The Dreamcatcher - 32. kapitola

Začátek podzimu s sebou přinesl vtíravý chlad a déšť. Toho dne, kdy se konala Ferdinandova poprava, se po celém hlavním městě rozlezla nepropustná mlha, která pozastavila válečnou vřavu, protože nebylo vidět na tři metry dopředu.

Ferdinandova poprava se nekonala na přeplněném Fensmarkově náměstí a chyběly jak velikášské projevy o zradě říše, tak císařská přítomnost, a tudíž se k Mercyině škodolibosti nenaplnila ani jedna Ferdinandova předzvěst o vlastní smrti.

Tato nepříjemná událost se měla odehrát velice neformálně a především utajeně. Bylo sporné, zda by zpráva o Ferdinadově smrti vzbouřence demoralizovala, či rozzuřila k nepříčetnosti a tak bylo jednodušší nechat ho prostě "tiše zmizet". Mercy se navíc velmi zamlouvala idea, že se tomu teatrálnímu muži s chorobnou touhou po pozornosti dostane tak bezvýznamného konce za přítomnosti nikoho než popravčího, pár úředníků, barona Luwiga, ministra Drawlighta a Erika, který zde figuroval jako zástupce Mercy. Poslední dny jí hojně asistoval ve věcech, které by normálně spadaly do funkce tajemníka, ale Mercy se nikdy neodvážila požádat ho o přijetí toho postu. Věděla, že až bude po všem, jestli bude po všem, okamžitě se bude chtít vrátit do divadla a při první příležitosti uteče z politického světa.

Vše se konalo na dvorku jednoho z osvobozených šlechtických sídel, do něhož se ještě nevrátili jeho právoplatní majitelé a očekávalo se, že se ani nevrátí, protože figurovali na tajném seznamu lidí, prokazatelně ovlivněných Ferdinandovým jedem.

Erik s rukama založenýma za zády sledoval pochmurné obrysy šibenice, které se rýsovaly v mléčných chuchvalcích mlhy. Panovala zde napjatá a rozpačitá atmosféra, v Twighburgu už se pořádně nevědělo, jak se dělají popravy. Oficiální protokoly byly zastaralé a zbytečně násilné a někteří z přítomných státních zástupců byli dokonce natolik mladí, že poslední popravu ani nezažili.

---

"Pane řediteli," oslovil ho baron Ludwig, který se zcela nečekaně vyloupl z mlžného oparu.

"Barone," oplatil mu Erik a prohlédl si šedivějícího muže s orlím nosem a pronikavýma očima, jak si oprašuje smítko z černého kabátu. Ludwig si dával ostentativně načas, než znovu promluvil.

"Je zvláštní, oslovovat vás pane řediteli, když žádné divadlo momentálně neexistuje. Co je ředitel bez své instituce? Bohužel jsem ale naznal, že nemám na výběr, protože nikdo vlastně nezná vaše příjmení," odtušil Ludwig pichlavě.

Erik nevzrušeně pokrčil rameny. "Velice nepříjemný problém, barone, souhlasím. Jaké štěstí, že zdaleka není tím nejpalčivějším, který dnes musíme řešit," poznamenal s pobaveným úsměvem. Nevěděl, co si o tom muži myslet. Bylo obecně známo, že byl přítelem doktora Colliera a jeho smrt ho upřímně zkrušila, ale v těchto časech přátelství nehrála žádnou roli a nedalo se věřit vůbec nikomu.

"Vy jste s touhle šarádou souhlasil?" vyštěkl náhle Ludwig a konečně se přestal se směšnou pečlivostí zabývat svým kabátem. Máchl rukou směrem k šibenici.

Erikovo obočí se překvapeně zvedlo do výšky. "To sice ne, ale přesto mě váš negativní přístup překvapuje," odvětil obezřetně.

"Většinový názor vlády nereprezentuje názor všech jednotlivců," ucedil Ludwig.

"Nejsem politik ale…,"

"Správně, nejste politik!" zavrčel Ludwig a přerušil Erika, který otráveně zmlknul. "Tak byste se neměl tlačit tam, kde nepatříte!"

