hlasy, co na sebe křičí. Přísahala by, že předtím slyšela ženu. „To je divné, měli bychom zavolat stráže.“

„Na to není čas, možná, že někdo potřebuje pomoc,“ jemně ji zatahal za ruku a vedl ji k oranžerii.

„Nejsem si jistá, Kai, možná bychom...ach,“ vydechla, když stanuli ve dveřích. Exotické květiny a ovoce byly rozházeny všude po zemi a tu a tam mezi střepy zahlédla i kapky krve. V tom to uviděla.

„Matičko Boží!“ vykřikla zděšeně.