Saintclairova vila - 4. kapitola: Profesor Abronsius

Jednou za dva měsíce k branám Sainclairovy vily přijel zánovní, ale stále (snad) plně funkční autobus, naložil polovinu obyvatelstva spolu se zdravotnickým personálem, a vyrazil na výlet do nejbližšího přímořského městečka, aby se pacienti mohli nadýchat mořského vzduchu. Ti vzorní, případně ti vyhodnocení jako "bezpeční sobě i okolí", se dokonce směli po náměstí a přilehlých uličkách na jednu celou hodinu rozejít sami, docela bez dozoru.

Reálně tak tento systém znamenal jednu hodinu svobody jedenkrát za dva měsíce. Sára tyto výlety většinou absolvovala s Magdalénou, ale dnes tomu tak nebylo. Magdaléna kvůli svému tajnému nočnímu výletu "na počítač" (Sára upřímně nevěřila, že to byl skutečný cíl její tajné noční toulky - na počítačové učebně byl stejně zablokovaný Facebook, Twitter a všechny další sociální sítě, tak k čemu se namáhat?) nedostala povolení zúčastnit se dnešní vyjížďky.

Sáru to samozřejmě velice mrzelo a tak dále, což Magdaléně s lítostivým výrazem nejednou vyjádřila, ale ve chvíli, kdy osamoceně vystoupila na poklidné náměstí s fontánou, několika lavičkami a pomníkem padlým 2. světové války, pociťovala z dnešního dne větší nadšení než kdykoliv předtím.

Klíčové bylo, aby se od zbytku skupiny co nejrychleji odpojila a tvářila se, že je vůbec nezná. Místní pacienty Saintclairovy vily nenáviděli. Narušovali poklid jejich perfektního malého městečka s udržovanými předzahrádkami a představovali pro místní nechutné bláto na jejich nablýskaných botách.

---

Sára si prohrábla rudé vlasy a bezcílně zabočila do křivolaké vedlejší uličky, ačkoliv měli vysloveně zakázáno vzdalovat se z náměstí. Zarazila se před směšně kýčovitou výlohou Rebečiny kavárny a po chvíli váhání vkročila dovnitř. Ostatně, proč ne.

Nevěděla, jestli být překvapená nebo pobavená faktem, že uvnitř nikdo nebyl. Suverénně se usadila u stolku uprostřed a rozevřela menu. Postřehla, že majitelka použila Comic Sans a nakrčila nos.

"Přejete si?" ozvalo se nad ní chladně.

Zdvihla pohled k neuvěřitelně tlusté ženě s šedivými vlasy a shrbenými rameny. Muselo jí být tak osmdesát. Bez přehánění.

"Latte?" zkusila Sára.

Žena si ale založila ruce v bok a nehýbala se.

"Klidně i kafe z prášku, s největší pravděpodobností stejně nepoznám rozdíl," poznamenala Sára vesele.

"Vy tu jste…na výletě z ústavu?" otázala se žena velice pomalu, snad pro případ, že by Sára byla mentálně postižená.

Sára nevinně vykulila zelené oči. "Já? Ale božíčku, to ne," zašvitořila. "Přijela jsem na letní prázdniny za strýčkem," řekla sladce a zamrkala řasami.

Žena pookřála a pohled lemovaný šedými kudrlinami zjihl. "Opravdu? Ale to je hezké."

To jde dobře, pomyslela si Sára, a znovu pro efekt zamávala řasami.

"A kdopak je váš strýček, zlatíčko?" zeptala se žena.

Sára měla na jazyku nějakou obvyklou lež ze zásoby. Chystala se plácnout k dobru něco jako 'pan Brumbál z Šeříkové ulice, už chudák nemůže chodit, tak jsem mu přijela dělat společnost,' ale potom ji napadlo něco lepšího a s rafinovaným úsměvem suverénně vypálila: "Pan Saintclaire."

Žena už jednou nohou směřovala pryč, snad pro to latte, když se zarazila ve svých pohybech. Ztuhla v nepřirozené póze a několikrát zamrkala.

Sára se už už rozhlížela po nejbližším telefonu, aby té nebohé osobě s mrtvicí zavolala záchranku, když zbělelá žena skrz zaťaté zuby ucedila: "Ven."

"Prosím?" nechápala Sára.

"Řekla jsem ven! Ven! VEN!" zaječela bábinka, až sebou Sára škubla a instinktivně se vymrštila na nohy.

"Ale…"

"VEN! VEN!" ječela stařena a Sára se poslušně rozešla k východu. Jestli ta dobrá žena nedostala mrtvici před minutou, teď už k tomu měla slušný náběh a ona nemínila být příčinou něčí mrtvice. S tím by se blbě žilo.