Erik od něj se znechuceným výrazem odvrátil pohled a iritovaně semkl rty. "Já si své místo dobře uvědomuji. A vy?" otázal se ho nevinně a spokojeně sledoval, jak se Ludwig pohoršeně zaškaredil a se zlostným: "No tedy!", kvapně odešel.

Přesně proto nikdy nebudu politik, pomyslel si Erik klidně a vyšel schody na ochoz panského dvoru, po boku hraběte Razumovského, který právě dorazil na místo. Zařadili se vedle ministra Drawlighta, který svýma melancholickýma očima shlížel na situaci dole. Vyměnili si zdvořilostní pokynutí hlavy jak s ním, tak s dalšími úředníky, jejichž jméno Erik neznal.

Křivými dřevěnými vrátky vstoupila dvojice vojáků v zelených uniformách, následovaná asketicky vyhlížejícím katem a teprve za nimi vstoupil spoutaný Ferdinand, kterého z obou stran hlídali další vojáci. Erika překvapilo, když uviděl, že Ferdinandovi chybí levá ruka. Byl obeznámen s tím, jak ošklivě si ji popálil, byl ostatně u toho, ale přesto ho zarazilo, že mu ruku nakonec amputovali. Snad aby jim nezemřel na infekci ještě před popravou, to by bylo skutečné neštěstí, pomyslel si sarkasticky.

Ferdinand s důstojným výrazem přešel na narychlo zbudovanou šibenici a se zájmem si prohlédl provaz, na kterém měl viset. Erik nakrabatil čelo a maska se mu na obličeji posunula o pár milimetrů výš. To není ten samý člověk, který ze zoufalého pudu sebezáchovy vydíral Mercy. Popravčí, i vojáci v děsivém unisonu vzhlédli na ochoz, na kterém stáli všichni přihlížející, jako loutky, za jejichž provázek bylo zataženo současně.

"Něco je špatně!" vykřikl Erik vcelku zbytečně. Všichni vládní zástupci po jeho boku dávno znejistěli a vyměňovali si rozpačité pohledy. Byl to pouze Razumovskij a k Erikovu údivu i Drawlight, kteří stejně jako Erik vyrazili vpřed. Znenadání třeskl výstřel a Drawlight se s vytřeštěnýma očima zlomil v pase. Cosi nesrozumitelně zachroptěl a s nekonečně zrazeným výrazem pohlédl do očí střelci. Byl to baron Ludwig.

"Všichni k zemi!" zařval pohotově Razumovskij a rychle zašmátral pod kabátec pro svoji zbraň, ale ukázalo se, že jí nebude potřeba. Ludwig neuměl nabíjet a velmi rychle si se zbraní nevěděl rady. S prázdným pohledem sklonil napřaženou paži a s kamenným výrazem pohlédl směrem k Ferdinandovi. Razumovskij Ludwigovi s neklamným pocitem zadostiučinění ve tváři vrazil pěstí přímo doprostřed obličeje a vetchý politik se zhroutil k zemi.

Erik, který se krátce sklonil nad krvácejícím Drawlightem, se rychle ohlédl a jako kočka skočil po ruce Razumovského. Vytrhl mu z ní nepoužitou pistoli a Razumovskij se užasle ohlédl, ale Erik neplýtval ani vteřinou. Přehoupl se přes oprýskanou kamennou zídku ochozu, ucítil jak se mu do dlaní zaryly drobné kamínky a oběma nohama skočil do prázdna. Letěl vlhkým vzduchem jen pár vteřin, ale přesto se mu srdce divoce zhouplo až do krku a každá buňka jeho těla vibrovala adrenalinem. Bolestivě dopadl na zablácenou hlínu a cosi v jeho pravém koleni hrozivě zapraskalo. Byly časy, kdy by mu takový skok nedělal žádné problémy. Příliš v Twighburgu zpohodlněl, už nemusel každý den spoléhat na pud sebezáchovy.

Pohlédl na utíkající záda vojáků, v jejichž středu se belhal Ferdinand.

"Ne, takhle ti to neprojde," zasykl skrz zaťaté zuby a rychle napřáhl ruku s pistolí. Výhled mu clonili zkorumpovaní zelenokabátníci a Erik s usilovně staženým obočím přimhouřil oko.

Dobrý Bože, nesmím minout, uvažoval zoufale, když ucítil, jak se mu poprvé v životě zachvěla střelecká ruka.

Jakmile dozněl výstřel, Erikovo zraněné koleno definitivně vypovědělo službu a on se sesunul na zem, schoulený do klubíčka. Jako dítě se chtěl schovat před pronikavou bolestí, která mu v pravidelných intervalech vystřelovala do celé nohy. Jestli trefil, nevěděl, ale z představy, že možná minul, se mu chtělo zvracet.

Vlastně ne, chtělo se mu zvracet bez jakýchkoliv metafor. Převalil se a zvrátil svůj oběd, otřásaje se odporem. Vzduch ztěžkl a zvláštně ho pálilo v očích a hrdle. Zvedl zamlžený pohled a ztěžka zaostřil na zvláštní sudy stojící u stájí. Valila se z nich oblaka bílého dýmu.

"Proboha, co to…," zachroptěl a převalil se na záda. Marně si rozechvělými prsty rozepínal knoflíčky u krku a uvolňoval kravatu. Hrdlo se mu neuvolnilo a všechno kolem něj se propadlo do neproniknutelné bílé nicoty. Je tohle konec? Obrátil oči k nebi, ale viděl jen bílý dým a divoce se rozkašlal. Poslední myšlenka, blesklo mu hlavou naléhavě, musím mít přece nějakou poslední myšlenku, se kterou se rozloučím se světem.

"Christine," zašeptal, "odpusť mi. Doufám, že jsi šťastná."

Svět pohltilo bílé inferno. Erik malátně zavřel oči a hlava mu bezvládně sklesla na stranu. Srdnatě bojoval s mrákotami, ale najednou se cítil tolik unavený. Nesmí usnout...jenom na chvilku zavře oči, příliš ho pálí. Nesmí usnout…

Erik prudce otevřel oči a zamrkal na bílý dým, který povážlivě zhoustnul a zformoval se do nadýchaného oblaku. Rozespale pomrkával a uvědomil si, že leží v měkké posteli a namáhavě ostří na bílý závěs pověšený nad jeho lůžkem.

Ztěžka otočil hlavou, aby se rozhlédl, ale vůbec tu místnost nepoznával. Nábytek vypadal nákladnější, než ten u doktora Colliera a byl lépe udržovaný. V rohu u jeho postele stál paravan se zlatými motivy, které ho bodaly do citlivých očí, a před ním seděla na židli nějaká postava. Znovu se ho začala zmocňovat únava, až se sám na sebe rozčílil.

Musím zjistit, kde jsem a kdo je ten člověk, nesmím spát…

Když se znovu probudil, cizí postava v cizí místnosti byla stále na svém místě před paravanem, ale tentokrát už ji byl schopen rozeznat.

Mercy překotně vstala, když si všimla, že je vzhůru.

"Jak se cítíš?" špitla.

"Kde to jsem?" odpověděl jí na otázku otázkou, ale pak se mu náhle sevřelo hrdlo panikou. Vytřeštil malátné oči a uvědomil si, že něco není v pořádku.

"Něco není v pořádku," zopakoval nahlas ještě dřív, než mu stihla odpovědět. "Co je jinak?" ptal se rozespalým hlasem.

"Jinak?" zeptala se, očividně vyvedená z míry.

Erik zuřivě pokašlával, aby odehnal ten ošklivý skřípot, který vyluzovalo jeho hrdlo, když si to náhle uvědomil. Rychle vymotal ruku zpod prošívané přikrývky a přiložil si ji na tvář. Neměl masku. Zaúpěl, a protože mu hlas pořád vypovídal službu, znělo to jako zachrčení. Prudce zabořil tvář do polštáře a přehodil si přes hlavu přikrývku jako malé dítě.