Sára se zarazila před výkladem Rebečiny kavárny a zamyšleně nahlédla dovnitř. Žena zhluboka oddechovala s rukou přitisknutou k hrudi, ale jinak se zdála v pořádku. Sára se se zádumčivým výrazem rozešla zpět k náměstí. Nebýt impulzivního nápadu s neteří pana Saintclara, měla by latte. A kdyby dostatečně obstojně sehrála roli nevinného děvčátka vypomáhající strýčkovi, třeba by ho měla i zadarmo. Pch.

Přesto byla babiččina reakce zajímavá, velmi zajímavá. Co proboha mohl mít Saintclaire společného s touhle ženskou? Bylo jí tak osmdesát, jemu kolik….nejvýš padesát. On byl tajemný majitel sanatoria, kterým ona, majitelka kýčovité kavárny, podle všeho ze srdce pohrdala. Trhla rameny. Až tohle začne dávat smysl, budou z nebe padat trakaře.

***

Magdaléna seděla na vysoké kamenné zídce do které roztržitě kopala patami a zírala na levandulový záhon pod sebou. Těžko říct, jestli byla rozčilená, že dnes musela zůstat v sanatoriu. Neměla ty výlety tak ráda jako Sára, která si na každém vymyslela nějakou novou identitu, se kterou dráždila místní. Magdaléna si tyhle její hry zvlášť neužívala, vlastně si tak akorát připadala trapně.

Pro normální lidi byl pocit trapnosti prostě jen nepříjemný, ale zvládnutelný pocit, ale u ní to nikdy nebylo tak snadné. Ze ztrapnění se stal záchvat úzkosti, ze záchvatu úzkosti vznikla nová jizva na její paži, stehnu, jednoho nešťastného dne i zápěstí…

Magdaléna Sáru občas podezírala, že moc dobře věděla, jaká muka jí způsobuje, jak snadné je probudit příšeru, co jí bez ustání spala na hrudi, vždy připravená zatnout drápy a sevřít jí plíce železnými obručemi. Magdaléna potřásla hlavou.

Sára byla kamarádka.

Ano, ale…

"Zdá se mi, že nad něčím skutečně usilovně přemýšlíte. Snad vás tak nesebralo, že jste dnes musela zůstat na panství?" oslovil ji nezaměnitelný šeptavý hlas.

Vzhlédla do propadlé tváře pana Saintclaira, jehož příchod vůbec nezaznamenala a pokrčila rameny.

"Nijak zvlášť," odtušila a přestala kopat do zídky. "Zajímalo by mě, jestli byl nějak potrestaný i Chagal, nebo jsem to byla jen já," neodpustila si, ačkoliv toho okamžitě zalitovala.

Pan Saintclaire se ale jen uchechtl. "Dostal měsíc neplaceného volna."

"Tak to ho jistě sebralo," utrousila Magdaléna.

"Vzhledem k jeho dluhům a stále stoupajícím nákladům na alkohol ho to zasáhlo poměrně citelně," řekl pan Saintclaire klidně.

"Jak můžete někoho takového zaměstnávat?" vybuchla Magdaléna zlostně. Frustrace nad tou nespravedlností zvítězila nad obvyklou zásadou držet hlavu dole.

"Zajímavé že se ptáte, když jste potají vyslechla rozhovor, kde jsem přesně toto objasnil," odpověděl pan Saintclaire nevzrušeně.

Magdaléna měla tu slušnost a začervenala se. "Nechce se mi věřit, že dnes ještě existují takové věci jako dluh za záchranu života. Zní mi to poněkud středověce."

"Ve středověku neměl lidský život zdaleka takovou hodnotu, aby se někdo takovými věcmi trápil, pokud tak můžu soudit," opáčil pan Saintclaire nevzrušeně a Magdaléna povytáhla obočí.

"Máte hodně zkušeností se středověkými hodnotami?"

Pan Saintlaire se shovívavě usmál a neodpověděl.

Zavládlo ticho a pan Saintclaire si povzdechl. "Kdysi jsem se dostal do problémů s jistými vesničany - zahnali mě do kouta a Chagal vytušil profit a zachránil mě."

Magdaléna svraštila obočí a nic neříkala.

"Nevěříte mi?" zeptal se pan Saintclaire pobaveně.

"Tyhle věci, co popisujete…ty se ve skutečném životě nedějí. Dluhy za záchranu života, dav rozbouřených vesničanů…"

"Ano? A co se děje ve skutečném životě?" otázal se pan Saintclaire se zájmem.

Magdaléna našpulila rty. "Vychodíte školu, seberete důležitě vypadající diplom, najdete si práci, kde si odchodíte svých pět dnů v týdnu, osm hodin každý den. Zplodíte rodinu, o víkendech jezdíte na nákup do Tesca, na Vánoce si ozdobíte stromeček…co já vím. Tak nějak."