Mercy si s ním zřejmě nevěděla rady a rozpačitě si odkašlala. Ať odejde, přál si zoufale Erik, tohle se nikdy nemělo stát.

"Jsi v domě ministra války Drawlighta, Eriku," uslyšel její nejistý hlas. "Pamatuješ, co se ti stalo? Málem ses otrávil Ferdinandovým...vlastně nevíme čím. Podle všeho už jde otrávit i vzduch. Odmítli tě převézt do domu doktora Colliera, tvrdili, že se mnou nesmíš být pod jednou střechou, pro případ, že by tvůj stav byl nakažlivý. Takový nesmysl."

Erik nic neříkal, jen tiše doufal, že ještě pořád spí a tohle je jen zlý sen.

"Eriku, tohle je…," začala Mercy netrpělivě, ale potom se zarazila. "Ošetřující lékař považoval za přirozené sundat ti tu masku. Ty s ní přece nespáváš, že ne? To by muselo být velmi nepohodlné."

Erik dál zarytě mlčel a doufal, že ji odradí.

"Chci říct..." uslyšel, jak si nešťastně povzdechla, "já už přece delší dobu tušila, že ji nenosíš z extravagance, jak všichni říkají. Nejsi ten druh člověka, který by něco takového dělal. Už chápu tvé narážky o životě stráveném ve stínech, ale přede mnou se přece nemusíš schovávat. Také jsem strávila část života ve stínu, i když v jiném slova smyslu. Eriku, prosím, vždyť se pod tou peřinou zalkneš," zaprosila už zoufale.

Erikovi už skutečně začínal docházet kyslík a po značném váhání obezřetně odhrnul přikrývku a lačně se nadechl čerstvého vzduchu. Upřel na Mercy těkavý pohled, ale její výraz zůstal neměnný. Ať už byla její první reakce na jeho tvář jakákoliv, prospal ji a to byla od osudu nevídaná vstřícnost.

"Strávila jsi většinu života slepá," zamumlal vyšeptaným hlasem. "Měla by sis to nahrazovat pohledem na krásné věci a neklesat do nejhlubších temnot ošklivosti," řekl, zatímco se rozhlížel po místnosti, dokud na stolku na druhé straně postele konečně neuviděl svoji masku. Rychle se po ní natáhl a nasadil si ji. Teprve potom byl schopný se trochu uklidnit.

Mercy se opatrně posadila na okraj jeho postele. "Mě přece na ničem z toho nesejde," řekla tlumeně.

"Snažíš se být šlechetná, Mercy, ale nemluvíš pravdu. Všem na tom záleží, lidé jsou z přirozenosti povrchní a všichni soudíme knihu podle obalu. V mém případě je to navíc oprávněné. Jsem příšera a navrch ještě vrah," zdůraznil a ačkoliv byl tón jeho hlasu sarkastický, celý hrudník se mu bolestně stáhl. Ztuhle se vytáhl do sedu a objal si rukama kolena. To pravé pořád nepříjemně bolelo. "Především z lítosti nezapomínej na své zděšení a odpor, když jsem se ti při našem posledním rozhovoru svěřil se svojí minulostí," nabádal ji důrazně.

"S částí tvé minulosti," opravila ho Mercy, "cítím, že je spousta věcí, které jsi mi neřekl. Ale já tě přirozeně nebudu nutit. Teď už lépe chápu, proč jsi přijel do Twighburgu a doufal v nový začátek. Neznala jsem muže, kterým jsi byl, ale miluji muže, kterým jsi teď. Nemusíš mi o své minulosti říkat vůbec nic."

Erik se jí konečně odvážil pohlédnout do očí a ona se k jeho překvapení zasmála.

"Nemusíš se bát, nevyznávám ti už zase lásku. Dvakrát do stejné řeky nevkročím. Bylo to myšleno v sesterském slova smyslu," ujistila ho. Váhavě se usmál a znovu si odkašlal.