Pan Saintclaire ji pozorně vyslechl, jako by vysvětlovala kvantovou fyziku. "Chápu. Idylka, opravdu. To je nějaký váš vysněný scénář?"

"Ne," odsekla Magdaléna.

Pan Saintclaire ji ale neposlouchal. Zvedl hlavu a se svraštěným obočím se zahleděl k příjezdové cestě. "Někdo sem jede," řekl jistě.

"Nic nevidím," opáčila Magdaléna zmateně a přimhouřila oči. "Ostatní jsou přece ještě ve městě."

"Taky to není autobus, ale auto," naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se do naprostého ticha. "Starý, laciný model," dodal přezíravě.

Magdaléna povytáhla obočí. "Děláte si ze mě legraci, nebo tak něco?"

"To nikdy, slečno Magdaléno. Podívejte, už je vidět, jak přijíždí," ukázal daným směrem a Magdaléna skutečně zaznamenala drobnou přibližující se tečku modré barvy.

"To jste ale nemohl slyšet. To jste prostě nemohl slyšet," argumentovala iritovaně.

Pan Saintclaire se zatvářil pobaveně a naklonil hlavu na stranu. "Vy se na mě zlobíte? Či je to ve skutečnosti jen strach?"

Magdaléna potřásla hlavou. "A čeho bych se měla bát?"

Pan Saintclaire se zatvářil spokojený sám se sebou a neodpovídal, čímž ji podráždil ještě víc.

"Náš návštěvník už je skoro tady," konstatoval nevzrušeně po chvíli.

"A to ho nepůjdete uvítat, nebo tak něco?"

"Ne, odvětil klidně.

"Cože?"

"Není tu za mnou, ale za doktorem Prescottem," vysvětlil jí a s nikterak nadšeným výrazem sledoval, jak dovnitř zajíždí auto s logem laciné půjčovny.

"Ten profesor s divným jménem?" vzpomněla si Magdaléna.

"Abronsius," ucedil Saintclaire.

Magdaléna na něj ze strany pohlédla. "Vy ho znáte?"

"Osobně ne. Ale jsem seznámen s jeho literární tvorbou."

"Vy čtete psychiatrické knížky?" podivila se Magdaléna.

"Vzhledem k tomu, že to tu vlastním, by to bylo na místě, ne?" ušklíbl se Saintclaire. "A profesor Abronsius je renesanční člověk."

Magdaléna se chtěla zeptat, jak to myslí, ale všimla si, že mezitím už k nim tajemný profesor mířil vtipným plandavým krokem.

Měl šedivé vlasy, které začínaly povážlivě řídnout a kulatící se břicho, které naznačovalo, že si rád dopřává dobré jídlo. Nebo prostě jen jídlo.

"Zdravím vás!" oslovil je s protivným nadšením a elánem. I kdyby ho neprozrazoval přízvuk, Magdaléně by nedělalo problém domyslet si, že je to Američan.

"Vítejte, pane profesore," oslovil ho Saintclaire vlídně. "Mám pocit, že jste přijel o něco dříve, je to tak? Pan doktor Prescott je v severním křídle. Myslím, že to snadno najdete i bez doprovodu, pokud jsem správně informován, už jste sanatorium v minulosti navštívil."

Abronsius se usmál. "Děkuji! Ano, jsem nemožný, přijel jsem o dobrou hodinu dřív, ale už jsem se sem tak těšil! Kouzelné místo!" teatrálně rozpřáhl ruce. Měl hluboký, trochu zastřený hlas a zjevně překypoval nevyužitou energií. Magdaléna už jenom čekala, až začne poskakovat na místě jako pingpongový míček.

"Vy jste pan Saintclaire, nemýlím-li se?" pokračoval Abronsius s neutuchajícím úsměvem. Magdaléna si všimla jeho pronikavého, vychytralého pohledu, který se ztrácel pod vším tím elánem a usoudila, že je to jen další člověk na tomhle zatraceném místě, před kterým si bude muset dávat pozor.

"Odpusťte moji nezdvořilost, zapomněl jsem se představit," Saintclaire k němu rychle napřáhl ruku, ale Magdaléna by přísahala, že nezapomněl vůbec na nic. "Alexander Saintclaire," představil se a Abronsius zamyšleně přijal jeho ruku.

"Alexader, to je pro vaši rodinu neobvyklé. Za celé ty generace musíte být první, že? Saintclairové si většinou potrpěli na solidní anglická jména. Ale hádám, že časy se mění, že?" Zasmál se chlapeckým smíchem, který kontrastoval s jeho zevnějškem. "Váš syn je, pokud se nemýlím, Albert, že ano?"