"Musíš vědět, že jsem tu vždycky pro tebe," řekla důrazně, s hlubokou lítostí v hlase.

"Já už s tou tváří přece umím žít, člověk si za celý život zvykne. Už jsem se tak….už jsem se tak narodil," dořekl neochotně.

Její oči se zaplnily ještě větší lítostí a on bezděčně pocítil iritaci. Nestál přece o její lítost, neprosil se jí o ni.

"Ale já teď nemluvím o tvojí tváři," zamumlala téměř neslyšně.

"A o čem?"

"O tvém hlase."

"Prosím?" nechápal a znovu zakašlal. "To nic není já jen...asi jsem se ještě pořádně neprobudil, to se přece spraví," znovu si pročistil hrdlo, ale ten bezvýrazný chraplavý hlas nezmizel. Jako by ztratil barvu.

Mercy si skousla spodní ret jako vždycky, když se cítila stísněně. "Ne, Eriku. Lékař řekl, že máš poleptané hrdlo od té Ferdinandovy látky," soukala ze sebe nešťastně. "Kdyby tě včas nevynesli ven, nejspíš bys zemřel."

"Chceš říct, že je to nevratné?" zeptal se a cítil, jak se mu po těle rozlévá chlad.

"To nikdo neví, chci říct, stejně jako v případě těch korzetů je látka, kterou Ferdinand použil neidentifikovatelná," odpověděla Mercy a hlas se jí zadrhával. "Takže naděje samozřejmě je a..."

"Ale je malá, téměř mizivá, ani tu větu nemusíš dokončovat," nevěřícně si sáhl na krk. Nemohl uvěřit tomu, že všechno je pryč, jen tak, jako kdyby se probudil ze snu. Znovu si lehl a opřel si třeštící hlavu do měkkého polštáře. Pracně si vybavoval ten zvláštní mlhavý den Ferdinandovy popravy. Stočil pohled k Mercy, která se namáhavě snažila zakrýt lítostivou grimasu, která ho tak dráždila.

"Je alespoň mrtvý?" zeptal se, když si teprve teď vzpomněl, proč udělal tu nebetyčnou hloupost a dobrovolně se vystavil Ferdinandovu jedu. "Povedlo se mi to - zastřelil jsem ho?"

"Ano," odvětila Mercy tiše. "Je mrtvý. Rána nebyla smrtelná, ale lékaři ho na můj příkaz neošetřili. Vykrvácel jako pes," Mercy semkla rty. "Do oficiálních zpráv se ale napíše, že poprava proběhla bez komplikací a byl pověšen za hrdlo," nervózně si olízla rty. "Nevypadalo by to dobře."

Erik se ušklíbl a zavrtal pohled do stropu. "Chápu."

"Také se mi to nelíbí, ale uznej, co jsem měla…,"

"Mě je to jedno, Mercy. Věř nebo ne, ale na Ferdinandovi mi teď ani v nejmenším nesejde," přerušil ji netrpělivě, ani na ni nepohlédl. Zděšeně si uvědomil, že ten cizí hlas, který promlouvá jeho ústy ,už nezmizí a ztěžka vydechl. Zněl mnohem příkřeji, než zamýšlel, ale bylo to, jako by nad tím neměl kontrolu.

"Eriku, já vím, že nestojíš o lítost, ale já…," zarazila se.

"Ten hlas byl všechno, Mercy," dostal ze sebe namáhavě. "Jsem odporný člověk zvenčí i uvnitř a ten hlas bylo to jediné, čím se dala moje existence na tomto světě nějak odůvodnit," ztěžkla polkl, ale knedlík v krku nezmizel. "Zařekl jsem se, že jím už nikdy nebudu zpívat, jestliže toužím po novém životě, ale…," znovu se k ní otočil a zahleděl se do jejích zamlžených hnědých očí. "Ten hlas dokázal povznášet i ničit životy, věříš mi? Nesnažím se znít chvástavě ani dramaticky, nejsem Lascelles. Věříš mi?" zopakoval naléhavě.

Mercy se odmlčela a mezi obočím se jí udělala přemýšlivá vráska. "Vím, že jsi občas dokázal manipulovat lidmi, pokud se ti zrovna zachtělo. Vím, že jsi to občas dělal i mě, ale jen když jsi mě chtěl uklidnit…," znovu se odmlčela. "Dovedu si představit, že kdybys opravdu chtěl, poslouchala bych tě na slovo, ale to...to mě děsí říkat," dodala překotně.

"Bez hudby jsem mrtvý," řekl Erik, sotva vnímající její slova.

"Nebyl to tvůj hlas, kdo zkomponoval Rekviem mému otci, které zachytilo jeho duši, jako kdyby stále žil. Nebyl to ani tvůj hlas, kdo dokázal vrátit slávu našemu zašlému Císařskému divadlu. Máš toho v sobě mnohem víc, než svůj hlas. Jsi dobrý člověk." přesvědčovala ho úpěnlivě. Erik neměl sílu na ni pohlédnout. Upřeně zkoumal závěs nad svou postelí a jemné zlaté střapce, kterými byl orámován.

"Cožpak potom, co ses setkala s ďáblem, pořád věříš, že lze odčinit své skutky? Když jsi viděla, jak do říše mrtvých přivítal Matta? Copak asi chystá pro mě?" bolestně se ušklíbl a tělem mu projela úzkost, která se pravidelně vracela od té chvíle, kdy se stal nechtěným hostem Wolandova plesu.

Mercy nepatrně zavrtěla hlavou. "Nepokoušej se předvídat jeho kroky. Je to zbytečné trápení. Něco od něj předpokládáš a on se pak zachová úplně jinak. Byla jsem hostitelkou jeho plesu, dokonce jsem byla rusalkou, ale i tak jsem mu neporozuměla."

Erik se znovu zahleděl na závěs, který neměl žádnou praktickou funkci, protože se nedal zatáhnout. "Mohla bys mě prozatím nechat o samotě, ma chère? Nechci být hrubý, ale potřebuji čas posbírat si myšlenky a ještě se trochu prospat, když dovolíš," řekl zamítavě. Nechtěl se o tom bavit. Nechtěl se bavit o ničem.

"Samozřejmě," špitla Mercy, posbírala si rukavičky a krátce mu stiskla ruku, než vstala.

"Jsem v Drawlightově domě, říkáš?" ozval se ještě Erik, když sahala po klice.

"Ano."

"Takže přežil? Postřelili ho přece?" zajímal se Erik, ačkoliv mu na osudu ministra války zase tolik nezáleželo.

"Baron Ludwig je mizerný střelec. Naštěstí," dodala Mercy.

"Takže ten velký zrádce, za kterého jsi považovala Razumovského a potom Drawlighta, byl nakonec celou tu dobu Ludwig?" zeptal se kousavě, čehož zalitoval. Už by měla rychle jít, nebo jí řekne něco, čeho bude později litovat. Moc si přál na někom vylít vztek, ale Mercy to být nesměla.

"Těžko říct, jestli byl pod Ferdinandovým vlivem od samého začátku," začala Mercy tiše. "Byl to blízký přítel doktora Colliera a nebýt jeho, nezískala bych vládní a později vojenskou podporu jako panovnice," sklopila pohled a nejistě si pohrávala s rukavičkami, "nemohu přesně identifikovat okamžik jeho zrady, stejně jako jsem to nedokázala u Zuzanky. V jejím případě mě zaslepovala náklonnost a barona Ludwiga jsem si upřímně řečeno nikdy moc nevšímala. Tak či tak vyšetřování tajné policie prokázalo, že jeho žena nosí Ferdinandův korzet. Nedá se zjistit, jak dlouho. Ale tím tě teď nebudu zatěžovat, nechám tě odpočívat. Přijdu zase zítra ale...nemusíš mě přijímat, jestli nebudeš chtít," řekla nešťastně, ale než jí na to stihl něco odpovědět, byla pryč.