Saintclaire se zřejmou nelibostí svraštil obočí. "Ano," opáčil stručně.

Abronsius upřel modré oči na Magdalénu a Saintclaire si podrážděně odkašlal. "Slečna Magdaléna Kaylorová, pacientka," představil ji.

"Těší mě mladá dámo, velice mě těší," Abronsius jí energicky potřásl pravicí.

"Samozřejmě jsem věděl, že jste mimo jiné i historik," začal Saintclaire pomalu, "ale přesto mě překvapuje vaše informovanost ohledně mé rodiny," upřel na Abronsia tvrdý pohled.

"Ach," Abronsius v jakési falešné skromnosti mávl rukou. "Udělal jsem si menší rešerši, zaujala mě historie tohoto panství. Dlouhé roky bylo ve vlastnictví státu, ostatně ještě relativně nedávno se věřilo, že poslední Saintclaire zemřel někdy v devadesátých letech, že? Musel jste si panství vysoudit zpět do svého vlastnictví, že je to tak? Pozoruhodný příběh, pozoruhodný. Nu, musím říci, že to byl rozhodně šťastný konec, vzhledem k tomu, jak bohulibě tyto prostory nyní využíváte," věnoval Saintclairovi drobnou poklonu.

Magdaléna po Saintclairovi po očku pohlédla a cítila zvláštní škodolibost, když si všimla, že se mu profesor zřejmě zamlouvá méně a méně. Zároveň zaznamenala, jak zaťal čelist.

Ano, měl vztek. Vždyť on ani nebyl Brit, natož právoplatný majitel panství. Tak proto se tak rozčílil, když zjistil, že o něm Sára vyzvídá? Ostatně, vždyť to byla všechno Albertova vina. Neměl se tak hloupě prořeknout, jestliže on a jeho otec na všechny hrají divadlo, a předstírají, že patří do starobylého aristokratického rodu.

Saintclaire krátce sklonil hlavu ve falešné pokoře. "Děkuji, pane profesore. Jste skutečně velice dobře informovaný. Snad se po biografii toho - jak že se jmenoval, bylo to takové úsměvné jméno - Krolocka, ano? Tak tedy snad se po jeho biografii nechystáte zmapovat i osudy naší rodiny?"

Abronsius rozhodil rukama. "Vy jste to četl? To mě překvapujete. Ale kdepak. Nebudu vám šlapat na kuří oka, nebojte se. Psát o století mrtvých je podstatně snazší. Nemáte koho rozčílit."

Saintclaire se chladně usmál. "Vskutku."

Abronsius naklonil hlavu na stranu a zkoumavě se na něj zahleděl. "Víte, člověk má po jistém čase tendence vidět objekt svého zkoumání všude, ale rysy vaší tváře hodně připomínají některé jeho portréty," rozesmál se, "ještěže jsem přijal pozvání drahého Freda, zdá se, že už od Krolocka nutně potřebuju dovolenou," znovu se zarazil, "ale přece jen - jste si jistý, že nemáte nějaké rumunské kořeny?"

Saintclaire zdvihl bradu. "Mám pocit, že vy to budete vědět lépe než já. Ale ne, pokud vím, Saintclairové mají nanejvýš nějaké francouzské předky, nic víc."

"Samozřejmě, samozřejmě," přitakal Abronsius téměř nepřítomně. "Inu, rád jsem vás poznal, pane Saintclaire. Věřím, že se ještě uvidíme. Slečno Kaylorová," pokývnul Magdaléně na rozloučenou a odešel. Magdalénu překvapilo, že se vůbec namáhal zapamatovat si její jméno.

"Kdo je proboha ten Brloh….Brlock-"

"Krolock," zasténal Saintclaire a zakoulel očima, ale zdálo se, že tak činí spíš sám nad sebou, protože si vzápětí začal narovnávat neviditelné záhyby své na míru šité košile a zhluboka se nadechnul. "Transylvánský aristokrat žijící někdy v 16. století. S oblibou se o něm říkalo, že to byl upír, ale legendy o Drákulovi jeho příběh vždycky jaksi zastiňovaly…dokud nepřišel tady profesor Abronsius. Se zájmem jsem si tu jeho malou publikaci přečetl."

Magdaléna povytáhla obočí. "Zajímáte se o historii?"

"Já," Saintclaire se ironicky usmál, "já se zajímám o všechno. Hezký den, slečno Kaylorová," znenadání se otočil na podpatku a nechal ji u levandulového záhonu stát osamělou. Chvíli se za ním zmateně dívala, ale potom lhostejně pokrčila rameny. Všichni jsou tu blázni. Zvlášť ti, co se tváří příčetně.