***

Když Mercy dorazila zpět do domu doktora Colliera, nacházela se v pochmurném rozpoložení. Chtěla se někam schovat a mít klid, stejně jako Erik. Její sekretář se však tvářil natolik truchlivě, že zpozorněla a odehnala služebnou, která jí vytahovala jehlice z klobouku.

"Co se děje, Thomasi?"

"Jde o slečnu Delanyovou, Vaše Císařské Veličenstvo," pronesl muž s mohutným knírem.

"Přitížilo se jí? Ještě ráno se přece šla projít do zahrady."

"Obávám se, že se jí skutečně přitížilo, Madame. Velice náhle a těžce. Zemřela dřív, než k ní povolaný lékař stačil dorazit."

Mercy nevzrušené prohlášení toho chladného, ale schopného muže vyrazilo dech a na okamžik na něj zůstala mlčky zírat. Veškerou námahu vkládala do snahy zůstat stát, protože se pod ní povážlivě třásla kolena.

"Takhle ale Ferdinandův jed nefunguje. Účinkuje pomalu a zabíjí pokradmu. Ještě nikdo na jeho následky nezemřel tak náhle," protestovala chabě.

Thomas na ni upíral pohaslé oči. "Je mi to upřímně líto, Madame," řekl pouze.

"Její tělo je v jejím pokoji, ano?"

"Vskutku je, Madame," přisvědčil Thomas.

"Dobrá, já….děkuji, můžete jít," vysoukala ze sebe. Namáhavě si zachovávala tvář, dokud za mužem nezaklaply dveře. Jakmile byl z doslechu, s rukou přitisknutou k ústům se sesunula k podlaze a ramena se jí roztřásla nekontrolovatelným, bezhlesným pláčem.

Dopřála si pár minut slabosti, ale jakmile se vzchopila natolik, že přestala štkát do hedvábného kapesníčku, urychleně vstala a uhladila si pomačkanou sukni. Kdyby náhodou někdo vstoupil a viděl ji takhle...nepřijatelné. Freneticky si utírala oči a tváře, aby mohla vyjít ven a nikdo nic nepoznal. Bylo jí sice jasné, že musí mít zarudlé oči a nos, ale s tím teď stejně nemohla nic udělat. Pevně stiskla víčka a nabrala hluboký nádech, aby v zárodku potlačila další pláč. Poté ztěžka polkla a rázně vyšla z místnosti. Jistá chůze ale slábla s každým krokem, kterým zkracovala vzdálenost od Zuzančiny ložnice. Zastavila se přede dveřmi jejího pokoje a chvíli na ně nehnutě hleděla.

Se zaťatými zuby stiskla kliku a vstoupila dovnitř. Ve vzduchu byla cítit smrt. Zuzančin parfém pomalu slábl a nahrazoval ho rozklad. Její energická osobnost byla stále patrná z předmětů denní potřeby nedbale roztroušených po místnosti. Když tu takhle stály, položené přesně tak, jak je jejich majitelka odložila, a tiše čekaly, až je znovu zvedne, bylo těžké uvěřit, že je už pryč.

Když se konečně odhodlala pohlédnout na postel, její pevně semknuté rty se roztřásly.

Ležela tam, zlaté vlasy rozprostřené po polštáři. S rukama sepnutýma na hrudi a klidným výrazem ve tváři vypadala, jako by spala. Ferdinandův zatracený korzet byl konečně pryč.

Malými krůčky přešla blíž a vzala ji za studenou ruku. "Je mi to líto. Tohle sis nezasloužila," zašpitala tiše, jako by se bála, že ji probudí. Sklonila se a políbila ji na čelo.

"Každý člověk si zaslouží smrt. Ať je lidské počínání jakékoliv, dobré či zlé, odměnou je mu nakonec vždycky jenom smrt," pronesl ďáblův nezaměnitelný chladný hlas.

Mercy pronikavě vykřikla a musela se chytit rámu postele, aby neupadla. Náhlé zjevení ďábla pro ni bylo už skutečně moc. Musela se posadit, bez ohledu na to, jestli to bylo vůči Wolandovi nezdvořilé.

"Ach," pronesl Woland nezúčastněně, "odpusťte, Markétko, já zapomněl, jací jsou lidé v přítomnosti smrti."

"Je těžké stanout tváří v tvář pohledu na křehkost vlastního bytí," pronesla Mercy a ve spáncích jí zběsile pulzovala krev.

Woland se na ni zahleděl svýma nesourodýma očima, "A co teprve, kdybyste se se smrtí setkala tváří v tvář v tom nemetaforickém slova smyslu," pronesl s chladným pobavením. "Občas ho některým svým hostitelkám představím na plese, ale nikdy se to nesejde s úspěchem."

Woland přešel blíž a zadíval se na Zuzanku. Náhle se k ní sklonil, jako by ji chtěl políbit, ale nic takového samozřejmě neudělal. Zastavil se pár milimetrů od jejího obličeje a pronikavě se na ni zadíval. Mercy ho sledovala jako uhranutá a zatínala prsty do záhybů svých šatů.

"Člověk je tvor mrzký a ubohý," zašeptal sotva slyšitelně Woland, "dokonalosti dosáhne jen ve smrti," vydechl, než se zase narovnal. Mercy naskočila husí kůže a odvrátila pohled.

"Nemusíte se o svoji přítelkyni bát," pokračoval Woland a založil si ruce za zády. "Opouštím Twighburg - konečně," zdůraznil, "a vybral jsem si ji jako společnici na další cestu. "Mimo to, že je to obrovská čest, jsem jí ušetřil bolestivé a zdlouhavé umírání, jakého jste byla svědkem v případě vašeho otce," pokračoval bezvýrazně.

Mercy vytřeštila oči a rychle vstala. "Takže to náhlé úmrtí to...to nebyl Ferdinadův korzet, ale vy!" vyjekla.

Woland ji hypnotizoval mírně arogantním pohledem. "Vcelku přesné vystižení situace, ano."

"To smíte?" zeptala se zhrozeně. "Zkrátit někomu čas, jen tak?"

"Neptejte se mě co smím, ale raději co nesmím. Ušetříme hodně času," ušklíbl se Woland. "Je to pro vás těžké, chápu. Ale když odložíte stranou rozjitřené emoce, naznáte, že jsem jí udělal velkou službu."

Mercy chvíli zarputile mlčela. "Smím ji vidět?" zeptala se tiše.

Woland se ušklíbl. "Odpustila jste jí, ještě zaživa jste s ní srovnala účet. Teď jste se s ní i rozloučila," dlouhými prsty udělal netrpělivý posunek k jejímu tělu, "nechte to tak, radím vám dobře. Pro vás už je navždy pryč. Ostatně ani já ji ve svých službách nebudu držet dlouho. Doprovodí mě do další destinace a hned poté ji propustím. Mám přece na paměti naši mefistofelovskou dohodu."

Mercy se znovu zalily oči slzami a rychle se odvrátila.

"Přišel jsem se rozloučit," pokračoval Woland, když si všiml, že se od ní nedočká žádné odpovědi. "Mlha, která zahalila Tvayburg se vyčistí spolu s mým odchodem. Podívejte," přátelsky ji vzal kolem ramen a přešel k ní oknu. "Bouře už začíná. Brzo bude dobře. Mám pro vás ještě poslední dárek na rozloučenou."

Mercy na něj udiveně pohlédla a Woland se sardonicky usmál.

"Vyřiďte svému zkoušenému příteli, že o jeho duši nestojím. Dávám vám ji jako dar, ačkoliv se na naši dohodu nevztahuje. Je volný. Nemusí se trápit svým posmrtným životem. Určitě mu to nezapomeňte vyřídit, omládne nejméně o deset let starostí."

"Maestro," vydechla Mercy. "Děkuji..."

"Netřeba. Nestojím o díky. Nuže," zpříma jí pohlédl do očí, "sbohem, královno Margot."

"Sbohem, Maestro."